Paddock Line: Malé zamyšlení

Pochopitelně můžeme tvrdit, že od té doby jsme byli svědky mnoha napínavých soubojů a kvalitní závodní podívané. Soudný fanoušek si ale lhát nepotřebuje. Vlastně letošní závod na okruhu Sakhir byl takovým prototypem. Hamilton si v klidu dojel pro 36. vítězství, posílil postavení Velké Británie v žebříčku národností (hle, další jubileum – poddaní Jejího Veličenstva už vyhráli 240 závodů, tedy už víc než celou čtvrtinu celkového počtu) a pomalu začíná v tabulce vítězství šlapat na paty nejen legendárnímu Sennovi, který už se nemůže bránit, ale i kolegovi Vettelovi.

Nadšení z Ferrari spíš už doznívá, i když vzestup si také můžeme demonstrovat na faktu, že v letošních čtyřech kláních ještě rudé oře z Maranella na stupních vítězů nechyběly, zatímco loni tam byl pouze Alonso a za celou sezónu dvakrát. Leč ten odstup od Mercedesu je pořád dost zřejmý a jak se zdá, i přes velice zdařilé finále Icemana Kimiho pořád pár těch drobností chybí – a to je většinou v F1, přepočteno do souvislostí, pár metrů na trati. 

Quo vadis, F1? Tuhle otázku si klademe pořád častěji (foto: Williams F1 Team)

V tomto směru asi neříkám nic nového, ostatně někdo může namítnout, že o atraktivnosti či neatraktivnosti F1 se povídá pořád dokola. My fanoušci budeme těžko psát petice do Manoru, ať proboha postaví konkurenceschopné auto, Ecclestoneovi, ať překope nějak smysluplně pravidla od technických po hodnotící, automobilové federaci, ať nám závody zatraktivní. Smůla je dost možná v tom, že historie se odvíjí ve spirále – a právě ti, kterým není minulost na překážku a nemají potřebu ji míjet jako něco zcela zbytečného, návraty do dřívějších dob F1 ukáží, že i tady byly doby dominance jednoho týmu či jednoho pilota. Dnes mám však dojem, že síla financí je daleko ostřejší a snaha neztratit poměrně tučný příjem vede odpovědné osoby k podivným změnám, nad nimiž v mnoha případech zůstává rozum stát. Chápu, že F1 není píseček pro děti navštěvující mateřskou školku, ale občas se mi zdá, že se tak nějak zkouší, co vlastně ještě ona sama a její fanoušci vydrží. Ti druzí jmenovaní většinou jen trpně musí čekat, zda se vrátí doba, kdy se v těsné blízkosti praly o vítězství v závodě čtyři vozy různých značek, v šampionátu se pořadí přelévalo tak, že každý závod mohl tabulku překopat jak mstivý chatař svůj krtkem znectěný pozemek. Jistě, loni tu byl souboj dvojice Hamilton-Rosberg, ale tyhle vnitrotýmové duely vždy zavánějí neupřímností. Nelíbily se mi už od sedmdesátých let, najmě pak poté, co byli upozaděni Peterson resp. Villeneuve. Naštěstí je tu zase ona historie, která nám dává možnost je vyzdvihnout a připomínat, protože pokud bychom jeli podle suchých statistik, oba zmínění měli tu smůlu, že nikdy jejich hlavu nezdobila koruna šampiona F1.

