GP Velké Británie 1976: Musel být Hunt opravdu diskvalifikován?

Situace v sezóně 1976 začala nabírat určitý obrat, i když zatím ještě nikdo nepředpokládal, že by mohlo dojít k zásadnějšímu obratu. Po upravené klasifikaci, kdy bylo Huntovi přiznáno vítězství v GP Španělska (více zde) měl britský pilot stále jen o celou polovinu bodů méně než vedoucí Lauda, navíc se dělil o druhou příčku s Depaillerem. Ale s jídlem roste chuť a James vyhlížel domácí závod, který měl hned několik důležitých aspektů.

Především se tři předchozí ročníky Grand Prix Velké Británie příliš nepovedly. V roce 1973 se na konci prvního kola odehrála do té doby druhá největší kolize v dějinách F1, kdy na konci prvního kola nezvládl Jody Scheckter svůj McLaren a kromě něj dalších osm pilotů mohlo zapomenout na opakovaný start. Naštěstí v onom karambolu došlo k jedinému zranění, které postihlo Itala Andreu de Adamiche. O rok později už se musel řešit menší skandál, protože Niki Lauda se v závěru závodu potýkal s unikajícím vzduchem ze zadní pneumatiky a když zajel v předposledním kole k výměně, pořadatelé nedokázali udržet průjezdný exit z boxů a Lauda se vůbec nedostal zpět na trať. Následovaly protesty, vysvětlování a administrativní posun rakouského pilota o pět míst kupředu (nakonec byl klasifikován jako pátý), ale pořadatelé si museli vyslechnout své. V roce 1975 se odehrála na Silverstone známá „vodní bitva, o které jsme už referovali v posledním Paddock Line (k nahlédnutí zde). Hovořilo se tehdy o podcenění situace, neodborném postupu – proto se v Brands Hatch všichni pečlivě chystali na závod, aby poněkud pozvedli prestiž Grand Prix v kolébce automobilismu.

Hlavním hrdinou byl bezesporu James Hunt, jehož davy bouřlivě vítaly, přestože u nich jinak nebyl díky svému útěku do daňového exilu ve Španělsku zrovna v oblibě. Nyní, po pěti letech od vítězství Jackie Stewarta na Silverstone, se otevírala šance, že by Brit znovu vyhrál domácí závod. Ba co víc, od roku 1958 a triumfu Petera Collinse by mohl opět zvítězit Angličan, protože Clark a Stewart, to jsou přeci Skotové!

Dějství první – Paddock Bend

Trénink potvrdil rostoucí trend – Lauda a Hunt se přetahovali pole-position a nakonec jejich duel skončil – dá se říci – nerozhodně. Lauda sice zajel nejlepší čas, ale Hunt se postavil vedle něj do první startovní řady. Jenže všichni soupeři i diváci už věděli, že starty nejsou Jamesovou silnou stránkou, takže se dalo čekat, že Rakušan půjde do vedení. S ohledem na fakt, že se na Brands Hatch už dávno závody F1 nejezdí, by bylo dobré připomenout, že první zatáčkou po startu je táhlý úsek zvaný Paddock Bend s mírným sklonem k vnějšímu okraji dráhy. Když byl závod odstartován, prognózy se naplnily. Lauda se rychle dostal před Hunta, bleskový start předvedl Clay Regazzoni ze 4. místa, vnitřkem podjel i Hunta a dostal se na úroveň svého týmového kolegy. Zatáčkou projížděli bok po boku, asi 200 metrů po startu pak přišel kontakt pravého zadního kola Laudy s levým Regazzoniho a Švýcarův Ferrari se začal pozvolna otáčet. Hunt se ho pokoušel objet po vnější straně, ale rotující monopost ho stále doháněl, navíc za Huntem byl poměrně blízko Amonův ensign, tak si James nemohl dovolit větší oblouk nebo případně zpomalit. Nakonec při snaze předstihnout zpomalující Clayův monopost zachytil James pravým zadním kolem o taktéž pravé zadní kolo Clayova vozu otočeného do protisměru, zvedl se na levá kola a s řachnutím dopadl zpět na dráhu. Andretti se prosmýkl po pravém vnitřním okraji, za ním jedoucí piloti se rovněž dokázali vyhnout, pouze Laffite si ze stojícího Ferrari udělal skokanský můstek.

