Recept na výživný závod? Odstřelte favority

A jak se zdá, jde to i bez záplavy změn - jenom postačí, aby si dva největší favorité sezóny nevyjasnili priority ohledně pohybu na trati. Je to poněkud zlehčený výklad, ale jejich kolize vtiskla závodu zcela nový charakter. Nic nového pod sluncem, vzpomeňme si na Grand Prix, které díky kolizím na startu najednou ukázaly závodní pole v docela jiném světle. Nejenže se na předních místech objevili piloti, které jinak televizní kamery příliš nezabírají, ale i celkově vyzní takové klání pochopitelně nově a neotřele. Kdo si ještě vzpomene na německou Grand Prix 1994, kdy se po startu vytloukla téměř celá lepší polovina startovního pole a do popředí se dostali piloti Ligieru, který v té sezóně až to tohoto závodu neshrábl ani bod - a najednou byl s oběma vozy na pódiu.

Takže Hamilton versus Rosberg po sedmdesáté čtvrté. Kolize se rozebírala a bude rozebírat, včetně prohlášení a názorů. Rozpitvala se do posledního centimentru a stisku tlačítka, zveřejňovala se prohlášení emotivní i umírněná. Vše dopadlo tak, jak se dalo předpokládat, protože zejména u Mercedesu nebyl jediný důvod někoho trestat, protože by to v první řadě neprospělo týmu. To jsou okolnosti známé. Ostatně v tomto případě de facto existují pouze tři eventuality - a) vinen je Rosberg, b) vinen je Hamilton a c) závodní incident, tudíž až na vypadnutí dominujícího Mercedesu je všechno alright nebo in ordnung (záleží na tom, zda se na věc díváte z hlediska Hamiltona nebo Rosberga). Tedy žádných sedm miliard variant, jak jsme se dozvěděli ze sdělovacích prostředků krátce po nehodě. A s ohledem na výše řečené není divu, že lze nakonec konstatovat, že c) je správně.

Přitom nejde o nic neobvyklého a historie zná mnoho podobných situací, nejen incident ze Spa 2014 mezi stejnými aktéry nebo turecké dovádění Vettela s Webberem v roce 2010. Pravda, jen málokdo je natolik úžasný, aby vyřadil celý tým už po třech minutách závodu (včetně zahřívacího kola), ale i takové případy existují. Začneme Grand Prix Argentiny 1974, kdy už po 800 metrech kolidovali piloti týmu Shadow - Peter Revson nezvládl svůj vůz a postavil ho do cesty Jarierovi. O rok později v tragické Grand Prix Španělska se už v první zatáčce vyřadili Ferrariho piloti Lauda a Regazzoni - příčinou byl nesmyslně předčasný brzdný manévr Nikiho, do něhož narazil Andretti a poslal ho přímo na Clayův vůz. Tihle dva si to zopakovali v Grand Prix Velké Británie 1976 - detailní popis této akce a následných zmatků se dozvíte v chystaném samostatném článku. V soutěskách Grand Prix Monaca 1980 se pokoušel létat vzduchem Derek Daly a když se opět snesl na zem, zůstal kromě dalších vozů na místě činu i zdemolovaný tyrrell jeho týmového kolegy Jean-Pierre Jariera. Přesuňme se nyní do USA - Detroitu 1985, kde si to rozdali v souboji kolo na kolo opět Tyrrellovi hoši, tentokrát Martin Brundle a Stefan Belloff. Brit se ukázal jako větší "tvrďák", ale po vzájemné kolizi, při níž přišel Němec o kryt přídě, to byl on, kdo musel odstoupit - Stefan nakonec i s tímto handicapem dojel čtvrtý. A znovu země neomezených možností - při premiéře na okruhu v Phoenixu (Grand Prix USA 1989) sestřelil brutálním nájezdem Andrea de Cesaris týmového parťáka Alexe Caffiho. Jeho agresivní útok znamenající pro Alexe odstoupení z 5. místa a pro viníka titul "Terminátor z Phoenixu" byl o to více tristní, že de Cesaris jel o kolo zpět a rozhodně neměl šanci přivézt týmu nějaký ten bodík. A jednu perličku přidejme z Grand Prix Itálie 1993, kdy šlo o záležitost vice versa. Těsně před cílovou čarou se pokoušel Christian Fittipaldi předjet Pierluigi Martiniho na stejném voze, a jak to dopadlo si můžete prohlédnout o kousek níže.

