Jeden ze slavných opusů mistra hororu Stephena Kinga zní "Sometimes they come back". Tento titul platí jako ulitý na některé piloty v královské kategorii motorsportu. A nyní se objevují prognózy, zda touto "nákazou" nebude stižen i poslední šampion.
Návrat do F1 může být považován za poněkud ošemetnou věc. Pochopitelně pokud se vracíte jako někdejší úspěšný pilot, neřku-li mistr světa, od něhož se očekává další série vítězství a titulů. V minulosti už jsme připomínali osudy těch, kteří se k takovému kroku rozhodli, i jak dopadli. Ale co je k tomu vede? Proč jdou znovu s kůží na trh, chtějí riskovat nejen prestiž, ale i život?
Vždyť technický pokrok doslova letí kupředu a i v roce 1980, kdy se po dvouleté pauze v F1 znovu posadil do kokpitu Harald Ertl, byl dle vlastních slov doslova zděšen: "Jedním slovem jsem F1 podcenil. Je to až k neuvěření, jak tvrdě a brutálně se tady jezdí - a jakou rychlostí se dá projet zatáčka. To jsou dimenze, které jsou mi cizí. Nemám chuť pokoušet osud, na to se mám příliš rád a navíc mám rodinu."
V dřívějších dobách, kdy v F1 vládla uvolněná morálka, pokud to tak můžeme napsat, a určitá část pilotů si prostě sem tam zajela nějaký závod, byly návraty po určité době vlastně běžné. Navíc se jezdilo ještě mnoho dalších závodů, především nemistrovských, Formule 2 byla dokonce někdy honorována lépe, nebylo divu, že fluktuace byla značná. Teprve když se začalo víc dbát na přípravu a vyladění vozu, ale i specializaci, tento jev se začal pomalu vytrácet, i když ještě v roce 1974 měl například Frank Williams ve svém týmu na jedno místo dva adepty (van Lennep, Belsø). Kontrakty nabývaly ná síle a důvěryhodnosti, takže odchody už nebyly na jedné straně impulsivní nebo "do ztracena", ale většinou byly avizovány s delším předstihem.
Některé odchody byly vysloveně pikantní a debaty kolem nich se vedly hodně dlouho. Příčiny byly různé, samozřejmě bez většího povšimnutí probíhaly u méně slavných pilotů, kteří prostě nedostali smlouvu a skončili v propadlišti dějin. U hvězd se občas dala vypozorovat jistá kalkulace s popularitou a publicitou. Jedním z takových případů mohl být "rozklad" týmové dvojice Jones-Reutemann. Jejich tahanice v roce 1981 došla tak daleko, že se Jones nechal slyšet, že s takovým přístupem týmu dál závodit nebude - a když Reutemann prohrál titul, impulsivně se rovněž vzdal kariéry. Jenže mu to nejspíš nepřišlo dobře "prodané" a jeho odchod se nejspíš nesl i tady v Jonesově stínu, tak ještě odjel první dva závody v roce 1982 - a pak sekl s volantem podruhé a definitivně.
My se ale bavíme o návratech. Oba dva, jak Jones, tak Reutemann, krátce po svém odchodu začali svého rozhodnutí litovat. Jones to potvrdil nejdřív epizodním startem u týmu Arrows (1983) a poté comebackem na plný úvazek u amerického týmu F.O.R.C.E Haas-Lola (1985-1986). Málo se ale ví, že Reutemann v letech 1983 a 1984 opětovně pošilhával po F1. Jenže díky své povaze, kvůli které vyšel snad jen s Ecclestonem, nedostal angažmá, takže zůstalo u jediného, exhibičního vystoupení před Grand Prix Argentiny 1995, kdy tehdejší guvernér provincie Santa Fé usedl do červeného Ferrari se startovním číslem 11 a demonstrativně odkroužil na mokré trati několik kol.
