Radost, smutek a vzpomínky Formuli 1 nikdy neminou

Jsou události, nad kterými se zamyslíme a s lehkým úsměvem si řekneme, jak ten čas letí (a nemusíte zrovna mít na mysli hit Václava Neckáře). Stává se to u pilotů, jejichž kariéru jsme kdysi v dřevní době objevili a prošli s ní až do samého konce – a někdy ještě o kousek dál, když dotyčný úspěšně působil jinde. Já mám na mysli muže, jehož jméno je poněkud delší, jak už to u Francouzů, zvyklých přidělovat potomkům tituly všech zúčastněných kmotrů, občas bývá. Daniel Patrick Charles Maurice Nasri Tambay se vyloupl zcela náhle v roce 1977 a po neúspěšném extempore se Surteesem začal nepříjemně shazovat kvality mnohem zkušenějšího Claye Regazzoniho.

Oba totiž jezdili na stejném voze (Ensign N177), jenom Patrickův byl modrobílý a skvěl se na něm červený „rozsypaný čaj“, takto reklama hongkongského obchodníka Teddy Yipa. V závodech, do nichž se „Rega“ nekvalifikoval nebo odpadl hned v prvním kole ho Patrick nepěkně zdrtil. Nikdy nezapomenu na jeho zoufalé gesto zmaru, když v holandském Zandvoortu půldruhého kola před cílem vystoupil ze svého vozu – jel na třetím místě (mimochodem tak dobrého umístění Ensign nikdy nedosáhl) a důvodem byla suchá nádrž!

Patrick pochopitelně po první a necelé sezóně zamířil výš a usídlil se v McLarenu vedle Jamese Hunta. S anglickým svérázem to neměl lehké, pohádali se hned po prvním závodě, navíc se v prostředí výsledkově upadající stáje Patrickova kariéra jaksi zadrhla. Šéf Teddy Mayer mu vyčítal jeho mimoformulové aktivity a plísnil ho, že tím ohrožuje týmové zájmy.

Patrick totiž v závodech F2 v Pau přišel ke kurióznímu zranění: spustil mu hasicí přístroj a způsobil bolestivé rány na nohou. Do Grand Prix Belgie vůbec nenastoupil a byl oheň na střeše. O rok později vedle Johna Watsona neudělal Patrick ani bod a nějak přirozeně z F1 odešel. Když se po roční pauze vrátil, zdálo se, že jen potvrdil pravidlo, že comebacky se spíš nezdaří – Laffite vyhrál dva závody a do poslední Grand Prix bojoval o titul, Patrick opět nevyjel v Ligieru ani bod a nijak ho neomlouvá, že k modrobílým nastoupil až po neúspěšném návratu Jean-Pierre Jabouillea (pro pořádek, Tambay v tom roce bodík vyjel, ovšem na Theodore, což byla spíš shoda náhod než výborný výsledek).

Nebyl jsem asi sám, kdo tohoto Pařížana z F1 odesal. Přišla tragédie Gillese Villeneuva a najednou se Tambay vrátil jako spasitel rudého oře. A dokonce poprvé vyhrál na Hockenheimringu, ve čtvrtém závodě po návratu a navíc v Grand Prix, při níž v tréninku málem přišel o život Didier Pironi. Podivné zvraty osudu a jakési zadostiučinění, které o rok později vyvrcholilo neúspěšným bojem o titul.

Další dva roky u Renaultu a závěrečné loučení u amerického týmu Lola-Haas (poznamenané haváriemi a zdravotními problémy) už byly labutí písní. Ovšem ne uzavřenou kariérou – Patricka jsme mohli vídat ve slavné a tehdy ještě opravdu africké Rallye Paris-Dakar, kde se z něj stal fantom druhé poloviny. Kdyby se totiž počítalo pořadí jen z tohoto úseku, nejspíš by suverénně vyhrával…

Jeho jméno jsem pak našel ještě v hlubinách spletitých osudů u pokusů o F1, které nikdy nedospěly do fáze, že by zúčastnění dospěli alespoň do tréninku. To nic nemění na faktu, že když tento Francouz slavil 25. června kulaté sedmdesátiny, poslal jsem mu přání za všechny fanoušky F1 z naší provenience.

Druhá vzpomínka se mi bude psát o něco smutněji. Necelý měsíc po Patrickovi, přesně 13. července, oslavil nádherné devadesátiny konstruktér dvanácti vozů F1, rekrutujících se z desíti značek. Pokud ještě tápete, napovím: Tyrrell 005, Lotus 72 D, Ferrari 312 T2, Tyrrell P34, McLaren M23, Brabham BT44B, Lotus 79, Ligier JS11, Williams FW07, Renault RE30, Tyrrell 011 a Toleman TG 181…

Teď už byste měli zabrat, kdo pořád tápe, ten nejspíš vystřihovánkové zázraky papírového krále architekta Richarda Vyškovského nikdy neviděl. Když jsem s ním o přípravě vozů F1 hovořil, dozvěděl jsem se, jaký to byl vždy boj – ostatně nakreslete model podle jedné až dvou fotografií nebo obrázku. I proto řekl onu okřídlenou větu, že na modelu F1 se vždy krátkodobě zničí.