Tento letmý výčet jenom ukazuje, že šťouchaná mezi jezdci stejného týmu není ničím zas až tak překvapivým, i když se dělá všechno proto, aby se možné vzájemné vyřazení maximálně eliminovalo. Nedávná vzpomínka na Grand Prix San Marina 1982 (čtěte zde), kde asi celá stáj Ferrari zažívala infarktové stavy při bitvě Pironiho a Villeneuva, není zdaleka výjimečná. V čerstvé paměti jsou duely nejen pilotů Red Bullu či Mercedesu, ale třeba vzpoury týmových dvojek Petersona (Monza 1973 nebo Regazzoniho (Long Beach 1976), kteří měli dost diktátu a v těsném duelu slavili triumfy.

Jak už bylo uvedeno, Mercedes samozřejmě nemá důvod až tak hledat vinu, proto až na Laudův bleskový výrok byla viditelná snaha zahrát celou situaci tak trochu do autu a otupit snahy o hledání viníka. Jisté je jen jedno, jakmile se Hamilton dostal na trávu, bylo takříkajíc vymalováno a nehoda téměř, protože v podobném případě je minimální šance, že se podaří situaci nějak zachránit, zvláště když měl obhájce titulu hned po svém boku Rosbergův vůz. Podobná situace se stala v Brazílii 1994 a zajímavostí určitě je, že do ní byl tehdy namočen otec vítěze prozatím poslední Grand Prix Jos Verstappen. Také tam měl pohyb za hranicí tratě destruktivní výsledek.

Co však rozhodně nelze přehlédnout, přes nemalý počet patřičných prohlášení o korektním vztahu mezi oběma piloty, to je zjevná Hamiltonova frustrace. Pochopitelně existuje PR povinnost a udělat se před veřejností co nejlepší - dávno ty tam jsou doby, kdy v Grand Prix Rakouska dostatečně včas neuhnul Jamesi Huntovi z cesty jeho momentální týmový kolega Brett Lunger a po závodě to schytal se vší parádou. Rozzuřený Brit, který díky tomuto zdržení přišel o možnost bojovat o vítězství, počastoval Američana snůškou nepublikovatelných titulů a jediné, co šlo uvést, byl termín idiot s žokem dolarů místo mozku. Hamitonovo rozpoložení asi dostatečně dominuje nakládání s jeho volantem poté, co se zdemolovaný Mercedes zastavil v únikové zóně čtvrté zatáčky. Pokud se podíváme na skutečnost, kde se pojede příští závod a známé tréninkové peripetie z ročníku 2014 mezi oběma piloty Stříbrných šípů, kdo ví, čeho se ještě dočkáme, ale rozhodně ne dštění síry a popela na soupeře. 

Abychom se ale jenom nezaobírali tématy s přídomkem kontroverzní. Nová hvězda, hrdina a muž titulků, Max Verstappen, přepsal ve třech bodech historii F1. Především je vůbec nejmladším vítězem oficiálního závodu mistrovství světa Formule 1, a to porazil předchozího držitele tohoto rekordu o téměř dva a půl roku (Vettel vyhrál dva měsíce po svých jedenadvacátých narozeninách). Napadlo mě, že pokud by chtěl nový holandský idol získat rekordní zápis i na druhém pólu, musel by v F1 vydržet ještě nějakých 35 let. Těžko v současné době říci, nakolik se královna motoristického sportu stane doménou juniorů, ale lze předpokládat, že Verstappena jen tak někdo neohrozí. Dále kromě toho, že Max překonal co do výsledků svého otce, dosadil do Zlaté knihy vítězů Grand Prix další zemi. Můžete si schválně udělat rychlý test, kolik evropských vítězů v současné době máme.