Emerson Fittipaldi podle některých názorů obětoval svou kariéru snu jménem Copersucar-Fittipaldi. Pro mnohé byl jeho náhlý a nečekaný odchod od vlastního týmu v roce 1980 překvapením, ale Emerson to tehdy komentoval "Před deseti lety jsem v tichosti do F1 přišel, teď jsem se rozhodl stejným způsobem odejít. To je věc stylu." Jenže na exmistra světa dolehla nouze a proto se v roce 1984 zcela nečekaně objevuje opět v kokpitu. Tým Spirit potřeboval zvučné jméno v kokpitu, které mu dodnes velmi málo známý Mario-Fulvio Ballabio neposkytl - proto se na scéně objevil Brazilec a záhy se ukázalo, že Emmo ještě umí sešlápnout plyn. On sám se na obnovenou kariéru vysloveně těšil, jenže stop mu vystavil nejdřív sponzor a poté nutnost angažovat pilota s řádným "věnem" v ranci přes rameno.
Na rozdíl od Jamese Hunta, který se s díky s F1 rozloučil a už o ní nechtěl slyšet - tedy v pozici pilota v kokpitu, takový Patrick Depailler po svém těžkém zranění po pádu s deltaplánem dle vlastních slov "nemohl dospat", až se opět vrátí za volant. Bohužel se mu to stalo osudným, půl roku po návratu do F1 zahynul při testech na Hockenheimringu v Alfě Romeo. Podobný osud měl Didier Pironi, jehož nehoda se odehrála na stejném místě, jen o dva roky později a nikoli s fatálními následky. Po mnoha operacích, dlouhých rekonvalescencích a příslibech třetího vozu Ferrari dospěl Didier do stadia, kdy měl jistotu připravenosti k návratu do kokpitu. Ale nechtěl nic uspěchat. Nakonec byla kmotřička s kosou rychlejší a našla si Didiera v jiné sportovní kategorii, takže už nemůžeme posoudit, zda by byl po více než pěti letech stejně rychlý. Můžeme slíbit, že o Didieru Pironim chystáme velký životopisný materiál.
Pochopitelně pod dojmem dosaženého triumfu snáze učiníte závažné rozhodnutí. Je to věčné dilema, zda odejít a nepotvrdit vynikající výsledek. I to může být důvod k návratu, abyste zavřeli ústa těm, kteří nepřestanou hovořit o náhodném úspěchu a absenci jeho potvrzení. Vlastně totéž se říkalo o Laudovi v roce 1984, že mu titul vybojoval Nigel Mansell, který v posledním závodě v Portugalsku rozděloval oba McLareny a byl oním pověstným jazýčkem na misce vah. Když mu selhaly brzdy, posunul se Niki na vysněné druhé místo v závodě a tím o půl bodu předstihl rivala Alaina Prosta. Hodně podobná situace z letošním Abú Zabí, i když tehdy byly rozdíly tak obrovské, že by Prost musel zastavit a odskočit si za svodidla, aby ho Lauda a soupeři dojeli.
Gerhard Berger ve výše citovaném článku uvádí, že se Rosberg může po několika letech (ale možná i dříve) pokusit o návrat do F1. Bude mu chybět závodění a navíc, opustil svět rychlých kol v relativně nízkém věku. Od dob Nicova otce se až na Laudu, Damona Hilla a pochopitelně tragicky zahynuvšího Sennu všichni šampioni k závodění vrátili nebo se s ním definitivně nerozloučili. Pravda, je tu ještě Alain Prost, který se ale dokázal po roční pauze a neúspěšném pokusu odkoupit Ligier rozhodl ještě pro roční angažmá, to je ale výjimka potvrzující pravidlo. Piquet to zkoušel v USA, Mansel ho tam následoval a poté ještě zkusil znovu štěstí v F1, Schumacher to bez F1 vydržel tři roky, Mika Häikkinen se uchytil v DTM, Jacques Villeneuve střídal hned několik oblastí, namátkou sportovní vozy, NASCAR a podobně.