O to smutnější byla zpráva z prvního srpnového dne, hlásající že se životní pouť tohoto původem Vídeňáka, milovníka lidové architektury, příjemného společníka a nezištného pomocníka těm, kteří si pro něj chodili pro radu a pomoc, náhle po krátké nemoci skončila. Znáte to, když se dozvíte informaci, kterou odmítáte přijmout, vždyť nás opustil člověk, jenž mnohým z nás ovlivnil dětství a následně i život tim nejkrásnějším způsobem (hovořím tady za nadšence a modeláře).

Přítel Odin by o tom mohl vyprávět, protože to byl právě pan Vyškovský, kdo udělal první papírový model F1 a vyrubal tak cestičku dalším. Stejně cítím, že vlastně nikdy odejít nemůže, protože tu po něm pořád zůstane záplava úžasných vystřihovánek, k nimž se budou vracet i budoucí generace. Kdo se chce podívat na jím vytvořené „efjedničky“, nechť zavítá na web www.papirovaarcheologie.cz a nahlédne do sekce F1.

Nesmí nás mást, že kolotoč Grand Prix má momentálně prázdniny. Poslední závody zase trochu zahnaly chmury z tváří fanoušků a skoro by se někomu chtělo vyslat přání někam do nebes, aby té vláhy bylo více. Na druhou stranu v Maďarsku se to obešlo bez deště a bylo se na co dívat. Věřím, že dost lidí Lewise Hamiltona „nemusí“, ale co předvedl na Hungaroringu, to lze bez nadsázky přirovnat k výkonům Jima Clarka na Monze 1967, Jochena Rindta v Monaku 1970 či Ayrtona Senny v Doningtonu 1993 – to jen tak namátkou.

Pro jeho výkon platí, že ostatním ten závod prostě „ukradl“. Až do samého závěru neubral, jel na hraně rizika – ostatně víme, jak dopadl kdysi dávno na Monze 2009, kdy se v první zatáčce Lesmo rozmázl v posledním kole. Nechci říkat, že od té doby vyspěl, spíš pořád chce vyhrávat a mnohdy i přes nevoli šéfů. Dívejme se na to zleva, zprava nebo z prostředku, takové borce F1 potřebuje. Aneb jak pravil jeden můj letitý kolega – dost bylo „pytlovačů“ a „babiček jezdících na nákupy“: evidentně se trefoval do Laudy a Reutemanna.

Hodnotit první polovinu šampionátu je v podstatě lehké – Mercedes dominuje, Bottas je značným zklamáním, stejně jako Gasly u překvapivě konkurenceschopného Red Bullu, v němž tepe dříve zostouzená Honda. Na toho už kladivo padlo a těžko říci, jestli nastupuje úděl Daniila Kvjata, i když Rus letos rovněž hodně zvedl hlas v boji o místo vedle Verstappena. Trápí se Ferrari, osobně je mi nesmírně líto Williamsu, který jakoby se vracel ke svým začátkům, kdy Frank Williams sahal po podivných konstrukcích a šel do holportu s existencemi, které byly možná nadšené, ale dlouho to většinou nevydrželo. Ostatně – vzpomene si dneska někdo na Politoys, Iso a Waltera Wolfa?

Snad se nám definitivně probudil McLaren, což asi představuje silný bolehlav pro Renault, kde třou bídu s nouzí. Upřímně jsem očekával výkonnostní skok od Strolla, místo něj se do popředí derou nováčci Norris a Albon. A Haas a odhadnout, co předvede, to je větší loterie než nám nabízejí naši slovutní „rosničkáři“ při předpovědi počasí.

Uvidíme, čím nás po letní pauze kdo překvapí. Ferrari vyhrožuje, že ve Spa a na Monze to bude jiná káva; sázet se nechci, ale Maranellu příliš nevěřím. Za prvé proto, že jejich trápení už došlo do fáze, kdy začínají být krátcí i na minimálně jeden Red Bull, a pak Mercedes určitě ví o svých slabinách na zmíněných tratích a provede určitá opatření. Tím nechci říci, že bych nebyl rád, kdyby Ferrari – nejspíš už trochu pozdě – zabralo a byli jsme svědky vyrovnaného duelu aspoň pěti pilotů.

Dnešní paddock byl tak trochu vzpomínkový, ostatně není nic ošidnějšího, než dělat rozbory a pak koukat jak house zjara, kterak mu z toho equipa F1 udělala trhací kalendář. Proto jsem se opět ponořil do historie, což někomu nic neříká a bude to považovat za ztrátu času. Na druhou stranu ty příběhy, které jsem tam objevil a skládám je dohromady jsou opravdu nemalou truhlou dramatických událostí – a rozhodně nejsou nezajímavé jen proto, že se o nich každý týden nepíše. Tady budu trochu tajemný a možná si na sebe upletu bičík, ale jestli se Odinovi povede svolat ještě jeden sraz a bude o něj zájem, možná už by tam mohlo být něco k nahlédnutí…

Doufám, že prchající léto prožíváte tak, jak to nejlépe jde a dovolená vám nezhatí občasnou vzpomínku na F1. Vždyť je toho pořád dost, co nám může odhalit…