Z oněch osmi mušketýrů země galského kohouta, kteří v první polovině 80. let patřili ke komunitě pilotů F1 odešli během dvou měsíců hned tři. Na sklonku minulého roku nás opustili Patrick Tambay a Philippe Streiff, teď je následoval první vítěz kdysi vysmívaného Renaultu.
Jak už to u Francouzů bývá, plné jméno je obvykle delší a to platí i v tomto případě. Jean-Pierre Alain Jabouille se narodil 1. října 1942 do nelehké doby v okupované Paříži. Později vytáhlý blonďák se začal věnovat své závodní vášni a už v roce 1967 po absolvování obvyklé závodní školy (tou prošli ve Francii i další významní piloti) začal sbírat zkušenosti ve francouzské F3. O rok později se stal vicemistrem, nestačil jen na kolegu Ceverta.
Málokdo věděl, že Jean-Pierre byl vystudovaný inženýr, od roku 1969 pracoval jako vývojový pilot u firmy Alpine a soustředil se na 24 hodin Le Mans - bohužel už tady se začíná projevovat pro něj typická smůla. V letech 1968-1978 osmkrát startoval, ale pouze v roce 1973 dojel do cíle jako třetí. Mezitím se na rozdíl od této kategorie úspěšně etabloval v F2 a po odchodu od Alpine (1975) si postavil s podporou firmy ELF vlastní podvozek F2. Sice skončil sezónu jako vicemistr za krajanem Laffitem, ale o rok později už s podporou Renaultu získal titul. Byl za tím jednoznačný záměr - Renault se chystal dobýt F1 a Jabouille, jenž se staral o vývoj turbomotoru, byl logickou volbou.
Do F1 ovšem Jean-Pierre nakoukl už dříve, ale pokusy v GP Francie a Rakouska 1974 na nespolehlivých monopostech Iso-Williams resp. Surtees nevedly ke kvalifikaci. O rok později v Dijonu dostal od Tyrrella třetí vůz a úspěšně se na start postavil a dojel dvanáctý. Pak téměř půldruhého roku obětoval práci na turbomotoru, jemuž se soupeři vysmívali a první starty zdánlivě jejich posměšky potvrzovaly. Renaultu se říkalo "čajová konvice", protože často končil v oblacích páry nebo kouře z poškozeného turbodmychadla. Přišel ale Watkins Glen 1978 a opovrhovaný žlutočerný vůz sahal po třetím místu. Nakonec se umístil stupínek pod pódiem, ale bylo zřejmé, že se turbo nesmí podceňovat.
Jabouille i přes veškerou snahu stále bojoval s nespolehlivostí svého vozu, ale věřil nejen ve vítězství, ale i mistrovský titul. Konečně v Grand Prix Francie na prodloužené verzi Dijon-Prénois nenašel soupeře a mohl sklidit sladkou odměnu za dva roky strádání a odříkání. Všichni ve francouzské stáji byli přesvědčeni, že jsou na nejlepší cestě, ale Jabouille místo dalších úspěchů sklízel opět jen hořký pocit pilota, jenž opouští nedobrovolně první pozici. Ze 45 Grand Prix u Renaultu jich nedokončil nebo nebyl klasifikován v plných šestatřiceti. Slabou náplastí mu bylo vítězství v rakouském Österreichringu 1980. V té době už byl rozhodnut odejít z týmu, ale osud mu nepřál ani v tomto případě - v předposledním závodě těžce havaroval na montrealské trati a odnesl si především těžce poraněné nohy.
V té době měl podepsaný kontrakt s Ligierem, ale rekonvalescence neprobíhala uspokojivě, když se konečně po půlroční pauze objevil na startu v argentinském Buenos Aires, nekvalifikoval se. A další závody ukazovaly, že jeho schopnosti kvůli zraněné noze jsou náhle mnohem slabší. Po GP Španělska, kde jeho kolega Laffite bojoval o vítězství, se Jean-Pierre rozhodl - a ukončil svou kariéru v F1. Posunul se na manažerský post (tvrdilo se, že v tom hrají roli "příbuzenské vztahy, protože Laffite byl jeho švagr) a málem korunoval úsilí týmu mistrovským titulem - ten nakonec v dramatickém finále získal Nelson Piquet, Laffite se umístil s minimálním bodovým odstupem jako čtvrtý.
Po kritickém roce 1982 a propadu stáje Ligier se Jabouille opět vrátil na trať do francouzské série Supertouring. Poté mu v druhé polovině 80. let nabídl post ve vývojovém oddělení vozů pro Le Mans další francouzský gigant Peugeot. Jean-Pierre tedy porušil své předsevzetí, že na legendární čtyřiadvacetihodinovku definitivně zanevře: nejdřív si udělal předpremiéru v týmu Sauber a dojel pátý, poté letech 1991-1993 s Philippe Alliotem a Maurem Baldim hájil barvy Peugeotu - v posledních dvou případech skončili třetí. Jeho posádka však v oněch třech případech startovala vždy z pole-position.