Někdo může namítat, že Verstappenovi pomohly výše zmíněné okolnosti a poněkud rozporuplná taktika Red Bullu, ale to je jedna stránka závodů. Nejlepší úmysly mohou vyznít docela jinak, umístění nemá nikdo předplacené a skutečnost, která je nejvíce vyzdvihována, totiž bezchybný výkon mladíka při premiéře v novém autě, to jsou atributy, které je nutno položit na opačnou misku vah. Z tohoto hlediska se může jevit výkon Kimi Räikkönena jako určitým způsobem degradující, že si se "zobákem" Verstappenem neporadil, ale všichni dobře známe ono otřepané "jedna věc je pilota před sebou dojet, druhá pak předjet". A stačí se podívat na vyjádření většiny týmů, kteří označují Circuit de Catalunya jako trať, kde to s předjížděním není tak docela snadné.

Každopádně je nyní otázkou, jak se Max s novou situací vyrovná. Pokud znovu sáhneme do skladu lidových rčení, ne nadarmo se říká, že nové koště dobře mete a v Monacu, kde si loni Verstappen vytvořil docela jiný mediální obrázek, bude pod ostřížím dohledem soupeřů. A pokud až doteď měl na své straně jistou výhodu v podobě bezstarostnosti teenagera, byť se svěřenými hodnotami ve výši milionů tvrdé měny, nastavil si hned prvním závodem ve špičkovém týmu hodně vysokou laťku. Což neznamená, že by se v dohledné době nemohl na stupně vítězů znovu podívat, ale rozhodně to bude mít podstatně těžší.

Na jednu stranu eliminace největších adeptů na vítězství vtiskla závodu odlišný charakter, na druhou ale události zastínily hodně toho, co se ve Španělsku dělo. Dva souboje v opačném pořadí, kdy si ferrari nedokázalo poradit s red bullem a naopak, první odstoupení Grosjeana, takže nám zůstává jen Sedm statečných, kteří ještě nepoznali hořkost předčasného konce závodu (pochopitelně s výjimkou epizodního startu Vandoornea) a také obdivuhodný výkon Carlose Sainze jr., který nenápadnou jízdou zaznamenal své doposud nejlepší umístění v kariéře pilota F1. Daniel Ricciardo se stává pilným sběratelem čtvrtých míst a společně s Rosbergem mají v této sezóně na svém kontě nejvíc stejných umístění (Nico je na tom samozřejmě podstatně lépe). A všimli jste si, že jediným týmem, který bodoval oběma vozy ve všech závodech, je Wiliams? Pokud tato stáj, vedle Ferrari a McLarenu nejstarší v závodním poli, ještě přidá na rychlosti, mohla by se oblast za zádí Mercedesu stát velmi přitažlivou.

Těšme se tedy do Monaca, které nám za jistých okolností může nabídnout další várku podívané, při které nebudeme ani usínat, ani mít dojem prohýřeného času. A třeba se opět dozvíme od Toto Wolffa, že si F1 ohledně atraktivnosti umí pomoci sama a nějaké zběsilé úpravy nejsou vlastně potřeba. 

P.S. Pro ty, kteří neprolétli rychle mapu Evropy a neudělali si patřičný počet čárek uvádíme, že díky Verstappenovi se Holandsko stalo dvanáctou zemí nejstaršího kontinentu, která se může pyšnit, že její zástupce stanul na nejvyšším stupínku. Těch, které na svého vítěze čekají, je zejména díky ministátečkům (i když třeba Monaco a Lichtenštejnsko svého zástupce v F1 měli) a rozpadu bývalého SSSR a Jugoslávie, je pořád podstatně víc.