Kterak ardenské hvozdy opět načapaly F1 v nedbalkách + jedna odložená vzpomínka

Není třeba dlouze uvádět do obrazu. Události jsou ještě natolik čerstvé, že si je fanoušci F1 bez potíží vybaví snad se přitom příliš nerozčílí. Nehodláme tu rekapitulovat nějaké paragrafy či body z pravidel - jak už z některých případů víme, nejsou vždy nejlogičtější, nejšťastnější a plně nemohou postihnout problém. Nejsem asi sám, kdo si někdy říká, že ona pravidla jsou tak trochu drbáním levou rukou za pravým uchem.

Pojďme ale do Spa-Francorchamps. Že v Belgii prší a někdy skutečně vydatně, to se ví, ostatně to není jediný závod, kdy startovní pole zaskočil déšť. Stačí vzpomenout na dramata v Austrálii 1990 nebo 1991, což byl do této chvíle nejkratší závod F1. Ale taky Monaco 1984, kde Jacky Ickx měl dost rozumu, aby odmávl deštivou Grand Prix předčasně (a dostal za to pěkně za uši nejen od Jeana Marie Balestra, ale i Ayrtona Senny, přesvědčeného, že mu Belgičan ukončením závodu sebral vítězství). Hlavní problém lze spatřit v tom, že najednou se strhla lavina dohadů, jak vlastně postupovat. K tomu se dostaneme.

Prvotní problém zněl - startovat či nikoli. V tomto směru si nejspíš FIA s Michaelem Masim uvědomila, že klidně může nastat - s ohledem na setrvalý stav povětrnostních podmínek - status quo a opravdu nebude možné jet v závodním režimu. Viditelnost byla skutečně mizerná, ostatně co očekáváte, když vám na trati stojí voda a projede jí monopost se širokými koly - ihned se za zádí zvedne téměř neprůhledná stěna vodního aerosolu, takže se dostanete do situace, jakou při jednom z podobných závodů popsal Nelson Piquet. "Jet jsem mohl jenom po sluchu a zvuku motoru toho přede mnou. Když řadil dolů, udělal jsem to taky, ale vůbec jsem nevěděl, jestli to je potřeba. Chvílemi jsem si ani nebyl jist, ve které části okruhu se nacházím!" V tomto směru je pak rozumu se vymykající hned dvojí vyslání pilotů na trať, byť alibisticky za safety carem. Nikde ale nebylo řečeno, že by se v tak nepříznivé konstelaci nemohlo stát něco podobného, jako pár desítek minut předtím Pérezovi.

Domnívám se, že FIA a najmě Michael Masi mají natolik kvalitní a špičkové meteorologické vybavení (nebo zajištěné pracovníky tato zařízení obsluhující a poskytující relevantní informace), aby jim sdělili, zda v horizontu příštích xy minut bude či nebude možné vyslat piloty na trať. Podle toho, co bylo na oficiálních stránkách nabízeno, se dá lehce odhadnout, že prakticky neexistovalo snad ani jedno procento eventuality, že se podmínky zlepší. Ano, nelze upřít FIA, že myslela na bezpečnost pilotů, pak ale a) nelze pochopit, proč je dvakrát do oné sloty vyslala (rozumně pochopit!!!) a b) měla závod jednoduše zrušit a poté se rozhodnout, zda bude nahrazen. Nejspíš by to nešlo hned v pondělí, zvláště když odhad vývoje povětrnostních podmínek předpokládal déšť i v pondělí, ale během téměř čtyřhodinového čekání na neexistující zázrak se také probíraly termíny zbylých závodů a bylo konstatováno, že minimálně jeden z kalendáře vypadl. Řešení se přímo nabízelo.