Ti, kteří mě provázejí mou historií F1 vědí, že se mi minulost královny motoristického sportu líbila ne proto, že jsem „žrout výsledků“, ale protože v ní nacházíme mnoho zajímavých, dramatických, tragických i radostných příběhů. Pilota ani stáje nelze posuzovat jen podle toho, kolik vítězství na kontě mají, ale přiblížit je lidem i z trochu jiné strany. Leč digitální doba je natolik úsporná, že stále více ořezává onu kouzelnou atmosféru a stále více se pokouší zbulvarizovat i tuto oblast víc, než je milo a zdrávo. Odpůrci namítnou, jak přistupovat k faktu, že se historici pitvají ve smrtelných nehodách a mění se v hyeny popisující skon lidské bytosti. Bohužel tohle všechno s sebou tento sport nese a tvářit se, že něco takového neexistuje by bylo pokrytectví non plus ultra. Spíš mi často vadí, že když už si někdo nějakou katastrofu vybere, tak si z ní vezme jen něco a vůbec mu nejde o přesné vylíčení souvislostí. 

Na níže popsanou tragédii by Niki Lauda asi nejraději zapomněl, ale vzato do důsledků byl vinen stejně jako všichni ostatní piloti na okruhu v Zandvoortu 1973 (ilustrační foto: Daimler AG)

Není to ani týden, kdy videokanál Stream přinesl v rámci Slavných sportovních okamžiků tragickou nehodu Brita Rogera Williamsona na trati Zandvoort při Grand Prix Holandska 1973. Většina z fanoušků zná ten smutný příběh – převrácený Williamsonův march, v jeho kokpitu uvězněného pilota a jeho zoufalého soupeře, kolegu a přítele Davida Purleye, který se jako jediný pokoušel zachránit mu život. Chápu, že se do časově omezeného příspěvku nedá nacpat všechno, ale hodně zásadních věcí v něm chybělo. Například jeden z důvodů, proč nebyl závod přerušen. Zapomeňte na kamery pomalu v každém knoflíku u košile nebo ve všech šroubcích na čemkoli, psal se rok 1973 a ředitelství závodu nemělo ve svém sídle televizní přístroj, z nějž by mohli posoudit situaci (přenosová kamera totiž byla přímo proti místu nehody a celou dramatickou situaci snímala). Samotná situace byla natolik zmatená, že se ředitelství dozvědělo o nehodě se značným zpožděním a informace byly poměrně dost protichůdné – vzpomeňme na jiné závody a tragédie, třeba na Monzu 1970, kdy dlouho po Rindtově tréninkové nehodě panoval názor, že Rakušan utrpěl jen lehčí zranění a je na cestě do boxů. V příspěvku také nezazněl děsivý paradox, že v té době existoval záchranný tým Porsche disponující vozy s hasicím přístrojem, který vedl bývalý závodník ing. Linge. Jeden takový automobil mohl stát přímo u místa nehody, kdyby Holanďané neusoudili, že jde o příliš drahý luxus, ušetří oněch 2000 marek, které měli ing. Lingemu vyplatit a zvládnou celou věc sami. Zajímavě vyznívá také svědectví tehdejšího předsedy GPDA Denny Hulme, že šlo v podstatě o vraždu, protože pořadatelé závod nezastavili. Ale nikdo se Dennyho tehdy nezeptal, proč tak neučinil on a Purleyovi nepomohl. Vedení mělo z místa nehody kusé zprávy – hoří tu vůz, kolem běhá člověk v přilbě a snaží se ho uhasit. A pořadatel těžko vytáhne sám od sebe červenou vlajku a závod přeruší. Není pak divu, že nastala mediální štvanice a odnesl to za všechny Niki Lauda. Zdrcený Rakušan se dozvěděl o Williamsonově smrti až po skončení závodu a v tu chvíli se dostavil šok. Ale také neodbytný reportér, který mu pořád kladl tu samou otázku: „Proč jste nezastavil? Proč jste mu nepomohl? Copak jste to neviděl?“ Zatáčkou se jezdilo rychlostí kolem 250 km/h, byl tam kouř, později hasičský vůz a plno lidí. Argument, že něco napovídal odstavený Purleyův monopost není podstatný, kolikrát nějaký jezdec „zaparkoval“ auto na okraji tratě a odkráčel po svých. A formule tam zůstala do konce závodu, tak to prostě v 70. letech fungovalo. Kdo nevěří, ať se podívá, čím jezdili piloti v Grand Prix Španělska 1970 – tam hořely vesele monoposty Ickxe a Olivera, hasiči stříkali vodu napříč tratí a bylo jim jedno, že se kolem prohánějí další monoposty, závod také nikdo nepřerušil. 

