PADDOCK LINE: Čas třísek štípaných

Trať na ostrově Notre-Dame vypadá z leteckého pohledu velice impozantně, vlastně jej celý lemuje a vnitřní vodní plocha doprovází její atraktivitu, podtrženou sousedním vodáckým kanálem, kde olympionici na vratkých loďkách měřili své síly při Hrách v roce 1976. Pod původní studií závodní tratě byla podepsána do té doby nejznámější kanadská postava spojená s F1. Při vší úctě k pilotu George Eatonovi se daleko více proslavil Walter Wolf, jehož působení ve světě rychlých kol nebylo neprávem spojováno s osudem lorda Hesketha. Na celé věci také není podstatné, že Wolf, rodák z rakouského Grazu, měl k modré krvi asi tak daleko, jako Caterham k vítězství v Grand Prix.

Tak tedy: jeho původním záměrem bylo vybudovat trať o něco výše po proudu řeky Saint-Laurent a určitá její část dokonce měla využívat komplexu Stade Olympique. Ne všechny záměry se ale podaří, stejně tak tiše vyšumělo do ztracena další místo, o němž se v souvislosti s novým okruhem mluvilo – a sice ostrov Saint-Hélene (přiznejme, že šlo spíš o marketingový tah). Wolfa mohlo samozřejmě těšit, že historicky první vítěz nového areálu F1 na sousedním Notre-Dame byl domácí pilot Gilles Villeneuve, rostoucí hvězda, který tu vyhrál ve své bohužel krátké kariéře poprvé. Další vítězství už ale nikdy nepřidal a vavříny tu nezískal ani jeho syn Jacques, pouze jedno druhé místo v roce 1996. Což byl ostatně jeho jediný bodový zisk na okruhu, nesoucím jméno jeho otce, jinak tu téměř se železnou pravidelností evidoval nedokončené závody.

Tradiční Zeď Šampionů letos nekousala - vypořádal se s ní i Romain Grosjean(foto: Lotus F1 Team)

Samotný Circuit Gilles Villeneuve je obdivovaný i zatracovaný. Dlouhé rovinky, spojené jednou klasickou vracečkou a postartovní pasáží ostrých zatáček, lemované v mnoha případech betonovými zdmi (také proto se tu často nabízí určitá reminiscence s Monacem) mají historii opravdu bohatou a je těžké rozhodnout se pro určitou kapitolu. Ostatně kde jinde se stalo, že by byl závod odložen pro výpadek proudu? I to se tu v roce 1983 stalo a diváci museli po dlouhé dvě hodiny získávat informace na bází zpráv a la tam-tam. Protože díky nefungující elektřině nebylo jak sdělit přítomným, oč vlastně jde.

Do smutných análů se zapíše zcela určitě smrt nezkušeného Itala Palettiho (1982), jehož nehoda byla dalším případem mnohdy až neuvěřitelných shod okolností, ovšem nemálo se na ní podepsal i fakt, že čtyřiadvacetiletý Ricardo doslova prolétl nižší kategorie motoristického sportu až příliš rychle. Nebyla to jediná dramatická havárie – o dva roky dříve tu v kombinaci zatáček 3 a 4 vylétl z trati Jean-Pierre Jabouille a z vraku přídí zabořeného do svodidel si odnesl „jen“ zlomeniny obou nohou. Jedna mu však po operaci zůstala kratší a smůlou pronásledovaný Francouz po epizodní zkušené u Ligieru zjistil, že jeho další kariéra v F1 je nemyslitelná. Většina zdejších fanoušků má ještě v paměti Kubicovu hororovou show v roce 2007, po níž rozum prostě odmítal vstřebat fakt, že pilot se ze zbytků toho, co ještě před pár minutami bylo vozem F1, dokázal dostat bez doživotních následků. Ba co víc – že do symbolického roka a dne se na Villeneuvův okruh vrátí a jeho odplata bude z rodu pohádkových příběhů; nijak ho nesemlely noční můry a na místě, kde se do jisté míry podruhé narodil, dokázal vybojovat své první a jak se zdá i jediné vítězství v Grand Prix.

