KOMENTÁŘ: Kam se ubírá Ferrari? Malá sonda pod hřívu vzpínajícího se koníka

Slavná stáj, mající v rodném listě datum 1929, je častým námětem debat, dohadů a protichůdných názorů. Je považována za ikonu motoristického sportu, snem každého pilota, naproti tomu stojí výroky o "zmatkujících Italech", přežívajícím prostředí a třeba James Hunt, který svého času, když žertem usedl do Laudova Ferrari (stalo se tak při vtipkování v rámci Grand Prix Belgie 1977 a snímek Jamese na Nikiho sedačce skutečně existuje), prohlásil: "Do Ferrari mě dostanete jenom při vlastním pohřbu!"

Malá exkurze

V erbu týmu vidíme černého vzpínajícího se koníka, znak slavného italského stíhacího esa Francesca Baraccy (1888-1918). Ferrarimu ho pro štěstí věnovali Baraccovi rodiče Enrico a Paolina, rudé vozy zdobí od roku 1947. Žlutý podklad reprezentuje město Modenu, italskou trikolóru a písmena S a F není třeba vysvětlovat. Jenže koníček vždy neřehtal a netěšil se plnému cvalu. Pokud se podíváme do historie, tak Ferrari vlastně s výjimkou Ascariho nadvlády v letech 1952 a 1953, kdy F1 procházela významnými změnami pravidel, nikdy nezažil delší dominantní období. Pravda, jen málo rudé oře maranellské spadly dále než do šedého průměru středu pole, ale aby na ně piloti hleděli z uctivé dálky a v duchu drtili kletby, že jsou incomparabile, po dvě až tři sezóny po sobě, to se nestávalo. I mezi veleúspěšnými roky 2002 a 2004 byla mezera, kdy Ferrari vyhrálo "jen" polovinu závodů a Michael Schumacher se musel třást o titul.

Ferrari v minulosti proslul tvrdým postupem proti pilotům, dokonce jeden shrnující článek byl označen trefným titulkem "Běda domu, kdo v Maranellu upadne v nemilost". Své by o tom mohli vyprávět (pokud už nejezdí nebeské závody) například Jean Behra, Juan Manuel Fangio, Froilan Gonzáles, Phil Hill, John Surtees, Clay Regazzoni (ten hned dvakrát), René Arnoux, Michele Alboreto, Eddie Irvine... Postupem času však můžeme najít pozvolnou změnu, která se nese v duchu fotbalových manýrů - častěji se mění šéfové než piloti. Zvláště v poslední době, kdy u Ferrari pomalu začínají ztrácet nervy, protože neúspěchy jsou zejména ve srovnání se začátkem nového milénia stále značné. Ještě pořád to není takový malér, jako v rozpětí let 1980-1999, ale nervozita, netrpělivost a očekávání vzrůstají. A tak se mění tváře, hledají cesty, které zatím vedou spíš do stran než kupředu.

Německá léčba

Veškeré stopy ze zemí na západ od naší vlasti byly v případě Ferrari většinou úspěšné. Málo se vzpomíná na hraběte Wolfganga von Tripse, který mohl přivézt Ferrari titul místo Phila Hilla. Odborníci se shodují, že nebýt jeho úmrtí na Monze 1961, těžko by v další sezóně následoval tak katastrofální propad. 

V dobovém tisku najdeme i spekulace, že sám velký commendatore našel zalíbení ve Stefanu Bellofovi. V německém mladíkovi opravdu dřímal velký potenciál a otevřeně se o něm hovořilo jako o budoucím šampionovi. Dnes už tato eventualita patří spíš mezi materiály s nadpisem Akta-X, můžeme si jen pohrávat s myšlenkou, že by místo El Leone Mansella jezdil na černém koníku Der Löwe Bellof.

Přišel ale Schumacher a po ročním rozkoukávání jasně prokázal, že Ferrarimu konečně mohou nastat hody. Trochu znevažuje jeho prvotní přínos - vezměme v úvahu, že Ferrari v letech 1991-1995 vyhrálo z 80 Grand Prix pouhé dvě. A Michael poté, co se po svém příchodu doslova zhrozil kvality vozu, vyhrál ve své první sezóně tři závody. Další historii není třeba opakovat, dobře ji známe. Po jeho odchodu se nedá říci, že by Ferrari ztratilo půdu pod nohama, ale přišlo o onu zdánlivě nenápadnou a neviditelnou nadstavbu, která v rozhodujících okamžicích v případě Massy a Alonsa chyběla. 

