Bouřlivák Eddie dnes vstupuje do klubu padesátníků

Nedá se říci, že by Edmund "Eddie" Irvine byl nějakým svatouškem, už při svém debutu v Japonsku 1993 měl nějaké patálie s Ayrtonem Sennou a skončilo to dokonce proplesknutím tváří, čímž dal Brazilec najevo, že nehodlá výstřelky rodáka z Newtownardsu nějak trpět. Eddie si však stál za svým, Senna ho na trati blokoval, takže ho řádně "osolil". Tu fackovanou si ale vysvětlili a další řevnivost už mezi nimi nepanovala.

Nebyl by to ale Irvine, aby krátce poté, v prvním závodě sezóny 1994, opět nerozvířil hladinu dění v F1. Jeho předjíždění manévr Bernardova ligieru vyhnal na trávník Jose Verstappena a ten při elegantním saltu smetl ještě Martina Brundlea. Původce kolize byl jasný, bezpečnostní komise si ho zavolala na kobereček a řádně mu domluvila s trestem v podobě jednoho závodu. Jenže Irvine si pustil pusu na špacír, proti rozhodnutí se odvolal - a dostal další dva závody navíc (video zařazujeme pro připomenutí - omluvte kvalitu).

Dá se říci, že pak jeho kariéra běžela v normálu, i když zpočátku příliš nepotvrzoval slova o velkém talentu. Na stupně vítězů se těšil téměř rok a půl, nakonec slavil při své 20. Grand Prix v Kanadě 1995, kdy si poprvé potěžkal pohár za 3. místo. Také ale prožil ve Spa hororovou ohnivou lázeň, nikoli nepodobnou té, co si o rok dříve zkusil Verstappen v Německu.

Ferrari potřebovalo změnit svou koncepci, protože od roku 1991 vlastně skomíralo - vyhrát za pět let dva závody, to je dost tristní. Trn z paty měl vytáhnout Michael Schumacher a po jeho boku stanul Eddie Irvine. A v Maranellu začal třetím místem - aby potom čekal na další pódiové umístění 18 závodů! Množily se názory, že pro Ferrari je Severoir nepoužitelný, další tvrdili, že vedle Schumachera nemá šanci se prosadit. Jak moc byl "nepoužitelný" se ukázalo v jeho čtvrté sezóně: vyhrál úvodní závod v Austrálii a po Schumacherově nehodě na Silverstone převzal korouhev se vzpínajícím se koníkem a málem ji donesl vítězně do cíle. Pravda, v samotném závěru už ztrácel dech, lepila se mu i smůla na paty (vzpomeňme na nepovedenou výměnu kol v GP Evropy) a v posledních dvou závodech spoléhal i na pomoc navrátivšího se Schumachera. Nakonec svou velkou šanci nevyužil, smál se Mika Häkkinen.

Irvine po neúspěchu nutně potřeboval změnit prostředí, ale přestup k Jaguaru už nebyl bojem o přední příčky, spíš o bodované pozice. I tak si ještě připsal dvě třetí místa v Monacu (2001) a Itálii (2002). Ale také jednu z několika nepříjemných kolizí, kvůli kterým býval často kritizován. To byl i případ Belgie 2001, kdy po takovém střetu vyletěl z trati Luciano Burti.

Irvine svou kariéru skončil tam, kde začínal, tedy na trati v Suzuce. Podle některých byl jeho titul vicemistra z roku 1999 nezasloužený, ale na to se historie nebude ptát. Ostatně jeho krajan John Watson se o sedm let dříve málem také stal šampionem, když samozřejmě nechtěně těžil z těžké havárie Didiera Pironiho. Každopádně byl tenhle britský samorost zajíavou postavou motorsportu a neváhal nám připravit i chvilky zábavné. Určitě si mnozí vzpomenou na metání ručníků a následné polévání připravenými nápoji na tiskové konferenci po tréninku na Grand Prix Kanady 1999 (Schumacher se nestačil divit). 

Když se ho jednou novinářka zeptala, jaký nejlepší výkon ve své kariéře doposud podal, Eddie se jenom lišácky usmál a odvětil: "V jednom bordelu v Dublinu."

Eddie se stále do světa F1 vrací a svými názory občas opět rozvíří mínění fanoušků i odborníků. Patnáct let po svém neúspěšném ataku na titul se rovněž podíval na "místo činu" a navštívil továrnu Ferrari v Maranellu. A my, kteří si pamatujeme jeho výkony na trati, určitě tohoto svérázného Severního Ira ze vzpomínek nevytěsníme.

Vše nejlepší do dalších let, Eddie!