Jak se rozdělovala a rozdělují čísla jezdcům v F1?

Vozy ve Formuli 1 bývaly označeny velkým číslem na obou bocích, případně na aerodynamických komorách nebo bočnicích spoilerů. Od roku 2014 došlo k tomu, že si piloti volí své určité číslo. Předešlých čtyřiašedesát tomu bylo jinak, startovní číslo bylo vázáno nikoli na jezdce, nýbrž na monopost.

Od roku 1950 do Grand Prix Belgie 1973 neexistovala žádná konzistentnost, co se čísel týče. Čísla se měnila závod od závodu - některá země volila jen lichá, jiná zase pouze sudá. Čísla tým obdržel vždy od pořadatele až na místě, a to zcela náhodně. Výjimečně bylo uděleno i trojciferné číslo. Tabu měla být "nešťastná" třináctka, třebaže někteří piloti ji na své auto nechali umístit (Moisés Solana, Divina Galica...). F1 ovšem nebrala ohled na národní nešťastná čísla (například číslo 4 a číslo 7 je nešťastné pro Číňany, číslo 8 pro Japonce a číslo 17 pro Italy), i když čínský pilot se v F1 v závodě ještě neobjevil a Italů se sedmnáctkou také mnoho nejelo... Vzhledem k tomu, že se čísla neustále měnila, přešlo se k novému systému jejich udělování.

Rok 1974 byl první kompletní sezónou, v níž dostaly stáje stabilní čísla. Jenže hned zpočátku se musela volit alternativní varianta, protože číslo 1 měl mít vždy obhájce titulu a dvojku jeho týmový kolega. Protože v roce 1973 se stal šampionem Stewart a po sezóně se s F1 rozloučil, čísla 1 a 2 byla přidělena stáji Lotus, vítězi Poháru konstruktérů - proto jezdil Ronnie Peterson s jedničkou, ačkoli mistrem světa nebyl. Aby číslování dostalo patřičný řád, další čísla dostaly týmy podle pořadí v Poháru konstruktérů. V následujících sezónách už jim zůstala bez ohledu na umístění - pouze stáj, z níž se rekrutoval mistr světa, měla právo vozit čísla 1 a 2 - a vyměnila si je s týmem, který vozil jedničku a dvojku v předchozím roce (pro názornost - v roce 1974 se stal šampionem E. Fittipaldi na McLarenu, takže přebral pro sezonu 1975 čísla 1 a 2 od Lotusu, ten zase 5 a 6 od McLarenu). Další týmy si ponechaly svoje původní číslování, proto měl Tyrrell nadále 3 a 4, ačkoliv podle umístění v PK by měl mít 5 a 6... Ostatně v roce 1976 se stal mistrem světa James Hunt a McLaren v příštím roce vozil čísla 1 a 2, ačkoliv Pohár konstruktérů vyhrálo Ferrari. A hned v dalším roce si Lauda odnesl "jedničku" k Brabhamu a Ferrari se musel spokojit opět s 11 a 12, třebaže také triumfoval v "neoficiálním mistrovství světa značek", jak se tehdy také Pohár konstruktérů nazýval.

I tady existovaly výjimky, protože například v roce 1992 úřadující šampion Nigel Mansell v F1 nezávodil, proto Williams dostal čísla 0 a 2. Nulu tehdy vozil Damon Hill a netušil, že ji bude mít i v roce 1994, protože další Williamsův šampion Alain Prost Mansella napodobil. Pak už se až do doby razantní změny přístupu ke startovním číslům nestalo, že by šampion svůj titul neobhajoval. Abychom byli ale přesní, atypickou 0 ještě v roce 1973 vozil začínající Jody Scheckter coby třetí, příležitostný pilot McLarenu.

Od roku 1996 do roku 2013 se přešlo na způsob, kdy světový šampion opět závodil s číslem 1 a jeho týmové kolega s číslem 2. Další čísla byla udělena dle umístění týmů v Poháru konstruktérů v předešlém roce. V roce 1996 tedy s jedničkou jezdil Michael Schumacher, jenž se v sezóně 1995 stal podruhé mistrem světa (jak ten čas letí…). Čísla 3 a 4 měly monoposty Benettonu, které v roce 1995 v Poháru konstruktérů dominovaly. Čísla 5 a 6 pak měly díky této šarádě vozy Williamsu, ačkoliv v Poháru konstruktérů Frankův tým skončil druhý (jo, ten čas opravdu letí…). Číslo 13 bylo tradičně opět vynecháno. Z mého pohledu se jednalo o systém mnohem lepší, neboť dával číslům určitou hodnotu, a čísla navíc přímo odhalovala, jak se týmu dařilo v předešlé sezóně. Nadále platilo, že pokud mistr světa odešel ze stáje do jiné, přenesl s sebou i jedničku a jeho kolega v nové stáji měl dvojku.