Historií nabité prostředí můžeme opustit vzpomínkou na rok 1981 a muže již několikrát vzpomínaného, jehož jméno nese montrealská trať. Gilles Villeneuve tu tehdy předvedl ukázku toho, že hranice bojovnosti (nebo šílenství, jak se vyjádřili někteří novináři a s nimi i na leccos zvyklý Bernie Ecclestone) leží u každého někde jinde. Vodou zalitá trať přinesla nemálo kontaktů, drobných kolizí a ťukanců, Kanaďan se tímhle způsobem postupně potkal s Prostem, de Angelisem a Dalym. Výsledkem byla pochroumaná příď držící jen na tenkém pruhu plechu. Za jízdy se zvedala a pravý spoiler zakrýval Gillesovi výhled. Je neuvěřitelné, že s ní odkroužil víc než třetinu závodu a teprve v 56. kole se rozhodla ukončit své vystoupení a odtrhla se od Villeneuvova ferrari zhruba v místě, kde o 26 let později havaroval Kubica. Kdo není pamětníkem, nechť zví, že se Gilles nepohyboval někde v závětří či na chvostu – bojoval o stupně vítězů a nakonec na nich i stanul. 

Letos se jelo na suchu a ve stínu snad jediné otázky – skončí monotónní nadvláda Mercedesů, třebaže interní souboje německé stáje baví diváky? Odpověď měla zpočátku negativní nádech, který neznejistil ani kratičký Vettelův vpád mezi oba Stříbrné šípy. Prakticky ihned po restartu demonstroval Hamilton nadvládu německých monopostů, ale pak se začal odvíjet scénář nikoli nepodobný tomu monackému. A nakonec vyzněl nepříznivě pro exmistra světa, jehož postavení začíná připomínat některé minulé příběhy. Technický výkonný ředitel Mercedesu Paddy Lowe vysvětlil, co se na Lewisově voze stalo (F1News o tom informovalo), ovšem jeho objasnění: „Selhalo MGU-K“ pro technicky nezaloženého jedince může působit jako slavná pasáž z jednoho sci fi románu: „Vypadlo PS28, zkusil jsem to nahodit přes KW96, ale přehřálo se UWE v QDC. Ještě byl v pohotovosti záložní YZ16, přes agregát a 718CBA se to povedlo zachránit!“ Nikdo nepochybuje, že šlo o nesmírně dramatickou událost a nikomu nevadí, že vůbec netuší, v čem byl problém. V případě Mercedesu je vysvětlení podstatně jednodušší, ale někdy mám pocit, zvláště při pohledu do technického zázemí týmů, že se F1 nebezpečně blíží k tomu, aby se stala obětí právě vyspělého pokroku. Ale k Lewisovi, on dvě odstoupení, Nico nula. Pokud před příštím závodem nebude chtít nebozízkem navrtat kolegovi chladič, nastanou pro něj poněkud krušnější časy. Náskok se vždy hůře dohání s pocitem, že dotyčný musí, a pokud nepřijde nějaký skvělý výsledek, může to mít dopad i na psychiku. A že v Mercedesu přes veškerá ujišťování o zakopaných válečných sekerách nepanuje idylická nálada, to se dá odečíst na všech frontách. A dost možná je další kapkou do tohoto džbánu i incident v kontextu dalších událostí pozapomenutý – mám na mysli Rosbergovo přímé prolétnutí vlásenky u Zdi Šampionů, čímž si vlastně narovnal trať a zcela nepochybně jistou výhodu získal. Odpůrci případného potrestání mohou argumentovat, že si vlastně nijak nepomohl a pokud by mírně zpomalil v dalším kole, vše je v pořádku. Na druhou stranu existuje rok 1989 a japonská Suzuka, kde si Senna po kolizi s Prostem „narovnal“ šikanu jen proto, aby odjel z místa nehody. A tam následoval jasný trest – diskvalifikace. Rosberg v tomto směru evidentně spoléhal na to, že půjde až na samou hranici rizika, a protože ve zmíněném místě není v rámci bezpečnosti žádný plot nebo svodidla, tak to prostě zkusí. A ono mu to zase vyšlo. Možná tu bude spojitost s tréninkem v Monte Carlu méně či více podobná, ale je fakt, že pokud nechce mít FIA ze závodů bramboračku, měla by zaujmout zásadní postoj k incidentu a vysvětlit proč trestala či nikoliv – a ne se omezit na pouhé a nicneříkající – no further action. Troufám si říci, že by se tím hodně dohadům předešlo.

Max Chilton - 25 závodů bez odpadnutí v řadě. V Kanadě tato obdivuhodná série skončila(foto: Marussia F1 Team)

I v minulosti se na kanadském asfaltu štípaly drahé komponenty a tentokrát jich bylo také dost. Jak jsem neustále vychvaloval Maxe Chiltona, jeho velká nováčkovská série skončila po čtvrtině stovky – jeho další zviditelnění už bylo mnohem méně příjemné zejména pro nadšeně povzbuzený tým. I když onen nešťastný drift není na tratích až tak neobvyklý, Brita jen potkal v nejméně vhodnou dobu a na vysloveně špatném místě. Těch případů, kdy se piloti jedné stáje vypoklonkovali z trati sami je nemálo, stačí vzpomenout třeba na Red Bully v Turecku 2010, ale mně se vybavil jiný závod – Grand Prix Monaca 1980. Pravda, tam Derek Daly svým tyrrellem kromě kolegy Jariera ukončil předčasně závodní ambice ještě Prosta a Giacomelliho, ale co do letů vzduchem to bylo provedení téměř obdobné.

