Víte co nastartovalo kariéru sympaťáka Marka Webbera?

Vaše autobiografie nese název Aussie Grit. Myslíte si, že vám skutečnost, že jste Australan, nějak v kariéře pomohla?

Mark Webber: Ne, spíš mi ji ztížila. Moje sportovní základna je v Evropě, takže jsem musel opustit svou rodinu a veškeré pohodlné zázemí domova. V polovině 90. let nebylo Skype, takže jsem byl mnohem izolovanější, než je například dnešní mladý anglický pilot. Ale nikdy jsem to nebral jako oběť. Po kariéře jsem toužil, a kdyby to nevyšlo, šel bych zpátky a pracoval na místní čerpací stanici s vědomím, že jsem se to zkusil jak nejlépe jsem mohl.

Kdo vám nejvíc pomohl?

MW: Vyrostl jsem v malém městečku v Novém Jižním Walesu (Queanbeyan) a když jsem odcházel do Evropy, byla uspořádána tombola, abych měl peníze. Některé z cen byly trochu šílené - jestli se pamatuju, tak výherce třetí ceny dostal nějaký olej - ale umožnilo mi to dostat se do Anglie a koupit si tam závodní auto. Byla to Fiesta B, stála 500 liber. V mé druhé sezóně jsem na tom byl finančně opravdu bídně; vypadalo to, že se vrátím domů, když mi podal pomocnou ruku krajan David Ian "Campo" Campese, úžasný hráč ragby, díky jehož příspěvku jsem mohl ještě měsíc závodit. Vyhrál jsem následující závod, a pak se mnou Mercedes-Benz podepsal dlouholetou smlouvu. Ty čtyři týdny, které mi Campo zaplatil, byly v mé kariéře naprosto zlomové.

Které soupeře na trati jste nejvíc respektoval?

MW: Byli to Rubens Barrichello, Jenson Button a Fernando Alonso. Měl jsem také nějaké ostré souboje s Lewisem Hamiltonem. Občas byla situace hodně vyostřená, dokonce jsme si hrozili přilbami, ale to je onen instinkt zabijáka. Nakonec jsem byl vždy schopen si s nimi potřást rukou, to je pro mě to důležité.

Jaká byla nejlepší společnost po závodech?

MW: David Coulthard, není pochyb, že je dlouhodobě Top of The Pops (narážka na slavný hudební britský televizní pořad). Uvolnili jsme náladu díky nějaké skleničce a pak jsme si hezky lhali o tom, jak jsme byli úžasní.

Co dělá piloty F1 výjimečné?

MW: Musíme mít výjimečné periferni vidění a rozvahu. Jsme schopni posoudit situaci v pomalejší snímkové frekvenci než široká veřejnost. To je také důvod, proč za sebou můžeme kroužit v rychlosti 350 km/h v silném dešti. 

Která Grand Prix pro vás byla nejtěžší?

MW: Suzuka v Japonsku. Je to velmi rychlá trať, je tu vysoké přetížení a jde o okruh ve starém stylu, takže postrádá moderní bezpečnostní prvky. Musíte tam být naprosto perfektní. To už jsem měl raději Monako. Také tam hrozí tresty za chyby, protože jste pořád na dosah bariér, ale jste to vy proti trati. Nikdy jsem tam nepřemýšlel o mých soupeřích, soustředil jsem se jen na to, že pokud si po celý víkend dokážu "srovnat mysl", povede se mi dobře. Jestliže uděláte jedinou chybu, budete ji těžko dohánět. Jako golfista, který zahraje bogey a pak se snaží o kompenzaci.

Co je nejlepšího na vytrvalostních závodech?

MW: V F1 je jen pár dalších pilotů, se kterými závodíte, ale například ve 24 hodin Le Mans je trať přeplněna piloty různých kategorií a všichni závodí najednou. Naše Porsche je nejlepší auto, ale nejnáročnější součástí naší práce na trati je předjíždění závodníků, kteří nejsou profesionálové, proto se musíme řídit úrovní jejich schopností a dovedností. Což je velmi nebezpečné.

Od koho jste dostal nejlepší radu?

MW: Byl to sir Jackie Stewart, je to můj velký poradce. Navzdory svému věku mu to myslí velmi moderně, má spoustu zkušeností. Prošel také obrovskou nepřízní osudu, při závodech ztratil mnoho přátel. I mě se vždy velmi dotklo, když lidé, které jsem znal, zahynuli na trati.

Co byste poradil běžnému řidiči, jemuž hrozí nehoda?

MW: Rozhodně se musí pustit volantu a dát si ruce na hruď. Řidičovo sedadlo a nastavení bezpečnostního pásu jsou velmi důležité. Když usedáte do auta, musí všechny samozřejmé věci sloužit ve váš prospěch. Nikdy jsem neměl žádné zbožné myšlenky, ale zažil jsem několik opravdu zlých dopravních nehod, kdy se všechno jakoby zastavilo a já si pomyslel "tentokrát může být po mně". Vzpomínám si, že jsem nechtěl cítit žádnou bolest a doufal, že to skončí rychle. Naštěstí jsem ale vždy vyvázl se štěstím.