McLaren a já: hořká vzpomína Sergia Péreze na rok 2013

Můj první kontakt s týmem se odehrál v roce 2012 ve Valencii. Pokud mě paměť neklame, bylo to formou e-mailu od Martina Withmarshe mému manažeru Jo Ramírezovi s požadavkem o nějaké informace o mé osobě. Tak to všechno začalo. Ve své podstatě Martin chtěl, abych se neupsal týmu Ferrari a s vědomím, že Lewis Hamilton se chystá opustit tým, hledal za něj náhradu. A já byl na jeho seznamu hodně vysoko.

Po Singapuru nabrala záležitost hodně rychlé obrátky. Vracel jsem se do Mexika a když jsem tam dorazil, čekalo na mě plno mailů, vše už bylo v běhu. Přijel jsem v pondělí a pokud si dobře vzpomínám, ve čtvrtek už byla smlouva s McLarenem podepsaná. Bylo mi jasné, že to bude velká věc, protože budu závodit za jeden z největších týmů v historii tohoto motorsportu – navíc jako náhrada mistra světa Hamiltona. Cítil jsem to jako velkou výzvu a také byl plně motivován, chápal jsem to jako velkou příležitost.

Smůla a nenaplněné naděje

Poprvé jsem navštívil továrnu už se smlouvou v kapse. Byl to sen, vidět veškeré jejich vybavení, množství lidí a zdrojů. Bylo to opravdu působivé. První den jsme na trať vyjeli s McLarenem MP4-28, ovšem přední zavěšení bylo špatně nasazeno, takže Jenson byl první! Byli jsme tím poněkud rozladěni – co se děje? Zjednodušeně řečeno – tým nebyl v roce 2012 tak konkurenceschopný, proto změnil pro rok 2013 koncepci. Vpředu jsme se podobali Ferrari, uprostřed Red Bullu a vzadu McLarenu, což prostě nefungovalo. Nebyl to jen špatný vůz, byl také hodně nekonzistentní. Myslím, že jsme v určitém bodě zvažovali, zda se nevrátíme zpátky k vozu z roku 2012, pak jsme usoudili, že novinka má velký potenciál, protože v ní bylo něco ze všech nejlepších vozů, proto jsme se rozhodli ji zachovat.

Pořád jsem byl v týmu nováčkem, po Austrálii ze všech stran znělo, že McLaren je stále v boji o mistrovský titul. Jakmile se podaří odstranit problémy, tak můžeme zdolat kohokoliv. Až uprostřed sezóny jsem si uvědomil, že se věci příliš kupředu nepohnuly. Vzpomínám, že když jsem se vracel z Číny, vnímal jsem ten víkend jako jeden z mých nejhorších. Vylepšil jsem to v Bahrajnu, kde jsem zajel opravdu dobře a svedl souboj s Jensonem. Vzpomínám si, že Martin Whitmarsh byl nadšený, těšilo ho, jak jsem zápolil s týmovým kolegou. Ten byl, pravda, trochu naštvaný, ale pak jsme si s Martinem a Samem Michaelem vše vyříkali. Po návratu do továrny se vše zase dostalo do normálu, po Bahrajnu jsme pořád věřili, že budeme bojovat o titul.

Byl jsem se svým vozem rychlý, ale až moc jsem se snažil vyniknout. Ale nefungovalo to, zvláště ne u mě. V Monaku jsem mohl dojet čtvrtý nebo pátý, ale byl jsem až příliš ambiciózní. Po vyhlídkách před sezónou pro mě bylo obrovským zklamáním, že jsem nebyl schopen pravidelně dojíždět na bodech, to pro mě byl obrovský šok. V první polovině šampionátu jsem byl přemotivovaný.

Měl jsem také několik defektů pneumatik, když jsem jel na dobré pozici. V Silverstone a stejně tak v Koreji jsem měl opravdu smůlu. V Japonsku mě to postihlo po kontaktu s Nico Rosbergem. Všechno to mělo nějaký důvod, ale když se ohlédnu zpátky byl v tom také poměrně dost velký počet nešťastných náhod. Absolvoval jsem také dost závodů, kdy jsem hodně bojoval s autem. Bylo hodně neklidné a jen s obtížemi šlo nastavit. Až v několika posledních závodech se mi podařilo zajet opravdu velice dobře.

Jak se lidé rozcházejí

Byl jsem v Mexiku, protože další závod se jel v Austinu, když mi zavolal Martin Whitmarsh. Řekl mi: „Obávám se, že tenhle telefon bys nejraději neslyšel“ a já tušil, že je zle! Řekl mi, že se mnou neprodlouží smlouvu a už začali rozhovory s Kevinem Magnussenem, který ale F1 nejezdil. Martin mi říkal, že můj post nemůže žádný jiný pilot F1 ohrozit, a to Kevin v té době nebyl…

Jsem pyšný, že jedny z mých posledních závodů v Austinu a Brazílii byly velice dobré. Ukázal jsem všem lidem, že jsem nic nevzdal, že jsem až do posledního kola bojoval za tým a odváděl pro něj to nejlepší. Proto při jakémkoli pohledu na období s McLarenem můžu být hrdý. Opravdu jsem se snažil ze všech sil, ale z nějakého důvodu to nevyšlo, víc k tomu nelze říci. Bylo to skvělý rok a zábava s týmem, užíval jsem si pobyt v kokpitu. Myslím, že kdybych dostal šanci v druhé sezóně, bylo by vše podstatně odlišné, ale to se nestalo. Místo toho se naše cesty rozešly, od té doby jsem se hodně zlepšil.

McLaren byl pro mě obrovským ponaučením. Tým se nachází na samé špičce co do inženýrství, hodně mi dal, co jsem nemohl poznat u Sauberu. Nejen po stránce sportovní, ale i společenské a „politické“, přiučil jsem se v otázce fungování našeho sportu a podobně. Byla to velká škola a učinila ze mě pilota a osobnost. Rozchod byl obrovskou, masivní ranou, který by mnoho lidí jen tak nezvládlo. Nečekal jsem něco podobného, už jsem se zaměřoval na další sezónu a najednou jsem byl bez práce a předpokládal, že to je konec mojí kariéry. Ale pak se ozvala Force India…

Měl jsem udělat něco jinak? Nyní s mými zkušenostmi, věkem, silnějším vědomím a znalostmi, kdybych se do takového prostředí dostal, jednal bych podstatně jinak. Ale tehdy mi bylo dvaadvacet let a byl jsem jiný člověk. Věci můžete měnit poté, co něčím projdete, ale tehdy jsem nic dělat nemohl. Ale na způsob, jakým jsem působení u nich ukončil, se vždy rád ohlédnu.