Jenže co s Belgií? Zrušit závod? Ojojoj, to by stálo opravdu hodně, o tom není sporu. Nejsem zas tak dokonalý a protřelý znalec zákulisních metod F1, ale nechce se mi věřit, že by takový moloch nebyl pojištěn proti zrušení závodu z force majeure, neboli z vyšší moci. Ani soudruzi před desítkami let počasí neovládli, byť se holedbali "Poručíme větru, dešti". Tím spíš by měla mít F1 zakalkulovány živelné podmínky znemožňující konání závodu. Nabízí se otázka, kdyby došlo k nějaké jiné překážce, znemožňující odjetí závodu, taky by poslali Masi & spol. piloty za SC odkroužit ona "povinná" kola, aby nepřišli o "svý chechtáky", jak se praví v jedné pohádce? Sotva. Je pak smutné, když se v prohlášení týmů skládají poklony mrznoucím a moknoucím fanouškům a oslavují správné rozhodnutí nezávodit. Jistě, týmy a piloti proti vrchnosti nepůjdou, musí ji podpořit, ale kdo se pozorně díval, tak už kolem 17. hodiny viděl, jak někteří fandové - a právem našňupnuti - okruh opouštějí. Možná jim stačily satelitní obrázky v mobilním telefonu, aby si závěr udělali mnohem dříve, než superextraultraskvělou technikou vybavená FIA. Aspoň byli ušetřeni oné "závodní podívané" v režii Berndta Mayländera (ten za to ovšem vůbec nemůže, pochopitelně). Opravdu nikdo nechtěl vystavit piloty neúměrnému riziku, ale bylo opravdu nezbytně nutné se k němu "pročekat" nekonečnými 197 minutami? Když dle mnoha množících se názorů bylo rozhodnuto už dávno předtím a jen bylo potřeba vygradovat okolnosti natolik, aby z nich odpovědní pracovníci vyšli čistí jako lilie?

Co nejspíš dojde zájmu diskusních střetů a komentářů, budou i rádoby domácké debaty o zkonzumovaných čajích, polévkách a dalších okolnostech. Je jasné, že mechanici nečinně sedící, stojící či jinak se vyskytující v garáži byli vystaveni zimě a hlavně ruce musely značně trpět. Z tohoto hlediska by bylo asi riskantní měnit pneumatiky, zkřehlé prsty jsou opravdu nepříjemné a těžko odhadovat jak by to dopadlo...

Přičtěme k tomu případ Pérez a tahanice, zda ho pustit znovu do závodu a za jakých podmínek, kdy to chvílemi připomínalo dohadování trhovců; opět se ukázalo, že záležitost, jež by měla být jasně dána bez jakýchkoli pochybností lze vyložit podle vzorečku n + 1, kde n = neznalost pravidel. Nebo jejich natolik špatný základ, že by vůbec neměl daný paragraf existovat. Budeme-li argumentovat tím, že Pérez neabsolvoval první část závodu, tedy dvě kola v 15:25, pak neměl v dodatku v 18:17 nic pohledávat. Pokud odmázneme první výjezd, nevejdeme se v žádném případě do regule "závod bude bodově ohodnocen, pokud vedoucí závodník absoluvuje tři a více kol. Na časomíře sice svítila čtyřka, bylo jasné, že jedno kolo se musí odečíst - nebo snad FIA zapomněla na blamáž s Grand Prix Brazílie 2003, kdy na odpočet zapomněla a místo Fisichelly přiřkla vítězství Räikkönenovi? A Fin před následující Grand Prix San Marina musel Italovi postoupit pohár pro vítěze? Až příliš mnoho nedostatků, přešlapů a omylů. Přitom pořád mluvíme o nejprestižnější kategorii motoristického sportu. Fanoušci F1 jsou mnohdy "správě střelení blázni", ochotní leccos pro své milované závody přetrpět, ale ani takoví fanatici nebudou nadšení, když z nich někdo dělá blíže nespecifikované, zato dobře známé zvíře, a ještě se zaštiťuje ušlechtilými pohnutkami týkajících se bezpečnosti pilotů. Jednou jsem četl příspěvek, že jestli FIA opravdu chce udělat maximum pro bezpečnost pilotů, ať jim zakáže závodit...

Promiň, Carlosi

Jsou chvíle, kdy vám čas nějak jemně naznačí, že jste na něj krátcí. Samozřejmě jsem zaregistroval smutnou zprávu o úmrtí vicemistra světa F1, jehož nejčastějšími tituly byly přezdívky El Lole či "Indián". Častý držitel novinářských "citronů", tedy pomyslných cen pro nejméně oblíbené a nejhůře komunikovatelné piloty, sveřepý, uzavřený a s málokým vycházející, to byl Carlos Alberto Reutemann. 