Pro Peugeot zorganizoval Jabouille i účast v F1, když dodal pohonnou jednotku pro tým McLaren. Bylo to v roce 1994, kdy se Jean-Pierre posunul do čela sportovní divize Peugeot, kde nahradil Jeana Todta. Čtyřletá smlouva s McLarenem však byla anulována už po jednom roce, v němž tým poprvé od roku 1980 nevyhrál ani jeden závod. Peugeot pak poskytl motory stáji Jordan, ale ani tam neuspěl. Když zkrachoval i zamýšlený projekt vlastního vozu (viz publikace Formule 1 - ztracené naděje), opustil Jabouille francouzskou značku a věnoval se vedení vlastního týmu v kategorii ISRS.
Jabouille byl s Nigelem Mansellem jedním z posledních pilotů, majících i odborné vzdělání, ale nikdy ho nestavěl na odiv. Mnohokrát prožil smůlu z kategorie neuvěřitelných - například v JAR 1979 ho stihl na vedoucí pozici defekt pneu přesně ve chvíli, kdy míjel vjezd do boxů. Až po závodě se ukázalo, že absolvoval dvě třetiny závodu s poškozeným závěsem, ale na jeho stylu nebo časech se to nijak neprokázalo... Nadále se zajímal o automobilový sport a jeho názory bývaly nezřídka publikovány. Účastník 49 Grand Prix, v nichž získal pouhých 21 bodů, zemřel 2. února 2023 ve věku 80 let.
Charles Leclerc a proměnlivé počasí spolu nejdou dohromady. V nejistých podmínkách často chybuje nebo ztrácí tempo, což ho stojí cenné výsledky. Po Velké ceně Velké Británie sklidil kritiku, zejména od mistra světa Jensona Buttona.
Prezident FIA Mohammed Ben Sulayem naznačil, že Formule 1 by mohla od roku 2029 přejít na dostupnější motorovou formuli. Zároveň znovu otevřel téma dvanáctého týmu, který by mohl pocházet z Číny, což by mohlo výrazně ovlivnit technický i geopolitický směr šampionátu.
Racing Bulls zažil na Velké ceně Británie nepovedený den, když oba jezdci Liam Lawson i Isack Hadjar havarovali a nedokončili závod. Zatímco soupeři ze středu pole bodovali, tým odjíždí bez bodů a s nutností rychle se zlepšit.
Fernando Alonso označil závod na Silverstonu za zklamání a netajil svou frustraci z týmové strategie, která podle něj ovlivnila lepší výsledek. Přestože dojel na bodech, Španěl měl pocit, že Aston Martin nevyužil příležitostí, které se během proměnlivého závodu nabízely.
Red Bull dál tlačí na čelo pole a z RB21 se snaží dostat maximum v každém závodě. Místo velkých balíčků sází na postupné dolaďování výkonu.
Velké naděje skončily dřív, než závod vůbec začal. Franco Colapinto musel odstavit svůj vůz už po zaváděcím kole a z britské Grand Prix tak odcházel bez jediné závodní zatáčky.
Kimi Antonelli musel ve Velké ceně Británie po těžké kolizi s Hadjarem odstoupit. Incident v hustém dešti a nulové viditelnosti vyústil v jeho čtvrté DNF ze šesti závodů a jen podtrhl náročnost jeho nováčkovské sezóny
Lewis Hamilton otevřeně přiznal, že jej na Velké ceně Velké Británie brzdila nejen strategie Ferrari, ale i vlastní chyby a nedostatky vozu. Britský mistr světa se po náročném závodě cítil omezený komplexními problémy, které mu znemožnily naplno bojovat o lepší pozici.
Carlos Sainz označil své dvanácté místo v Silverstonu za zklamání, které se rovnalo odstoupení. Po slibném průběhu závodu ho smolná kolize s Leclercem připravila o body i další šanci na lepší výsledek pro trápící se Williams.
Charles Leclerc se na britské Grand Prix trápil. Kvůli střídavě mokré a suché trati se celý závod potýkal s problémy a nakonec dojel až čtrnáctý. Pro jezdeckou hvězdu Ferrari to byl závod, na který bude chtít co nejdříve zapomenout.
Po 15 letech ve Formuli 1 se Nico Hülkenberg konečně dočkal svého prvního pódia a ukončil tak dlouholeté čekání na vysněný výsledek. Německý jezdec předvedl vyzrálý výkon a potvrdil, že vytrvalost se ve světě motorsportu vyplácí.
Ferrari během britské Grand Prix přišlo o GPS signál Hamiltonova vozu a muselo činit strategická rozhodnutí prakticky naslepo. Výpadek dat ovlivnil i načasování přezutí, což stálo Hamiltona cenné sekundy a možný posun na pódium.