I piloti F1 jsou jenom lidé aneb co také může způsobit absenci na startu

Střídmost a přísný jídelníček jak ho známe ze současnosti je záležitostí zhruba tak poslední čtvrtiny historie F1. Už jsme zmínili bohatýrské večírky suity pilotů F1 na ranči v Kyalami, které zásobila někdejší motocyklová hvězda, etablující se i na čtyřech kolech, svým drinkem Mike Hailwood's Special (jmenovat jistě netřeba).

Ale vesele se popíjelo i při jiných příležitostech a takový Mario Andretti jednou dostal v domácím prostředí Gunnara Nilssona takovou lekci, že musel o den odložit odlet do svého bydliště v americkém Nazarethu. Určité preventivní kroky tu ale byly - například týmoví manažeři důrazně žádali své svěřence, aby si třeba v Mexiku dávali dobrý pozor na to, co jedí. Existuje svědectví, že Jochen Rindt v roce 1969 nemusel odstoupit z mexického závodu kvůli zavěšení, ale protože měl - lidově řečeno - pořádnou honičku.

Že nejde o vyslovený nesmysl dokazuje i případ z jiné oblasti sportu, ale ze stejné lokality. Při mistrovství světa ve fotbale si brankář Anglie Gordon Banks nedal říci a dopřál si nedostatečně ošetřeného ovoce. Prožil noc hrůzy a do zápasu nemohl nastoupit. Jeho náhradník Bonetti zklamal a Anglie ve čtvrtfinále MS vypadla s mužstvem západního Německa.

Nás ale zajímá F1. Zranění utrpěná na závodní dráze jsou pochopitelná, ale občas se piloti dobrovolně "mrzačí" při zájmové činnosti nebo jiných aktivitách, proto existují ve smlouvách různé dodatky, co který pilot smí a co ne. Zdaleka ne všichni se mohou postavit na lyže, pod ostřížím dohledem jsou i jízdy na kole. Jak ale naložili u Arrowsu s Alexem Caffim? Ten totiž během předsezónního tréninku v posilovně cvičil tak šikovně, že si po pádu zlomil lopatku a propásl tak první závod sezóny 1990.

Když jsme u těch sportů, co problémů způsobil takový fotbal. O Clayi Regazzonim už jsme se v této souvislosti zmínili, stejně tak o Nigelu Mansellovi, stačí se podívat na patřičný odkaz. Existovali piloti, které bychom mohli označit za vyslovené antitalenty, takže nehrozilo nebezpečí úrazu, ale třeba Ital Michele Alboreto, pocházející ze země fotbalu zaslíbené, si při jednom zápase vykloubil prst. Přiznal se k tomu až po závodě, protože dle jeho vlastních slov by commendatore Ferrarimu vysvětloval, proč nemůže nastoupit k závodu. Zvláště když božský Enzo fotbal rozhodně nemusel. 

Padlo tu jméno Nigela Mansella. Co také může být příčinou absence dokazuje rok 1983 a Grand Prix Francie. Vozy tehdy byly na startovní rošt dopraveny na kovových discích a pneumatiky se obouvaly až tam. Nigel zevloval u vozu a nepozorní mechanici mu přejeli vozíkem plně naloženým pneumatikami prsty u pravé nohy. Angličan si obložil zhmožděné prsty pytlíky s ledem, ale bolest byla tak silná, že to po sedmi kolech vzdal. 

Dnes se zdravotní stav každého pilota po nehodě pečlivě prověřuje a existují případy, kdy muži v bílých pláštích vysloví rezolutní stopku. Je otázkou, zda piloti dříve více vydrželi - určitě si vzpomenete na rok 1990 a Warwickův let na italské Monze z Parabolicy koly vzhůru až na cílovou rovinku. Derek vylezl z auta, šupajdil do depa a po pár minutách byl připraven k opakovanému startu.

O tři roky později na Hockenheimringu předvedl - tentokrát v kokpitu Footworku něco podobného už v tréninku po kolizi s Lucou Badoerem, kdy také skončil podlahou k nebi, ale do závodu nastoupil bez sebemenšího náznaku strachu. To Niki Lauda o dvacet let dříve utrpěl v "Zeleném Pekle" Nürburgringu zlomeninu zápěstí, o dva týdny později si na domácí půdě vyzkoušel objet dvě kola a poté oznámil manažeru BRM Parnellovi svou rezignaci na start. "Jel jsem celkem pomalu, ale měl jsem dojem, že se mi to zápěstí rozsype," zdůvodnil svou absenci muž zvaný Computer.

Kondice a záliby - dvě oblasti, které znamenaly pro Patricka Depaillera nucenou pauzu. Podobně jako někteří jeho kolegové tento bývalý dentista rád proháněl motocykl v terénu - dokonce se říkalo, že by byl kvalitním motocrossovým jezdcem, jenže tenhle sport nemá ve Francii tak velkou tradici. Patrick si čas od času, podobně jako Graham Hill, za účelem udržení kondice dopřál regionální závod a hlavně tréninky, ovšem jeden se mu krutě nevyplatil. Po pádu ho zavalil stroj a Francouz mohl téměř celou sezónu odepsat.

Známá byla i jeho vášeň pro bezmotorové létání a také další dramatický následek - po Grand Prix Monaka 1979 se s přáteli vydal na Puy-de-Dôme, vyhaslou sopku vysokou 1 464 metrů. Jenže slétnutí s deltaplánem dopadlo docela jinak - tehdejší pilot Ligieru se zřítil a výsledkem byla zlomenina pravé lýtkové kosti a levého kotníku. Na půl roku mohl Depailler na závodění zapomenout a ještě na začátku následující sezóny mu dělala chůze určité problémy.

Jeho tehdejší týmový kolega Jacques Laffite si prožil své martyrium v posledním závodě roku 1975. Jeho manželka Bernadette mu téměř zhatila kariéru, protože Jacques v té době trpěl zánětem spojivek a musel si před závodem aplikovat oční kapky. Paní Laffite však ve spěchu sáhla vedle a popadla prostředek na čištění hledí přilby. Naštěstí pro tehdejšího pilota Williamsu byl po ruce lékař, který včas zasáhl, naneštěstí byl tento přehmat natolik nepříjemný, že Laffite nemohl do závodu nastoupit.

Docela na závěr se ještě zastavme u Jima Clarka. Že piloty ohrožovaly i jevy běžně nevídané už víme. Stačí vzpomenout na smutný případ Alana Staceye, kterému v Belgii 1960 vlétl do obličeje pták a Brit po havárii zahynul. Ale málo se ví, že fenomenální "létající Skot" zažil něco podobného v Remeši při tréninku na Grand Prix Francie. Tentokrát to skončilo jen rozbitými brýlemi a poznámkou, že se zvířena mstí farmáři Clarkovi, že zanedbává své polnosti. A věděli jste, že jedno z nepříliš četných zranění vyfasoval Jim při nevinné zimní koulovačce, která se odehrála v rámci sponzorské akce?