PADDOCK LINE - GP Monaka: Ve stopách otce

Grand Prix v monackém miniknížectví je záhadou sama o sobě. Nejen kvůli již zmíněné bezpečnosti, nakonec hned po své premiéře v oficiálním mistrovství světa F1 (1950) tu na nábřeží – tehdy v Tabákové zatáčce – zažilo potupnou demolicí devět vozů a Monaco mělo na čtyři roky od formule 1 pokoj. Což ovšem neznamenalo, že se tu závody nekonaly dál. Často se mluví o výjimečnosti, o samostatném šampionátu v rámci šampionátu, kdo vyhraje Monaco, nemusí být ani mistrem světa. Poslední názor si dovoluji hbitě vyvrátit, protože určitě i průměrný fanoušek F1 dokáže dát dohromady seznam šampionů, ale pochybuji o tom, že se mu totéž povede s vítězi závodu v ulicích Monte Carla. Navíc existuje další množství rčení, která značně kulhají. Ponořme se chvíli do historické statistiky a buďme buď překvapeni nebo naopak jen pokývejme hlavou, že tohle dobře víme. Grand Prix Monaca se jela jako část oficiálního MS vozů F1 šedesátkrát a do dnešního dne zná 32 vítězů. Jedenáct mužů ji vyhrálo víckrát než jednou, absolutním králem je Ayrton Senna, který kromě rekordních šesti triumfů drží ještě jeden primát – vyhrál Monaco pětkrát po sobě. Co na tom, že v roce 1992 měl štěstí posbírané po troškách snad za deset let. Pět vítězství si připsali Graham Hill, Alain Prost a Michael Schumacher, tři Stirling Moss a po dvou Trintignant, Alonso, Coulthard, Fangio, Stewart a Webber. Jestliže se opravdu máme držet pravidla, že Monaco je šampionát sám o sobě, pak nezbývá než dodat, že čtrnáct mistrů světa tu dokázalo vyhrát v sezónách, kdy si na jejich konci nasadili na hlavu pomyslnou korunu krále formule 1 (Schumacherovi se to povedlo třikrát, dvakrát byli úspěšní Stewart, Prost a Senna), naopak dvanáct šampionů tu nikdy nebylo pozváno do knížecí lóže v roli vítězů: Farina, Ascari (ten měl ovšem smůlu, že po většinu jeho kariéry nemělo Monaco mistrovský statut), Phil Hill, Clark, Surtees, Emerson Fittipaldi, Hunt, Andretti, Piquet, Mansell, Damon Hill a Jacques Villeneuve. A je tu opět čtrnáctka: tolik pilotů totiž slavilo úspěch v ulicích Monte Carla, ale mistry světa se nikdy nestali: Moss to byl, jak jsme už řekli, třikrát, dvakrát Maurice Trintignant, David Coulthard a Mark Webber, dále pak Beltoise, Peterson, Depailler, Reutemann, Gilles Villeneuve, Patrese, Panis, Montoya a Trulli. A z těchto čtrnácti pilotů můžeme vyjmout čtyři, kteří vyhráli jen a pouze v Monacu – Trulli, Panis, Beltoise a Trintignant – poslednímu jmenovanému se to povedlo hned dvakrát (1955 a 1958). Existují i rodinné vazby – zatímco Graham Hill byl zván Králem Monte Carla (k čemuž ho pět triumfů rozhodně opravňovalo), jeho syn tu nevyhrál ani jednou z osmi pokusů – zato vytvořil se svým otcem zajímavý úkaz: zatímco Graham se tu nekvalifikoval ve své poslední sezóně 1975, Damon na brabhamu zase selhal ve své úvodní 1992. Otcové jsou vůbec zatím úspěšnější – syn Gillese Villeneuva Jacques usiloval o monacký vítězný vavřín také marně. Kam se zařadí Nico Rosberg, který tu zopakoval jediný triumf svého otce na městské trati z roku 1983?Je libo ještě pár dalších perliček? Tak například při první velké vlně doplňování paliva bylo Monte Carlo tabu – existovala totiž vyhláška vydaná v roce 1976 zakazující skladování nadměrného množství paliva mimo podzemní zásobníky – proto se v roce 1983 netankovalo. Dlouho bylo Monte Carlo jedinou tratí, která měla tunel, ale už méně se ví, že v roce 1973 byl ve výstavbě nový hotel Loews a trať byla díky tomu o tuto zvláštnost ochuzena – ovšem už v následujícím roce přibyl nový, 375 metrů dlouhý tunel, kterým se jezdí dodnes. V roce 1973 byl rovněž naproti přístavu vybudován nový plavecký bazén, takže od roku 1974 si piloti museli zvykat na novou sérii zatáček. Změn doznávala i pasáž u restaurace La Rascasse či úvodní Ste. Dévote… Vylíčit všechny změny, karamboly a dramatické události zaviněné i nevyzpytatelným počasím, to by vydalo na knihu, která se možná už v téhle chvíli rodí. Monaco přestálo i nebezpečí v podobě módní vlny městských okruhů; kde jsou dnes závody v Detroitu, na Long Beach, ve Phoenixu, Dallasu a nakonec i Valencii? Formule 1 v podobně Monaca nejspíš udělala onen nutný ústupek a ponechala v seriálu tuto podivnou Grand Prix, víc než jiné zavánějící snobismem, penězi a lidmi, kterým F1 vůbec nic neříká, jen se potřebují, chtějí nebo musí zviditelnit. Co na tom, že s motoristickým sportem vůbec nesouvisí, vždyť to není zdaleka jediný případ. A tak se vydejme raději k tomu, co ovlivnilo historický zápis do kroniky rodiny Rosbergů.Letošní