Budiž, tahle nehoda mohla vyplynout z tlačenice po startu či přemíry snahy, jak už bylo řečeno, Marussji pod dojmem monackého závodu mohla narůst křídla a Chilton byl o chloupeček rychlejší než měl. Ovšem karambol v nájezdu do posledního kola bude ještě dlouho předmětem debat. Bude to hodně zajímavé, protože zejména záběry z obou vozů byly natolik „poskakující“, že právě inkriminovaný Mexičanův manévr nebyl naprosto jasný. Vzhledem ke stavu jeho pneumatik se mu mohl vůz poněkud svézt, verze o úmyslném zkřížení Massova směru se mi nezdá, ačkoliv Pérez patří dle výroků některých pilotů do kategorie pilotů zvaných „mobilní šikany“. Stačí třeba vzpomenout na nářky jezdců v 80. letech, kteří se trápili s Arnouxem nebo výstřelky japonského dua Sato – Takagi. Jenže kolikrát právě nevíme, co bylo příčinou zdánlivě nesmyslného či nelogického manévru. Vina bude v případě kanadské kolize spíše na Sergiově straně a Massa se může cítit oprávněně ukřivděn, protože on žádný les kácet nechtěl, ale přesto třísky lítaly až se kanadské okrasné dřeviny zelenaly. Jeho pozastavení se nad trestem je další zajímavou kapitolou koloritu F1: opět tu chybí jasné a fundované vysvětlení proč pět a ne deset míst nebo vůbec žádný trest. Chápu, že na vše nejdou udělat tabulky, ale určitá stupnice by v tak prestižním prostředí fungovat měla. A to ještě vůbec nebereme v úvahu, že z této dramatické situace jen zázrakem vyvázl Vettel, jehož red bull letící williams netrefil snad jen o pověstný chloupek.

"Vítej v klubu!" Vettel snad svému týmovému kolegovi gratuluje, ale určitě by seraději viděl na jeho místě (foto: Red Bull Racing)

Takže tu máme poražené a hrdiny. Další nepovedený závod si připsal Räikkönen, hlavně díky hodinám v Epinglé du Casino, to se potom o lepší příčky bojuje špatně. Fantomem závodu bych nazval Buttona – prakticky až na jednu výjimku se mu režie vůbec nevěnovala, dvě kola před cílem byl osmý a najednou se zjevil těsně pod stupni vítězů. Nebýt Pérezova extempore, slavit mohli u Force India a současně i Williams, tomu jde nová formule evidentně k duhu. Všechno až na zmíněnou kolizi zůstává ve stínu nového jména ve Zlaté knize vítězů Grand Prix. Ricciardo je 105. vítězem Grand Prix a potřeboval na to 57 závodů (nepočítejme těch dalších osm, do nichž nastoupil jako třetí jezdec). Austrálie tak má po Jacku Brabhamovi, Alanu Jonesovi a Marku Webberovi dalšího muže na nejvyšším stupni vítězů a Vettel má důvod se tvářit poněkud kysele, protože pokud před sezónou panovaly dohady, co vlastně Ricciardo v „první lize“ dokáže a jak moc se bude muset snažit, aby vedle čtyřnásobného mistra vůbec obstál, pohled na všechna kritéria zatím hovoří pro Australana – větší počet lepších postavení na startu, lepší umístění a z toho plynoucí i bodový zisk; nebýt diskvalifikace v Austrálii, byla by Danielova převaha ještě výraznější.

Vstoupili jsme do druhé třetiny letošní sezóny a pokud ta první byla ve znamení jasné dominance Mercedesu, po Kanadě se může zdát, že se blýská na časy. Jde jen o to, aby to nebyla jen krátká letní bouřka.

 

P.S. Jak známo, ke komentářům konsorcia nejmenovaných soukromých televizních společností mám své výhrady a situace se bohužel nelepší, ale občas se povede přebrebt skutečně roztomilý, za nějž bych dle zavedeného úzusu výše jmenovaných subjektů dal palec nahoru. Protože Batteri Voltas je skutečně kouzelný. Dost možná díky tomu můžeme odhalit, že jezdí na napětí o hodnotě 77.