Paddock Line: Meditace (nejen) nad mistrem

Ve světě F1 se občas děly kotrmelce a neočekávané zvraty, ale takový, aby připravil Sebastiana Vettela o čtvrtý titul, by musel vymyslet Hitchcock za pomoci Steve Minera a bohužel už zesnulých Arthura C. Clarka a Raye Bradburyho. Nesledoval jsem nějaké vize či předpovědi, ale domnívám se, že jen málokdo z lidí formuli 1 pravidelně sledujících pochyboval o tom, že další německý ďábel na rychlých kolech zaváhá. Samozřejmě se tak nestalo a Vettel rozšířil tu skutečně VIP společnost na čtyři jména.

Odpoutal se od Brabhama, Laudy, Senny a Stewarta, aby přešel těsně pod vrchol k Fangiovi, Prostovi a Schumacherovi, s nimiž přidáním svých čtyř korun automobilového krále završil počet titulů téhle famózní čtyřky na rovných dvacet. Když si uvědomíme, že čtyři mistři volantu mají na svém kontě téměř třetinu všech titulů F1, nelze se prostě ubránit pocitu nesmírného obdivu a úcty. Na rozdíl od některých jiných titulů v červené trubce se tyhle totiž jen těžko dají pořídit za určitou sumu nebo naznačit sudím, aby byli tak laskaví a přehlíželi penalty, fauly, míče létající do sítí různými otvory a podobně. Jsou tu sice okolnosti čas od času zvedající komunitu fanoušků F1 z pohodlného sedu, ale rozhodně takových situací není ani třetina v průběhu ročního klání.Vettelova dominance v posledních závodech byla natolik zřejmá, že vsadit na Alonsa či Hamiltona by mohl jen skutečný hazardér. To je další aspekt, který se F1 vyčítá a jehož řešení je vždy sraženo do sfér úpravy pravidel, což má většinou docela opačný výsledek, než byl ze strany „odborníků“ očekáván. Stačí si vzpomenout na rok 1983. Po předchozí vysloveně černé sezóně, v níž zahynuli Gilles Villeneuve a Riccardo Paletti, navíc Didier Pironi přežil natolik poznamenán, že si do vozu F1 sedl už jen při testech a do světa Grand Prix už nikdy nezasáhl, došlo k výrazným změnám, wingcary byly odsunuty do historie – jenže přes proklamované zpomalení raket na kolech se nic takového nestalo.

Stačilo odjet čtyři až pět závodů a nové monoposty byly stejně rychlé, ne-li rychlejší. Což v podstatě znamená, že jestli tehdy konstruktéři dokázali najít cestu, na níž se drželi nových předpisů, a to za použití rýsovacích prken a kalkulaček (není třeba připomínat, že v roce 1983 většina samočinných počítačů zabírala rozměry středně velké místnosti), dá se předpokládat, že v době computerové úspěšní zůstanou úspěšnými a radikální omezení na tom moc nezmění. Což už je výhled do roku příštího, o němž je plno lidí takřka neomylně přesvědčeno, že se stane hrobem F1 a místo ní nastolí závody produkčních monopostů, proti nimž byly pověstné britské „stavebnice“ (skořepina + motor Ford Cosworth + převodovka Hewland) dílem takřka uměleckým.Ecclestone se sice dušuje, že zájem o F1 nadále trvá a Vettelova dominance ho nijak neohrozí. Pokud se začtete do debat starších i nedávno minulých, zachraňují situaci piloti bojující někde v polovině či ještě větší hloubi pole. Čímž tak trochu ztrácí na atraktivitě sponzoring těch nejlepších, jaký to paradox. V Indii jsme byli nejčastěji svědky souboje o pořadí kolem šestého resp. desátého místa. Z toho asi Red Bull mít žádnou velkou radost nebude. Leč těžko můžeme chtít po Adrianu Neweym, aby svou práci odflákl a Red Bull svou neschopností zvýšil atraktivitu závodů. S tímhle si bude muset F1 poradit sama, jen se obávám, že soustavnou úpravou pravidel se od tohoto cíle spíše vzdálí.Fórem F1 se nesly také zajímavé debaty, zda po zisku titulu udělá management ono nepříliš populární opatření, nazývané obvykle „chceme bojovat do konce“ či „nyní posuneme dopředu toho, kterého jsme léta drželi vzadu“. Mohl by k tomu nahrát i fakt, že v některých ročnících se po zisku titulu forma nového (či staronového) šampiona obdivuhodně zlomila do průměru až podprůměru. Jen namátkou mohu vybrat pár příkladů: ročník 1972, Fittipaldi vítězí v Grand Prix Itálie a získává titul mistra světa – další dva závody končí v hloubi startovního pole.

