Šest titulů po 10 letech: Jaké má Hamilton šance z hlediska historie?

Statistika je věda hravá a má ten půvab, že ji lze přizpůsobit různým vrtochům toho, kdo jí vládne. A tak se vydejme po desetiletých dekádách a na nich si zkusme ukázat, jestli v desetiletkách měli víc šance ti, kteří vstupovali do finále z vedoucí pozice nebo z role stíhacího pilota.

1. Sezóna 1956: Fangio - Collins

Poté, co Mercedes ukončil závodní činnost se z bývalých kolegů "maestra" Fangia a "korunního prince" Mosse stali soupeři. Před posledním závodem v Itálii byly karty rozdány hodně zajímavě. Protože se v sezóně započítávalo pět nejlepších výsledků z osmi závodů, byl už ze hry Francouz Jean Behra a Stirling Moss. Fangio měl na svém kontě 30 bodů a předstihnout ho mohl pouze Peter Collins, kolega z týmu Ferrari. Musel by ale vyhrát a ještě zajet nejrychlejší kolo a Fangio vyjít bodově naprázdno. "Maestro" se opravdu propadl dozadu kvůli defektu, ale Collins toho nechtěl využít a udělal gesto hodné mistra - nabídl svůj vůz Fangiovi a společně dojeli na druhém místě. Moss i přes vítězství a nejrychlejší kolo už nemohl Argentince dohnat.

 2. Sezóna 1966: Brabham - Surtees

O titulu bylo rozhodnuto už v polovině sezóny, když Jack Brabham zdrtil konkurenci čtyřmi výhrami jdoucími po sobě. Jenže situace mohla vypadat docela jinak, kdyby u Ferrari nedošlo k rozepři mezi uzdravujícím se Johnem Surteesem a vedením týmu. Do jisté míry za to mohl italský tisk, zčásti pak sám Enzo Ferrari a manažer Eugenio Dragoni. Surtees totiž vyhrál v Belgii a dost možná by Brabhamovi mohl pořádně zatopit, jenže došlo ke zmíněné roztržce a Surtees prakticky ze dne na den Maranello opustil a přešel k Cooperu. Podle odborníků tak možná přišel o druhý titul mistra světa.

3. Sezóna 1976: Hunt - Lauda

O tomhle duelu se popsaly už celé hory papíru i webového prostoru, takže jen stručně: Ještě před Grand Prix SRN si jen málokdo dokázal představit, že by někdo mohl ohrozit suverénního Laudu v čele. Přišlo ale "Zelené peklo" Nürburgringu, Nikiho fatální nehoda a cílevědomý finiš Jamese Hunta. Po několika kontroverzních výsledcích a diskvalifikacích, o nichž jsme na F1NEWS.cz psali v historických statích, musel před posledním závodem Hunt umazat tříbodový deficit. Na deštěm zalité trati pod horou Fuji stáli na jeho straně nejen všichni andělé strážní, ale i štěstí, když po výměně pneumatik dokázal vybojovat třetí místo znamenající titul. Lauda už u toho nebyl, protože před koncem závodu odjel na letiště.

4. Sezóna 1986: Prost - Mansell - Piquet

Dramatická zápletka potvrzující občas platné rčení o dvou, kteří spolu zápolí, aby se smál třetí vzadu. Před posledním závodem v Austrálii měl nejlepší výchozí pozici Mansell (70 bodů) před týmovým kolegou Piquetem a Prostem (63 bodů). Brit mohl jet na jistotu a po dramatickém průběhu si hlídal Piqueta o místo před sebou a Prosta o jednu pozici za sebou. Do hry ale vstoupily pneumatiky - ve chvíli, kdy odstoupil vedoucí Rosberg se pořadí přeskupilo na trio Piquet-Prost-Mansell. I třetí místo by Nigelovi stačilo, ale ve chvíli, kdy nejspíš zvažoval, jak na tom jsou jeho pneumatiky přišel rozhodující moment - na cílové rovince mu praskla levá zadní pneu a Brit byl mimo hru. V té chvíli vedoucí Piquet byl mistrem na jediné kolo, protože z obavy, že ho stihne stejný osud, zamířil do depa a vyměnil si pneumatiky. Na Prosta už nestačil, chyběly mu čtyři vteřiny. Titul tak nečekaně obhájil ten, který měl zdánlivě nejmenší vyhlídky - Alain Prost.

5. Sezóna 1996: D. Hill - J. Villeneuve

Rozhodnutí padlo daleko dříve, než se mohlo zdát - Frank Williams si byl dobře vědom chyb, kterých se dopustil v roce 1981 a 1986, když spolu nechal své svěřence bojovat, ti si navzájem užírali body a pak se radovala konkurence. Takže i když Jacques Villeneuve teoretickou šanci měl, prakticky byl určeným šampionem Damon Hill - zastavit ho mohla jen nehorázná smůla v podobě několika defektů po sobě. Kdo by chtěl tolik žádaný happyend, prosím: po dvou neúspěších a prohraných šampionátech v letech 1994 a 1995 (vždy s Michaelem Schumacherem) umetl tým Williams Damonovi cestičku vlastně na rozloučenou - po sezóně Brit stáj Williams opustil a rok nato získala parta Franka Williamse svůj poslední titul zásluhou - Jacquese Villeneuva.

6. Sezóna 2006: Alonso - M. Schumacher

Rozhodnutí v této sezóně padlo v předposledním závodě, kdy Michael Schumacher skončil po poruše motoru a Fernando Alonso vyhrál - poslední závod na tom nemohl nic změnit. Pokud by ale Schumacher, který v Japonsku vedl, dokázal onu předposlední Grand Prix vyhrát a Alonso skončil o místo za ním, byl by před závěrečným podnikem bodový poměr 126:122 ve prospěch Schumachera. Ale to jsme u tolikrát vzpomínaného a opakovaného kdyby. Na to se skutečně nehraje.

Připomněli jsme si šest šampionátů s letopočty s šestkou na konci. V těch, které se rozhodovaly v posledních závodech, měli kupodivu více štěstí ti, kteří museli dotahovat. Ale nikdo nemusel tolik spoléhat na souhru štětí a náhod jako Hamilton v roce 2016. Přesto nelze říci, že šampionát je rozhodnutý. Jak pravil stále ještě obhájce titulu a trojnásobný mistr světa, šampionát končí ve chvíli, kdy se naposledy projede pod šachovnicovým praporkem. Stačí si vzpomenout na jiné mistrovství, to v roce 2008...