Putování s Kimi Räikkönenem

Složit hold muži, jehož provázela spousta očekávání, zaručených zpráv i hodnocení chladných jako byl on sám, se přímo nabízí. Zvláště po Austinu, kdy jeho kredit poskočil poněkud výše. Najednou se pozapomnělo na místy jedovaté poznámky o sestupu do suterénu v podobě angažmá u Sauberu, Kimi je hitem a oslavován, hovoří se o spravedlivé odměně. 

Když se tento zamračený mladík poprvé objevil ve startovním poli F1 právě na Sauberu, spolupodílel jsem se na tvorbě časopisu Tempo! A v polovině sezóny se nám dostalo šance přinést rozhovor právě s tehdy mírně uhrovitým, odměřeným až nepřístupným Kimim. Vyšel na stránkách periodika jako Raketa z Espoo a my nemohli tušit, že zpovídáme budoucího mistra světa. Řešila se tehdy jeho "prozatímní" superlicence, což se ukázalo jako nesmysl (jak sám Räikkönen poznamenal, měl ji od začátku jistou, žádná zkouška na pár závodů). Na mladíka, co do té doby odjel pouhých 24 závodů na monopostech, měl dost značné sebevědomí.

Bez mučení se přiznám, že v dobách u McLarenu mi neseděl. Pravda, užíval jsem si reklamu, kdy s partnerkou sviští vozem a zaujatý jízdou ji odkývá, že nebude finsky zpívat v sauně, ale jeho ledový přístup mě neoslovil. A lepší to nebylo ani u Ferrari, i když jeho první titul jsem mu přál - ne proto, že bych měl zásadní averzi k Hamiltonovi a Alonsovi, ale McLaren si mě tehdy znepřátelil svým postojem, zvláště pak čachry v tréninku na GP Maďarska. A kdo ví, možná jsem tušil, že Kimi má asi poslední šanci to mistrovské jablko ze stromu F1 utrhnout Jak se ukázalo, nemýlil jsem se...

Räikkönen je jedním z mála pilotů, kteří se dokázali po určité pauze vrátit zpět do F1 a zachovat si osobitou úroveň. Najdou se tací, co budou mrmlat, že to není žádná sláva. Nevím, ale ze svých 101 pódiových umístění jich po svém comebacku zajel devětatřicet a ještě může nějaké přidat. To nedokázal ani věhlasný Michael Schumacher. Že nevyhrával? Ale ano, jen ne na Ferrari. I to se nakonec povedlo, byť to mohlo být třeba dříve. Ale to už je jen otázka do debaty, která stejně na věci nic nezmění. 

Kimi nebo též Iceman byl vždy svůj - prochází F1 s jistými výkyvy, ale rozhodně v ní má velmi čestné místo. Snad nedosáhl takového věhlasu jako Mika Häkkinen, ale kontrujte stále usměvavému a pozitivně naladěnému krajanovi (pokud zrovna nechybuje v Imole a nefláká rukavicemi o zem).  Navíc svým triumfem v Austinu se Räikkönen stal nejúspěšnějším Finem v F1, aspoň tuhle satisfakci mu osud dopřál. Kimi také dokázal bavit lidi svým typickým projevem v radiokomunikaci a lidé ho mají rádi, vždyť je momentálně jedním z nejoblíbenějších, ne-li vůbec nejoblíbenější současný pilot v jezdeckém poli F1. Je to poznatek o to cennější, že se Kimi-Matias Räikkönen nijak nepodbízí a kritiku, aspoň viditelně, hází za hlavu. Opravdu se nestanu jeho fandou, ale budu ho uznávat, protože F1 chlapíky jako je on, vysloveně potřebuje.

A teď hurá do Austinu, kde jsme viděli závod sice bez dramatického předjíždění, ale jak se ukázalo, stačí mít dostatečné napětí a ono to funguje. Maně se mi vybavila Grand Prix Holandska 1977, kdy se obdobně naháněli téměř celý závod Lauda a Laffite, nebo Španělsko o čtyři roky později a pětice Villeneuve-Laffite-Reutemann-Watson-de Angelis. Ani tam se tehdy nepředjíždělo, ale člověk si nemohl pomalu ani sáhnout do misky pro pochutinu, tak byl ve víru dění. Pořád přemýšlíme, jak přitáhnout k F1 mládež a vytvořit novou generaci fanoušků. Násilím nikoho nepřinutíme, aby usedl na hodinu a půl k obrazovce, nebo dokonce vyrazil do vzdálených či bližších zemí. Chce to napětí, jaké předvedla trojice Räikkönen-Verstappen-Hamilton, chce to příběh, ale chce to taky trpělivost, protože v dnešním značně zrychleném světě musíte mít všechno hned, rychle a dlouho vám ten zážitek nevydrží, záhy pomíjí. Ptám se proto, zda je chyba jen v F1 a těch, kteří se jí dokáží věnovat... 