Proto nelze vyloučit, že se Rosbergovi po čase zasteskne po závodění. Nebude sám, protože F1 je bezesporu velkým lákadlem a někteří lidé by ji neopusili ani za nic. Takový Andrea de Cesaris rok před svým odchodem (naposledy jsme ho viděli v barvách Sauberu v roce 1994) prohlásil, že by jezdil klidně dalších deset let, kdyby dostal smlouvu. Něco podobného pronesl i Jenson Button, i když ne ve vztahu s F1. O návratu přemýšlel i Keke Rosberg, ba dokonce čas na rozmyšlenou si v roce 1979 vzal Jackie Stewart - a kdyby tehdy neodmítl Bernie Ecclestona, třeba mohl v roce 1980 svést souboj s Jonesem právě on. Takový Clay Regazzoni nechápal rozhodnutí Jody Schecktera a Jamese Hunta a dával jim jako příklad Grahama Hilla: "Odejít ve třicítce! Graham Hill, to byl vzor, celý chlap! Všechno vyhrál, dvakrát šampionát, 500 mil Indy i 24 hodin Le Mans. A zůstal u závodění i v hubených letech. Když už to opravdu nešlo, založil vlastní stáj a dával šanci mladším. Hill žil pro závody!" Takže si můžeme domyslet, co by asi řekl na adresu Rosberga.
Liam Lawson se po návratu k Racing Bulls zatím marně snaží navázat na své dřívější slibné výkony a hledá ztracené tempo i jistotu. Před závodem v Saúdské Arábii stojí před výzvou znovu najít sebevědomí a potvrdit svůj talent v náročné konkurenci.
Lewis Hamilton prohlásil, že si na nový monopost Ferrari postupně zvyká. Šéf týmu Fred Vasseur zároveň zdůraznil, že nejen jezdec, ale i celý tým se musí vzájemně přizpůsobit, aby spolu našli ideální souhru.
Šéf Ferrari Frédéric Vasseur ocenil přístup Lewise Hamiltona po kvalifikaci v Bahrajnu, kde britský jezdec neskrýval zklamání ze svého výsledku. Podle Vasseura právě tato nespokojenost ukazuje Hamiltonovo vítězné nastavení a přispěla k jeho působivému výkonu v závodě, který označil za "velmi silný".
Nový aerodynamický tunel Red Bullu sice vzniká rychleji, než se plánovalo, ale do provozu půjde až v roce 2027. Do té doby musí tým spoléhat na data z trati, protože současný tunel nedokáže přesně simulovat chování vozu.
Martin Brundle naznačil, že v Red Bullu zřejmě nastane čas na zásadní interní diskuse. Po nepřesvědčivém začátku sezony podle něj tým čekají „vážné rozhovory“, které by mohly odhalit hlubší problémy uvnitř úspěšné stáje.
George Russell označil druhé místo v Bahrajnu za důkaz, že Mercedes zvládá i podmínky, které mu dříve nesedly, ale šance na titul podle něj zůstávají malé.
Na začátku kariéry čelil Lewis Hamilton kritice za svůj styl oblékání, dnes je z něj módní ikona paddocku. Každý víkend ve Formuli 1 využívá jako přehlídkové molo a bez ostychu ukazuje svůj cit pro módu i originalitu.
Šéf Ferrari Frédéric Vasseur nehodil Lewise Hamiltona přes palubu. Po slabé kvalifikaci v Bahrajnu mu nabídl podporu a povzbuzení.
Carlos Sainz zažil po slibném začátku v Bahrajnu náročný závod. Po nejlepší kvalifikaci ve službách Williamsu, kde si vybojoval osmou příčku, se během neděle potýkal s nepříznivým vývojem a různými komplikacemi, které mu znemožnily proměnit solidní start v výraznější výsledek.
Lewis Hamilton si z Bahrajnu odvezl dosud nejlepší výsledek ve službách Ferrari. Po startu z devátého místa dojel pátý a sám přiznal, že konečně zjistil, jak dostat ze svého monopostu maximum. "Začíná to dávat smysl," vzkázal po závodě spokojený britský šampion.
Šéf Red Bullu Christian Horner vysvětlil, že za problémy při zastávkách v boxech v Bahrajnu mohl vadný kabelový svazek v boxovém vybavení. Ten způsobil poruchu semaforu, což tým připravilo o cenné sekundy.
Max Verstappen vyjádřil zklamání nad výkonem Red Bullu ve Velké ceně Bahrajnu, kde skončil na šesté pozici, a přiznal, že tým aktuálně nemá na boj o titul. Kvůli technickým problémům a špatnému tempu auta se objevily spekulace o možné změně týmu na konci sezóny.
