Pravidla pro rok 2017 nejsou spásou. Inženýr Anderson vypočítává důvody

Čtyřiašedesátiletý Gary Anderson, který se v F1 pohyboval jako mechanik u týmů McLaren či Ensign, poté navrhoval vozy s Adrianem Reynardem pro F3000 a jeho anabáze v na poli Grand Prix pokračovala v týmech Jordan a Stewart (pro Eddie Jordana, krajana, navrhl jeho první vůz pro F1), je nyní expertem magazínu Autosport. Je proto zajímavé se podělit o jeho názory týkající se budoucnosti F1.

Přebíráme odpověď z Andersonova nazvaného "Zeptejte se Gary Andersona".

Myslíte si, že předpisy pro rok 2017 umožní radikálnější změny jako jednodušší aerodynamika, absence DRS či větší mechanický přítlak?Anderson: Abychom mohli udělat jakoukoli změnu, je nejprve nutné identifikovat problémy a teprve poté se je pokusit vyřešit. A já si nejsem tak docela jistý, jestli tohle někdo skutečně udělal. Samozřejmě bych nejraději viděl, jak spolu na okruhu závodí víc než jen dvě auta. Voláme po skupině pěti nebo šesti vozů, která vjíždí do posledního kola a stále není jisté, kdo nakonec vyhraje.

Dosáhnout takového stavu nebude jednoduché, a osobně si nemyslím, že by tomu změna pravidel pro rok 2017 nějak zásadně napomohla. Co mě k tomu vede? Tři důvody, které si nyní můžeme probrat.

1. Rychlejší časy na kolo o pět až šest sekundS výjimkou Monaka a Hungaroringu jezdí vozy F1 maximální rychlostí kolem 310-330 km/h. Pokud se má z důvodu vyššího výkonu nebo redukováním aerodynamického odporu zvýšit na 340-360 km/h, klesne průměrný čas na kolo tak o jednu vteřinu.

Proč? Rychlost se zvýší pouze na dlouhých rovinkách, kterých ale není tolik. Na nich se zrychlení projeví, ale pořád se výrazně nepromítne do času na jedno kolo. Stále nám tedy chybí pět vteřin, které musíme nahnat zvýšením přítlaku. Je tu ještě lepší přilnavost pneumatik, což by mohlo udělat dvě vteřiny. Takže navýšení aerodynamického výkonu by muselo odpovídat úspoře tří vteřin. To by znamenalo zátěž kolem 300 kg nebo zvýšení výkonu o 25% oproti dnešku.

Toho lze celkem snadno dosáhnout, ale po několika sezónách budou rozdíly mezi jednotlivými týmy ještě větší. Jak při aktuálních závodech vidíme, pokud jede jeden vůz v závětří druhého, ztrácí hodně velkou část přítlaku. A pokud ho zvýšíme, tak ho v takové situaci o to víc ztratí. Proto by bylo asi lepší se zamyslet, zda tato změna opravdu přinese lepší závodění.

2. Širší vozyChcete-li dosáhnout lepší přilnavosti auta v zatáčkách a redukovat blokování zadních kol při vyšším přítlaku, je nutné mít auto celkově širší. Na jednu stranu by tím monoposty více "závodní" vzhled.

Ovšem pokud by monoposty měly dva metry na šířku, jak ostatně vypadaly za starých časů, znamená to jejich rozšíření o 20 centimetrů. Pokud tedy budou dvě vedle sebe kolo na kolo, je to téměř půl metru. Když to takhle říkám, nevypadá to nijak dramaticky, ale ve skutečnosti to zúží závodní stopu, takže pro případné předjíždění budou mít piloti méně prostoru.

3. Širší pneumatikyJednoduchý a dobrý nápad bez zjevných nevýhod. Přilnavost pneumatik je v tomto případě potenciálně stejná pro všechny týmy, malé i velké. Zlepší se tím závodní proces a poníží se konečný vliv aerodynamiky na celkový výkon, bez ohledu na rozhodnutí o jeho zvýšení, i kdyby se měl zdvojnásobit.