Nebudu se přetvařovat - potomek švýcarských vystěhovalců (měli se jmenovat Rüttimannovi), rodák z argentinského Rosaria s očima připomínajícími chladné modré sklo, mi nikdy k srdci nepřirostl. Nejen proto, že dvakrát nepříjemně zkřížil cestu mému oblíbenci Regazzonimu: poprvé v roce 1977 u Ferrari, poté o tři roky později u Williamsu. Nemá smysl zpochybňovat historii, ale kdyby Rega tehdy u Franka zůstal, možná by nemusel skončit na kolečkovém křesle. 

Ale řeč je o muži, jenž údajně vycházel jen s Bernie Ecclestonem a bezproblémově komunikoval s týmovým kolegou Carlosem Pace. Všichni ostatní si na něj stěžovali: Niki Lauda ještě rád vzpomínal na Regazzoniho, s nímž šlo všechno probrat - u Reutemanna to bylo vyloučené. Gilles Villeneuve zase vadil Carlosovi, protože si rychle našel cestu k týmovým příslušníkům Ferrari, s nimiž Argentinec nikdy nějakou přátelskou komunikaci nenavázal. S Andrettim v Lotusu se "nemuseli" prakticky od samého začátku a Jones u Williamsu - dle vlastních slov - ho první rok trpěl, druhý vysloveně nesnášel...

Pověstné byly Reutemannovy přestupy. Vždy, když se rozhodl jít za lepším, nevybral si vhodné načasování. Když přestoupil do mistrovského Ferrari, nestačil záhy na vynikající Lotus. Zamířil k Chapmanovi, a tým spadl do průměru. Pospíchal k Williamsu, ale tam měl silnou pozici Jones a když se "El Lole" pokusil vyvzdorovat si možnost bojovat po svém o titul, doplatili na to jak on, tak Jones, neboť jim rybník vypálil Nelson Piquet. Poté ještě dokázal překazit kariéru Jarierovi - oznámil odchod z F1, proto Williams s Francouzem uzavřel předběžný kontrakt. Carlos si pak odchod rozmyslel a nastoupil do sezóny 1982, takže Jean-Pierre vyslyšel nabídku Oselly, aby se vzápětí Reutemann definitivně rozhodl - bez jakéhokoli varování dopředu - skončit u Williamse. Dokonce se tvrdilo, že pravým důvodem jeho odchodu byly politické ambice a snaha se zapojit na diplomatické rovině do konfliktu o Falklandy, ale konstruktér Patrick Head tyto názory vždy označoval za výmluvy.

Ačkoliv mezi piloty byl znám zvláštní rys Carlosovy závodní povahy - když věděl, že nemá na slušné umístění, pohyboval se po trati "jako babka jedoucí na nákup" (tak ho popsal Jackie Stewart). Nelze ale pominout jeho zapamatováníhodné výsledky, například při svém debutu v F1 zajel pole-position, což se každému nepovede. Vyhrál dvanáct Grand Prix a v těchto triumfech najdeme hned několik zajímavostí: triumfoval jak na východě USA (Watkins Glen), tak západě (Long Beach), třikrát zvítězil v Brazílii, ale ani jednou v Argentině, kde však byl poctěn samotným prezidentem Pérónem. Stalo se tak v roce 1974, kdy v prvním závodě ve stínu světové ropné krize přišel o vítězství v posledních kolech kvůli nedostatku paliva. Argentinský diktátor mu tehdy osobně blahopřál v prezidentské lóži.

Možná to byl jeden z okamžiků, jenž ho později dovedl až do politických kruhů, v roce 1991 byl zvolen guvernérem provincie Santa Fé, ale několikerou kandidaturu na prezidenta země odmítl. Zato se stal členem Národního senátu (2003) a dvakrát tuto pozici obhájil. V letošním roce už měl velmi podlomené zdraví - jak bylo uvedeno, na jeho skonu se podepsal i COVID-19.

Naposledy se tento rozporuplný závodník posadil do formule 1 v rámci Grand Prix Argentiny, jednalo se o Ferrari 412T1B, ovšem El Lole neměl příliš štěstí - při jeho prezentaci pršelo, ale i tak si nejspíš této definitivní rozlučky vážil. A snad i zapomněl na svou kamennou tvář a tvrdé rysy a upřímně a opravdově se usmál. V F1 po sobě zanechal možná blednoucí, ale přesto výraznou stopu - rozhodně bychom jej neměli hodit za hranici zapomnění. Přes svou nepřístupnou povahu si to určitě nezaslouží.