Tuhle část historie pochopitelně fanoušci F1 a Ferrari zvlášť znají velmi dobře. Když se v Maranellu namísto stále více rozladěného Alonsa objevil Sebastian Vettel, začalo se šuškat, že někdejší "mini-Schumi" má být onou spásou stejně jako před téměř dvaceti lety tehdy ještě ne sedminásobný mistr světa. A ono se zdálo, že to funguje - po roce, kdy Alonso přivezl jen dvě pódiová umístění a žádné vítězství se Vettelovou zásluhou mohlo Maranello v roce 2015 radovat třikrát. Podobnost velice příjemná. Letos měl tým šampionů (Vettel a Räikkönen maji ve startovním poli bezkonkurenčně nejvíc titulů) konečně ukončit německou nadvládu, a ono to tak i chvíli vypadalo. Ale od Španělska, kde černí koníci ještě stačili držet s Red Bullem krok, se jejich pozice stále více naklání. Až tak daleko, že Vettel označil jako srovnatelného soupeře v Německu - vozy Force India.

Kde je zakopaný pes... nebo snad kůň?

I v minulosti se hýbalo nejen jezdeckými posty, i známý šéfkonstruktér Mauro Forghieri byl odstaven od rýsovacího prkna do projekční kanceláře, aby se ale zjistilo, že bez něj je to vyslovená katastrofa. Byli jsme i svědky přestřelek a mocenských půtek mezi Johnem Barnardem a dr. Harveyem Postlethwaitem, v poslední době registrujeme i značnou "úmrtnost" šéfů týmu. Hodně se samozřejmě hovoří i o odchodu Jamese Allisona a jaký dopad bude mít jeho absence na další kroky Ferrari. Chtělo by se říci - no přece žádný. Tým takových možností, vybavení a rozpočtu jako Ferrari by měl mít v záloze nebo možnost získat odborníka, který třeba nemusí odcházejícího kolegu plně nahradit, ale určitě zvládne zaplnit úspěšně jeho místo. Jinak to může evokovat pláč naší fotbalové reprezentace, že když nehraje Rosický, je předem poražena. 

U Ferrari se nadále snaží udržet bojovnou náladu a hovoří o otevřeném mistrovství, ale v tuto chvíli se musí začít vyrovnávat s faktem, že Ricciardo už oba exmistry světa předstihl a Verstappen, navzdory třem startům na Toro Rosso, jim začíná šlapat nehezky na paty. Je tedy otázkou, co vlastně může Ferrari předvést? Mohou se ukrýt za obvyklé prohlášení, že věnují veškeré síly přípravě vozu pro zlomový rok 2017 a letošek už nechávají plavat. To by byl alibismus nejhrubšího zrna, protože podobnou praxi musí podstoupit každý tým. Navíc by to vystavilo stáj do krajně nepříznivého světla, protože vlastně ještě pořád se pokoušejí vzbudit dojem, že všechno je vlastně "oukej" a pořád tu je šance, že kouzelný dědeček dýchne a koník poletí jak vystřelený z pušky. Místo toho přicházejí postupně prohlášení, která mohou týmu jen uškodit. Jsou pochopitelně lidé, kteří si myslí, že bude-li někdo mít nad hlavou nejistotu a k tomu pořádný Damoklův meč, vybičuje se k lepším výkonům. Většinou ale taková stresová situace mívá opačný efekt, protože ti, kteří danou hrozbu avizují, nemusí mít z případných postihů žádné obavy.

Otázkou zůstává, co by se stalo, když se vymění vedení. Občas je to jako v oné knížce ze školního prostředí pojednávající o nástupu nového ředitele. Pokud odvoláme Arrivabeneho a pár dalších lidí, těžko se během měsíce vozy zázračně uzdraví. Nelze mluvit o zásadních chybách, vždyť poklesem formy si prošel i Red Bull - nechybělo mnoho a nápojový gigant nám mohl místo na tratích F1 létat nad hlavami ve spektakulární letecké show. Ferrari se opět dostává do známé křeče, protože je možná příliš ambiciózní na to, aby připustili, že letos už mu rychlík mizí v dáli za tunelovým portálem. Všichni nemohou vyhrávat a občas je potřeba přijmout porážku. Potíž je v tom, že někdy máte na prokázání svých schopností příliš málo času. A to může být jeden z problémů, který je v Maranellu na pořadu dne. Navíc je tu jedna okolnost, která vše dělá pro italský tým těžší než u soupeřů - historie, tradice a předchozí úspěchy. 

Nicméně nelámejme nad slavným koníkem hůl. Třeba se najde osvícená hlava, která dokáže vysvětlit, že existuje jedno přísloví, ve kterém se hovoří o trpělivosti a růžích. Že pokud letos Ferrari nevyhraje ani jeden závod, bude to záležitost smutná, ale nikoli výjimečná. Těch sezón bez jediného zlatého věnce už bylo nemálo a v některých se ona spásná výhra zachraňovala ne zrovna důstojnými prostředky (vzpomeňme na GP USA 2005). Možná nejlepší by bylo se nesoustředit na dlouhé vysvětlující deklamace, zavřít dveře, zatnout zuby a ukázat, že všeho jen dočasu. Jistěže to nebude tak jednoduché, ale vždy si v takových chvílích vzpomenu na Boba Dylana a jeho píseň All Along The Watchtower. Ne nadarmo se v ní zpívá "... there must some kind of way out of here." A pro Ferrari to platí jak ulité.