Vše nejlepší, Bernie! Obdivovaný i proklínaný boss F1 slaví kulaté narozeniny

Psal se rok 1958 a v Monacu se na listině přihlášených pilotů objevuje 30 jmen. Když jsou kvalifikační jízdy ukončeny, nejpomalejším je drobný Angličan, kterému se sypalo všechno pod rukama, vlastně jen projel na Connaughtu s motorem Alta jednou monacký okruh v čase 6:05,0. Vítěz kvalifikace Tony Brooks to dokázal za 1:39,8.

Tím tehdy sedmadvacetiletým Britem byl Bernard Charles Ecclestone a v Monacu po svém takřka symbolickém vystoupení definitivně uzavřel kariéru jezdce. Málokdo ví, že závodil od roku 1949 ve formuli 3 a na Cooperu T20 v roce 1953 třikrát zkusil štěstí v nemistrovských závodech F1. Hned v prvním, London Trophy na trati v Crystal Palace, dojel pátý. Často také hrál roli zlého muže a jedna nehoda v Brands Hatch mu vystavila delší pauzu. V onom roce 1958 už byl vlastně rok manažerem krajana Stuarta Lewis-Evanse, takže mu rozloučení se závodní činností nedělalo velké potíže. Ve stejné době, kdy se o zmíněného jezdce začal starat, totiž koupil tým Connaught a postoupil tak do další úrovně motoristického sportu. V onom roce, kdy se pokoušel o debut, dokonce nasadil dvakrát vozy pod hlavičkou týmu nesoucím jeho vlastní jméno.

Bohužel v posledním závodě sezóny 1958 v Maroku po vcelku nevinné havárii utrpěl Lewis-Evans popáleniny, kterým za šest dní už v Anglii podlehl. Ecclestone tak byl poprvé konfrontován se smrtí a nějaký čas na závody rezignoval. Pak se ale objevil na scéně Roy Salvadori a seznámil Ecclestonea s Jochenem Rindtem. "Stal jsem se jeho manažerem s tím, že mi to nezabere víc než hodinu práce denně. Nakonec jsem pro něj pracoval 23 hodin!" vzpomíná na nesmírně aktivního Rakušana Bernie, kterého dovedl od F2 až k titulu mistra světa. Ale i tady se historie opakovala - Rindt v tréninku na Grand Prix Itálie 1970 umírá a Ecclestone může zase přemýšlet o nepřízni osudu.

Motoristickému sportu už ale nedokáže, a ani nechce, odolat - a když rozpačitý konstruktér Ron Tauranac na konci roku neví, co s darem v podobě týmu MRD (nám známějším jako Brabham), vytáhne Bernie z kapsy 120 000 $ a stává se majitelem zavedené značky. V té době už také začíná se svými funkcionářskými aktivitami, které ho vynesou do pozice sice nejmenovaného, ale přesto uznávaného vládce F1.

Postupem času Bernie rozšiřoval své aktivity, přišel se skupováním Grand Prix, které se poté jezdily v jeho režii. Na jednu stranu mu byl tento postup vyčítán, na druhou bylo nutno přiznat, že onen "Malý Napoleon", jak se mu také říkalo, pozvedl F1 z poloamatérské soutěže na vysoce profesionální úroveň. Kdo by chtěl pochybovat, ať se podívá třeba na fotografie z Grand Prix Rakouska 1973 a další, pořízené o šest let později...

Přes rozepře s jiným ambiciózním funkcionářem Jean-Marie Balestrem (1921-2008) se Ecclestone dopracoval do pozice takřka neomezeného vládce formule 1, velmi často majícího po boku věrného kumpána Maxe Mosleyho. Spravedlivě musíme ale říci, že se mu ne všechno vždy podařilo. Nesčetněkrát čelil kritice, že vede F1 do záhuby, přetřásaly se jeho obchodní a marketingové postupy. Byl to ale také on, kdo se vydal s F1 za "železnou oponu" do socialistického bloku a netajil se snahou uspořádat závod i v Sovětském svazu. Naproti tomu neváhal nadále prosazovat v polovině 80. let Grand Prix Jihoafrické republiky, ačkoliv prakticky všechna ostatní sportovní odvětví kvůli zdejší politice apartheidu odsunula JAR do izolace. 

Vypočítávat tu všechny jeho aktivity včetně komplikovaných vztahů ohledně televizních práv, vlastnictví fotbalového klubu Queen's Park Rangers, který si pořídil napůl s Flavio Briatorem v roce 2007 (a bavilo je to čtyři sezóny), jeho "záhadné" koketování s labouristickou stranou ohledně výjimky pro tabákovou reklamu a následné nařčení z úplatků, či nemalé množství kontroverzních názorů, to by bylo spíš téma pro nějakou hodnotící knihu, kterých jednou určitě bude víc než dost.

S přibývajícími roky se ale nedá říci, že by jeho vliv slábnul, spíš jak se F1 postupně noří do stále větších problémů, i Ecclestone se pokouší o záchranu za každou cenu. Jeho snaha neustále rozšiřovat její impérium, občasné diktátorské manýry a rozhodnutí ve stylu "prosadím si svoje bez ohledu na opozici" z něho nadále činí rozporuplnou, až kontroverzní osobu. Ale nemálo lidí pořád opakuje otázku, kde by F1 byla bez něj.

My to asi jen těžko vyřešíme. Muž, který se po sezóně 1987 let vzdal "svého" Brabhamu (ovšem za velmi milé odstupné 5 milionů dolarů, které mu vyplatil Joachim Lüthi) a plně se věnoval práci v managementu formule 1 si asi sotva bude připouštět nějaké problémy. V rozhovorech sice sem tam přizná, že i on chyboval, ale jinak je přesvědčen, že formule 1 je v podstatě jeho dítě. Má určité právo to tvrdit, protože jí za ruku vedl hodně dlouho. I v dobách, kdy mu nepřálo zdraví a odskočil si do nemocnice na bypass, nepolevil ani na okamžik. 

Proto nelze přehlédnout jeho významné výročí a popřát mu k jeho jubileu to, co si nejspíše nejvíc přeje on sám.