KOMENTÁŘ: Formule 1 a USA. V čem je problém?

Američané vstoupili do F1 od jejího samotného počátku a často se jejích příspěvek hodnotí jako úlitba tomu, aby šampionát F1 byl skutečně "světový". Jinak začlenění závodu 500 mil Indianapolis bylo v podstatě samoúčelné - evropští závodníci až na řídké výjimky do "staré cihelny" nejezdili, americké hvězdy roadsterů zase nevážily cestu na starý kontinent. Po jedenácti sezónách to obě strany dále nebavilo, přestaly si hrát na efekt a populárních 500 mil INDY se z kalendáře F1 stěhovalo pryč. 

Nutno podotknout jednu věc, v druhé polovině 20. století panoval v evropském a americkém táboře jasný rozdíl co do oblíbenosti jednotlivých klání. Zatímco Američané byli u vytržení z oválových (a v případě INDY čtvercových) tratí, evropský formát spíše upozaďovali. Evropan zase ono "kroužení dokolečka s cihlou na plynu" nechápal a většinou mu ani opakovaným shlédnutím málokdy přišel chuť.

Pokud jsou Američané v něčem velice progresivní, je to cokoli týkající se značky $. Proto už v 60. letech začaly první pokusy ukázat Evropanům, že když je po ruce dostatečný pytel peněz, všechno jde. Na svět přišel Scarab, po něm Scirocco (v obou případech šlo spíš o Američany finančně podporované projekty), oba pokusy skončily přes značné sumy fiaskem. Byl tu ale příklad Phila Hilla, proto se pořád usoudilo, že formule 1 do USA patří. Jenže střídání tratí a posléze Watkins Glen příliš dobrou pověst zemi pruhů a hvězd nedělal. Znovu se zalovilo ve vlastních řadách a následoval další útok na poli týmovém. Pokud budeme počítat do amerických konstrukcí i Shadow, nešlo o nepovedenou éru, ale když si uvědomíme, že jeho šéf Don Nichols většinou dělal jen fotografie v depu a později dluhy, skutečnost vypadá jinak. Ostatně to se potvrdilo, když jeho zkušený personál sebral plány nového vozu a před sezónou 1978 odešel založit trucpodnik Arrows - Shadow přežil jen půldruhé sezóny.

Předtím tu jsou konstrukce Parnelli a Penske. Parnelli Jones možná snil o tom, že ovládne F1, ostatně měl v týmu Maria Andrettiho, ale jinak veskrze neamerickou sestavu: manažerem počínaje přes konstruktéra až k mechanikům. Roger Penske se od něj příliš nelišil. A zatímco Parnelli po několika nemastných neslaných výkonech s ostudou z F1 zmizel s prázdnou kapsou, Penske prostě ze dne na den ztratil zájem a odešel zpět za oceán, jako by F1 byl nějaký oblastní závod. Ani v jednom případě netrvalo dobývání královny motoristickho sportu déle než dvě sezóny a kousek.

Poměrně čerstvější historie Beatrice-Haas nebo BAR je dobře známá, ani tady se očekávaný průlom přes bohatýrské řeči nepovedl. A právě ony neúspěchy mohou být základním kamenem slabší obliby F1 v USA.

Amerika potřebuje své hrdiny. Když vládl F1 Mario Andretti, americké okruhy praskaly ve švech. Lidé měli reprezentanta jejich patriotismu (ač to byl původem Ital a do USA přibyl až jako teenager), neohroženého vítěze, který dokázal, že to jde. Co na tom, že na výsluní byl de facto jen dvě sezóny, ona setrvačnost ještě pár let vydržela. Eddie Cheever ho sice nahradit nemohl, ale ačkoliv od malička žil v Itálii, byl to další Yankee. Pak už to bylo horší - vždyť od roku 1990 do současnosti se v F1 objevil pouze Scott Speed. Jako protiklad připomeňme, že závodů je v USA dost a dost, navíc se do nich jeden čas přesouval poměrně značný počet expilotů F1, pak se nelze divit, že Grand Prix v této konkurenci mohla zapadnout. Navíc hrdé občany USA mohl silně poznamenat i fakt, že jeden z největších skandálů postihl právě "jejich" Grand Prix (2005), takže zájem i v tomto směru mohl zájem diváků, ale i investorů rapidně poklesnout - a také se tak na přelomu prvního desetiletí našeho milenia stalo. Jako další příklady opadnutí zájmu mohou sloužit "Dlouhá pláž" nebo Las Vegas. Když závod na Long Beach v roce 1976 startoval (právě tam se loučilo Parnelli), promotér Chris Pook nabídl lidem, které by pořádání Grand Prix obtěžovalo, placený výlet mimo město. Odjelo jen 46 usedlíků. O osm let později čelili pořadatelé lavině peticí, připomínek, stížností několika tisíc obyvatel a "náhlé objevenému" překročení hladiny hluku. Dalo by se říci - Long Beach se nasytilo a nastal čas jít o dům dál. Las Vegas stačily dvě zkušenosti, nadšeně deklarovaná a vyhlížena Grand Prix v New Yorku skončila ještě dřív, než mohly začít první práce. 

Naštěstí už neplatí to, co dříve - pro Američany nebylo nic problémem, takže potíže pak byly všude: stačí vzpomenout na dallaský závod, o němž piloti mluvili jako o Grand Prix mistra Hitchcocka. Nastavené limity se dodržují, takže teď Američané musí čelit jen té největší hrozbě, vlastní povaze.

Pokud se podíváte do minulosti nejen F1, ale nějakého sportu jako takového, u většiny Američanů je oblíben, dokud se daří, případně pokud je to něco nového. Mohl bych posloužit příklady z NHL, kde se s velkou slávou zakládaly týmy, aby po několika sezónách musely měnit působiště kvůli obrovskému propadu zájmu. To samé ve fotbale - MS 1994 mělo nastartovat v USA "soccer fever", ale od té doby se fotbal pořád a opakovaně pokouší ukousnout si malý kousek koláče z popularity svého amerického bratříčka, případně NHL a NBA, a moc tomu nepomáhají ani velké evropské hvězdy. Pokud není úspěch a není brzo, zájem v Americe většinou poklesne. Navíc USA nemají v současné době své zastoupení ani v jezdeckém, ani týmovém poli.

Tím nechci říci, že by to v případě Austinu nemuselo vyjít. Jen s ohledem na dřívější zkušenosti mám trochu obavy, že pokud se nepovede přitáhnout publikum i něčím jiným než F1 jako takovou (doba, kdy se nadšeně dívali na monoposty je dávno pryč, přirozeně chtějí onu obvyklou nadstavbu), zájem bude postupně klesat. Konkurence na americkém kontinentu je velice ostrá a lidé v zámoří mají na rozdíl od některých jiných oblastí větší možnost volby. Austin se teď ocitá na hranici setrvání, nárůstu či poklesu popularity, obvykle se to projeví právě mezi třetím a pátým ročníkem. Budu se samozřejmě velice rád mýlit a po deseti letech navážu na toto zamyšlení konstatováním, že právě tady se tu letitou kletbu podařilo prolomit.