1978: Andretti opět v GP Itálie ve stínu tragédie Ronnie Petersona má dostatečný bodový náskok před soupeři, ve zbývajících dvou zámořských závodech jeho dominance rapidně klesá a zcela ho zastíní u Lotusu hostující Jarier. O rok později do třetice korunuje italská Monza nového šampióna, ovšem zbývající dva závody je Jody Scheckter jen mužem startovního pole.

V roce 1985 poté, co si Alain Prost definitivně zajistil svůj kýžený titul, se najednou převaha McLarenu rozplývá jak máslo na pánvi a dominují williamsy Mansella a Rosberga. A když jsme u Mansella – v roce 1992 v jedenácti prvních závodech kromě jednoho výpadku dojížděl vždy první nebo druhý a v Maďarsku byl oslavován jako nový šampion – a to do konce zbývalo ještě pět závodů. Z nich pak Angličan nedokončil hned tři (ovšem nutno přiznat, že v posledním závodě mu z trati pomohl z vedoucí pozice Senna). Asi nejčerstvější případ bychom situovali do roku 2009, kdy závěr mistrovství v podání Jensona Buttona a Brownu byl vysloveně rozpačitý a drápky, tedy promiňte, křídla už začaly vystrkovat Red Bully…Chci tím podotknout, že někdy dojde k určitému pocitu uspokojení a poklesu motivace, ale jak ukázal snobský závod v Abú Zabí, Vettel si nechce kazit profil tím, že by něco vzdával. Tím méně aby ustupoval Webberovi, jenž pro něj už není nebezpečný a jehož výkony mají pro rakouskou stáj vysloveně prestižní charakter. Jsou to dohady, to je jasné, ale nelze přehlédnout napětí panující v mistrovském týmu, což dokazuje i „vřelá oslava“ týmového double v zatím poslední Grand Prix.

Ono je to vlastně logické – titul už Vettel má, Pohár konstruktérů je taky doma, přes veškerou snahu právě v závodě ve stylu chytré Horákyně (ani za světla, ani za tmy) přišel Webber definitivně o možnost být vicemistrem, tak už není ani důvod ho tlačit za každou cenu na nejvyšší stupínek, navíc Vettel by rozhodně těžko trávil skutečnost, že se (třeba na pokyn vedení týmu) musí nechat porážet jako čerstvě korunovaný šampión.Na hodnocení sezóny je ještě čas, spíš bych se naposledy zamyslel nad asijskou cestou formule 1. Je neuvěřitelně rozkolísaná a nevyvážená. Piloti sice v oficiálních prohlášeních tvrdí, jak jsou veškeré tratě zajímavé, ale bylo by opravdu zajímavé vědět, co si myslí ve skutečnosti. Leccos naznačil i host studia Jan Charouz, který zázrak v Abú Zabí bez servítků pojmenoval skutečným termínem. Ona totiž Grand Prix není jen trať, ale spousta věcí okolo. A není vždy až tak důležité, jestli jste ve sterilně moderním prostředí, nebo někde, kde na vás skutečně dýchá závodění.

Kdysi jsem měl možnost si vyslechnout zpověď jednoho z nejlepších hudebníků, šéfa skupiny ELO a spolutvůrce Antologie Beatles, kytaristy a skladatele Jeffa Lynnea. Nahrával v supermoderním německém White House Studiu a poté prohlásil: „Nemůžu říci, že by tam bylo něco uděláno špatně, všude pořádek, přesný řád, všechno jak Němci říkají pünktlich. Ale mně se prostě stýskalo po tom klasickém anglickém binci, po kabelech tažených po podlaze, která je z obyčejných neopracovaných prken. Tam se cítím přirozeně.“ Neříkám tím, že trati Grand Prix a jejich zázemí mají vypadat jako na přelomu 60. a 70. let, ale k zamyšlení mě to vedlo.Šampionát se dojede z povinnosti a pokud se na něco těším, tak daleko víc na brazilský závod, už jen proto, zda domácí horkokrevní fanoušci uspořádají Massovi na rozloučenou s Ferrari nějakou oslavu. Právě tady před pěti lety přišel o mistrovský titul ne v posledním závodě, ale doslova v posledních metrech oné finální Grand Prix. A jak už to občas v lidských osudech bývá, druhá příležitost se už nedostavila.Vettelovi patří gratulace, Red Bullu totéž. Titul bez ohledu na týmové třenice vybojovali s takovou převahou, že o jeho oprávněnosti nemůže nikdo pochybovat. A pokud zrovna tomuto spřežení nefandíme, je třeba přijmout fakt, že nejlepší nemohou být vždy jen naši oblíbenci.Takže vzhůru za velkou louži a pomalu si chystejme kapesníky k velkému loučení s jednou etapou F1. Protože už brzy se pustíme na neznámé pole, v němž se může stát prakticky cokoli. Třeba i to, že někdo z trojice Williams, Caterham či Marussja výrazněji promluví do bodovaných příček…