Grand Prix přinesla něco, co se vídá velice zřídka – snad všechny atributy závodních dramat. Nudné pasáže, odvážné předjížděcí manévry, chyby, kolize, safety car na trati a dokonce přerušený závod. Tohle všechno vlastně nejvíc hrálo do karet Mercedesům, protože není vyloučeno, že by v nepřetržitém běhu Grand Prix ztratily svou výhodu. Takhle vlastně Nico absolvoval čtyři kratší závody, což nejspíš jeho vozu vyhovuje. Nutno ale také říci, že mu to značně ulehčili soupeři. Je jasné, že v monackých soutěskách se předjíždí velice obtížně, ale jde to, což nám dokazoval například Pérez nebo Sutil. Ale Red Bully jako by se spokojily se stupni vítězů a těžko říci, zda piloti sami nebo pod kontrolou týmového vedení jely svůj jistý závod. Umím si představit, že by Horner & spol. vyhodnotili situaci jako zbytečné riziko za každou cenu jít po vítězství, zvláště když Rosberg není pro Vettela přímým soupeřem v boji o mistrovství. Dokazovala by to i ona malá revoluce v podání Vettela v předposledním kole, kdy vystřihl excelentní nejrychlejší kolo. Jako by chtěl naznačit: „Podívejte, co bych mohl, kdybych směl…“ Při té příležitosti si nelze nevzpomenout na drtivé kritiky závodních praktik Niki Laudy coby „pytlovače“ neboli taktického sběratele bodů, který prostě netouží po vítězství. Je to efektivní, ale u diváků to příliš nezabere a těžko si Red Bull své příznivce nakloní tím, že v dalším závodě zase bude bojovat naplno. Už jenom proto, že tentokrát šlo právě o to Monaco…Samozřejmě to nesnižuje soustředěný výkon Rosberga, který se nedopustil sebemenší chybičky – a že jich na této archaické trati lze udělat víc než dost. K dokonání ideálního sepětí s otcem mu chybělo pouhých jedenáct dní – Keke Rosberg vyhrál v kokpitu williamsu svou jedinou Grand Prix Monaca 15. května 1983. A Mercedes tu slaví svůj vůbec první triumf se samostatným vozem – nepovedlo se mu to totiž v jeho krátké éře Stříbrných šípů v letech 1954-1955.Kdo opět řádně rozvířil vody diskusních kruhů a odborníků F1 je bezesporu Sergio Pérez. Ctižádostivý Mexičan, který už několikrát od počátku sezóny zahýbal svým závodním stylem odborným míněním, tentokrát znovu předvedl své drzé a sebevědomé představení. Bohužel pro něj i pro soupeře jeho agresivita, která snad může být prezentována jako divácky atraktivní dravý styl, šla tentokrát opravdu za hranici i hodně odvážného závodního přístupu. Při pohledu na jeho předjížděcí akce lze říci – v pořádku, snaží se využít sebemenší možnosti a skuliny. Jenže zatímco většina pilotů uvažuje i o krok dál a přemýšlí v té kratičké chvíli o tom, zda neletí do slepé uličky, Sergio k dané situaci přistupuje ve stylu „já jsem tady a kam se vejde soupeř už není moje starost“, popřípadě zcela irelevantní „soupeři jsou tu od toho, aby brali ohled na mě, ale já na ně brát zřetel nemusím“. V tu chvíli se jeho projev, který může být do jisté míry vítaným zpestřením stále ještě nudných závodů, stává bezohledným. Nakonec by se dalo říci, že ony pověstné mlýny jeho vyvádění semlely, ale bohužel se s ním svezl minimálně Kimi Räikkönen, který za svůj závěrečný finiš aspoň shrábl symbolicky bod (což je místo deseti, které by dostal za pátou příčku, poněkud málo). Ale do jisté míry si může stěžovat i Alonso, který před Mexičanovým náletem přeci jenom uhnul a zabránil tím kolizi, a nakonec byl tím špatným on. Nebyl to jediný případ a Pérezovo létaní šikanami děsilo víc a víc přítomných na trati. Náhle Buttonovy poznámky o tom, že s jeho týmovým kolegou musí proběhnout vážný pohovor, nevypadají jako nářky zhrzené a pomalejší stájové jedničky.Pokud bych chtěl ještě někoho zmínit, pak to je Massa a jeho šťastná nehoda, která pochopitelně vyvolala nemalý ohlas. Chybu někdo udělá, to je jisté, ale dvakrát tu samou a na stejném místě? Pozorní diváci si jistě všimli, že se Brazilec dostal na cílové rovince do prostoru, kterému se další piloti snažili vyhýbat, v tomto směru asi ještě bude co vysvětlovat. Spíš mám obavy, aby psychika osudem stíhaného Felipeho nedostala další ránu. Vyzdvihnout vedle Räikkönena bojujícího do posledních metrů je určitě nutné i Adriana Sutila, který zvláště v nejpomalejší zatáčce na trati u bývalého hotelu Loews předváděl to, o čem si mnoho lidí myslí, že je nemožné – tedy zdolávat své soupeře. Nebo tím spíš připomněl ještě jeden názor – předjíždět se v Monte Carlu dá, ale už to musí být opravdový mistr.Za dva týdny nás čeká další „městský“ závod, tentokrát však diametrálně odlišný. Jaké bude v tomto případě rozložení sil a vývoj šampionátu? Vždyť dělat prognózy je tak ošidné…