Ale zpět k Laudovi – už tak dost zdeptaný Niki chtěl nepříjemný rozhovor ukončit, protože stejně jeho vysvětlení dotyčný tazatel nebral v potaz, on chtěl svou oběť a toužil ji obvinit. A tak budoucí mistr světa vypustil onu vzteklou a irelevantní hlášku o tom, že není placen za parkování, ale závodění. Není to nijak neobvyklý případ – když Mark D. Chapman zastřelil Johna Lennona, sesypali se na Paula McCartneyho novináři, téměř bez výjimky ti bulvární, a chtěli po něm vyjádření. Co asi tak můžete říci, když někdo násilně ukončí život člověka, s nímž vás pojilo nějaký čas přátelství, pak umělecké soupeření a občas i rozpory? Zkuste si to – McCartney utrousil něco ve stylu, že „to je blbý“, a už byl celosvětově považován za necitu, který řádně neohodnotil Lennonovu smrt. 

Ještě k případu Williams, když už o něm někdo zpracuje nějaký materiál, mohl by aspoň dodat, že David Purley, který jako jediný bojoval proti ohni, došel maličké satisfakce, kterou by si nejspíš raději odpustil – po sezóně mu šéf novinářské organizace IRPA věnoval jako symbol úcty za projevenou statečnost kvádřík ze sta gramů ryzího zlata. Bohužel dnešní komunikační systém je nastaven tak, že autorům tohoto hodně podivného Slavného sportovního okamžiku lze napsat pouze na facebook, a pokud na něm nejste, prostě nemáte šanci. A plno lidí, kteří tuhle záležitost shlédnou, se o ní dozví jen zlomkové informace.

Loučíme se s exotikou, čeká nás stará dobrá Evropa (foto: Daimler AG)

Nás ale čeká přesun do Evropy, a začneme ve Španělsku, tedy lokalitě na historická zastavení velice bohaté. V zemi, která jakoby maléry v dlouhé linii závodů F1 přitahovala. Už jsme se zmínili o roce 1970, kdy hned po startu shořely vozy Ickxe a Olivera, a rozhodně to byla záležitost hodně dramatická. Několikrát jsme připomínali tragický rok 1975, tahanici kolem zabezpečení barcelonského okruhu Montjuïch a závod plný kontroverzních momentů, který skončil pětinásobnou smrtí lidí za bariérou a definitivní derniérou trati v městském parku. Ale také velice vyhrocené dohady kolem samotné existence F1, které vygradovaly právě ve Španělsku 1980 – o tom ostatně bude pojednávat další díl našeho historického ohlédnutí řevnivosti mezi FISA a FOCA. Je pravdou, že tohle se nedělo na současném katalánském okruhu, tam byly vypjaté momenty v jiné oblasti. Letos se obávám, že dojde jen na další upevnění převahy Mercedesu a zbytek startovního pole se seřadí v duchu předchozích závodů. Ale pořád je to sportovní klání a závody, ve kterých se naštěstí i přes nepříznivé prognózy nedá nic naplánovat dopředu. Třeba budeme příjemně překvapeni a po závodě budeme psát oslavné ódy na dramata, tentokrát v dobrém slova smyslu.

Pokud vás dnešní historické ohlédnutí nenadchlo a jste spíš zastánci toho směru, že poslední závod definitivně maže vzpomínku na ten předchozí, pak je mi líto, ale pro mě je formule 1 obrovskou a úžasnou knihou, v níž se čte i známý text s neutuchajícím napětím. Už jen proto, že ty řádky psal a bude psát sám život.