S tímto systémem se váže jedna poměrně vtipná příhoda ze sezóny 2009. Posledním týmem v Poháru konstruktérů v roce 2008 byl tým Super Aguri, poháněný motory Honda. Japonská automobilka s vlastním vozem skončila třetí od konce, tedy devátá. Hondě by tak pro sezónu 2009 byla udělena čísla 18 a 19, Super Aguri pak 22 a 23. Jenže Honda se po sezóně 2008 rozhodla z Formule 1 stáhnout, a tak čísla 18 a 19 měla přejít na následující tým - Force Indii, avšak stáj Vijaye Mallyi měla na svých vozech a reklamních materiálech uvedená čísla 20 a 21, a tak vrcholný automobilový orgán připustil výjimku a tato čísla týmu dovolil užívat.

Od roku 2014 zde máme systém, kdy jsou pilotům udělena stálá čísla, která používají přes celou svoji kariéru, což je systém, který byl s úspěchem v minulosti zaveden i v jiných oblastech motorsportu, například v MotoGP. Systém je výhodný zejména z marketingového hlediska - fanoušek si může jakoukoli sezónu koupit reklamní předmět s číslem svého oblíbeného jezdce a toto tričko zůstane aktuální v podstatě po celou dobu jezdcovy kariéry. Asi každý víme, koho charakterizuje třeba číslo 46 v MotoGP, stejně tak se ve Formuli 1 stalo v posledních letech ikonické číslo 44, se kterým jezdí Lewis Hamilton. Číslo 1 by sice mělo být rezervováno pro světového šampiona, avšak je jen a pouze na něm, jestli si zvolí jedničku nebo nikoliv. Vzhledem k tomu, že od změny číslování vyhrává pouze Hamilton a při jediné výjimce v roce 2016 (Rosberg) se krátce po dosažení titulu novopečený mistr z F1 stáhl, víme už dlouho dopředu, že "jednička" na monopostu v následujícím roce opět nebude...

Jakmile si v současné době pilot určité číslo vybere, pak je s ním spjato s výjimkou, že se daný jedinec seriálu Formule 1 nezúčastní alespoň dvě celé sezóny. Přidělování má daný systém: všichni piloti si vyberou tři jimi preferovaná čísla a FIA udělá vše pro to, aby byla vybrána čísla co nejvýše v listu jezdců. Zajímavostí je, že si Pastor Maldonado pro sezónu 2014 a 2015 dobrovolně vybral číslo 13. Nejlepším umístěním však byla tři sedmá místa, takže mu toto číslo mnoho štěstí nepřineslo. Od sezóny 2015 se s číslem 13 ve Formuli 1 opět nesetkáváme.

Co se nováčků týče, tak ti si nesmí vybrat číslo, které má jiný jezdec nebo které nějaký jezdec užíval v posledních dvou sezónách. Ze sady čísel v rozsahu 0 - 99 bylo permanentně vyňato číslo 17, na počest tragicky zesnulého Julese Bianchiho. Zmíněnou sedmnáctku vozil v ročníku, kdy v GP Japonska 2014 utrpěl fatální zranění, jemuž 17. července 2015 podlehl (při debutu v sezóně 2013 vozil na své Marusii číslo 22).

Docela malou perličku na závěr - i když bylo číslování do roku 2014 podřízeno výše uvedeným zvyklostem, našli se piloti, kteří si hájili své číslo - takový Mansell si vypracoval kult "red 5", Keke Rosberg se po sezóně 1983 vrátil zpět ke "své" šestce, i když by jako zkušenější a etablovaný pilot Williamsu měl ve dvojici s Laffitem spíš dostat pětku. A rozhodně, alespoň pro mnohé dlouholeté fanoušky F1, bude s čísly 3 a 4 (a také reklamou ELF) spojován Tyrrell, případně jako 26 charakterizovalo dlouhé roky stáj Ligier...

Omlouváme se fanouškům za poněkud zmatenou úvodní část původního článku a doufáme, že jsme ji dostatečně uvedli na pravou míru.