Není to jen povzdech pamětníka, generace klasických fanoušků let sedmdesátých a osmdesátých bez problémů čekala měsíc na další závod, dnes příznivce hýčká F1 závodem pomalu každý týden. A chtíc nechtíc, ony nepříliš atraktivní Grand Prix se postupně slévají a šednou. Mám dojem, že to nezachrání umělé úpravy, bohužel to musí dopadnout tak, že si F1 (snad) pomůže sama. Problém vždy je a bude, že s vyspělejšími technologiemi se bohužel budou nadále rozevírat výkonnostní nůžky mezi špicí a zbytkem světa. Prozatím si můžeme gratulovat, že Dietera Mateschitze ještě F1 baví, ale jestli to jednoho dne "zabalí", pak té zábavy ještě více ubyde.

Řešením nejsou ani značně kontroverzní a diskutabilní rozhodnutí sportovních komisařů. Už jsme toto téma několikrát probírali a nějak stále nechápu, proč se nemůže ustanovit fixní komise, aby to nebylo penalizování dle vzoru tradičního českého přísloví "Každý pes, jiná ves". O penalizaci Carlose Sainze jr. se toho napsalo dost a stále se nemohu zbavit pocitu, že i když v některých případech je nutné soudit intuitivně, stále chybí nějaká "kuchařka", manuál pro podobné situace, který by značně při takovém rozhodování pomohl. Ona ani přítomnost bývalých pilotů není vždy přínosem, protože si vezměte, že jednou bude v komisi vyslovený "slušňák" a la Jochen Mass nebo Heikki Kovalainen, jindy zase "zlý muž" jako Vittorio Brambilla blahé paměti nebo Pastor Maldonado. Souhlasím, že jízda za hranou by procházet neměla, ale konečně by to chtělo všechno nějak sladit, dát dohromady a nevytvořit prostředí obav, že za snahu být aktivní budete po zásluze... potrestáni.

Poslední poznámka k USA: úsměvné mi přijdou neustálé nářky, ať jde o "Checa" Péreze - Mexičan má týmového kolegu sotva na dohled, ale preventivně "brečí" do rádia, že ho blokuje - nebo Günther Steiner. Má v popisu práce hájit zájmy svého týmu, ale občas vidí špatnou úrodu i na poušti. Trochu mi to připomíná rok 1974, kdy si Emerson Fittipaldi v posledním závodě stěžoval na skutečnost, že ho o kolo zpět jedoucí Regazzoni blokoval, aby nemohl dostihnout vedoucího Laudu. Hrozil mu z kokpitu pěstí, což Clay později okomentoval: "Kdybys měl místo toho obě ruce na volantu, určitě bys mě zdolal mnohem snáze!" Ale i to patří ke koloritu F1 - a mnozí na podobné záležitosti asi spoléhají a vítají je, protože - co naplat - žijeme v době, kdy seriózní informace za bulvárem kulhají asi ve stejném odstupu, jako zbytek světa za trojicí Mercedes, Ferrari, Red Bull.

Závěrem bych rád splnil jeden dluh, který díky poněkud náročnějšímu období má více než měsíční zpoždění. V době Grand Prix Itálie, konkrétně 10. září jsme si připomněli čtyřicáté výročí smutného skonu jednoho z nejsympatičtějších pilotů historie F1. Bengt Ronnie Peterson přišel o život po nepovedené operaci po startovní havárii na Monze. Jeho smrt mě tehdy hodně zasáhla a dodnes si vzpomínám, že jsem si vykoledoval třídní důtku, protože jsem na pionýrskou nástěnku vyvěsil plakátek s jeho fotkou a nápisem "Čest památce Ronnie Petersona". Problém byl asi v tom, že třídní učitelka nevěděla, kdo to je a myslela si, že se klaním nějakému špiónovi. Troufám si tvrdit, že jsem byl asi první a jediný žák základní školy v tehdejším Československu, kdo dostal kázeňský postih za F1.