Situace byla krajně nepřehledná, zahalená spoustou prachu. Ten přiměl bezpečnostního inspektora Tonyho Salmona, netušícího přesný rozsah škod, dát pokyn vedení závodu, aby v prostoru cíle vyvěsilo červený prapor. Tím bylo zaděláno na další drama.

Dějství druhé – mezihra

Když celé startovní pole odjelo, následoval ho i Regazzoni a rovněž Hunt s viditelně poškozeným závěsem. Na „místě činu“ zůstal pouze Laffiteův ligier u vnější bariéry, který se pořadatelé snažili odtlačit ke kraji. Na cílové rovince čekal piloty červený prapor, v místě nehody se mávalo jen žlutou vlajkou a červenožlutě pruhovanou (olej, palivo na trati). Jenže to už pořadatelé na rovince v dráze signalizovali pilotům, aby zpomalili, což vedoucí Lauda potvrdil zvednutou pravou rukou. Po objetí dalšího kola šnečím tempem zamířily většinou zpět na startovní rošt, kde vyčkávaly věcí příštích.

Nastaly zmatky a dohady. Pořadatel s ohledem na vyvěšení červeného praporu na cílové rovince uvedl, že k opakovanému startu připustí pouze ty vozy, které projely cílem prvního kola. To nebyl případ Regazzoniho, jehož Ferrari zůstal stát poškozen na trati, a Laffita – modrobílý Ligier musel být do boxů dovezen na nákladním voze. Jenže co s Huntem? Ten se sice do boxů dostal vlastní silou, jenže neobjel celé kolo, využil pomocné komunikace před boxy, přes kterou se dostal k jejich výjezdu. Mechanici odtud odtlačili jeho vůz do garáže, kam posléze doběhl i Hunt, a označili závadu za takovou, s níž by stejně závod nemohl absolvovat. Jenže s ohledem na daná pravidla nesměl použít ani náhradní vůz. Nastal tedy boj o čas.

Nejdřív se musela trať vyčistit, což trvalo nějakou čtvrthodinu. Když pak rozhlas uvedl, že z důvodu poruchy Hunt nejspíš na start nenastoupí, rozčilení fanoušci na hlavní tribuně zasypali rovinku vším, co měli po ruce – především však lahvemi od piva za potlesku a skandování We want Hunt! Následovala pohrůžka ze strany vedení závodu, že závod ukončí, pokud se něco podobného bude opakovat. Musela ale nastat nová očista dráhy, což znamenalo další minuty pro mechaniky McLarenu. Dobrou půlhodinu se debatovalo, jestli tedy Hunt pojede nebo ne, nakonec mechanici dokázali zadní závěsy opravit, byť se James dostavil na startovní rošt se zpožděním, ale to v tu chvíli už byla jen malá kapka v moři nedostatků.

Diskutovalo se také o tom, zda bylo vůbec nutné závod přerušit, vždyť havarovaly pouze tři vozy, z toho dva z místa nehody samy odjely a jediným problémem byl ligier u levé vnější bariéry. Salmon se po závodě přiznal, že to nejspíš potřeba nebyla a nabídl své vysvětlení: "Ve víru prachu to vypadalo divoce. Když jsem pak zase viděl, rval jsem si vlasy. Po 15 vteřinách jsem telefonoval na vedení závodu, že dráha je volná, ale to už bylo všechno v běhu. Červený prapor prostě nejde jen tak stáhnout."

Mezi piloty totiž nechyběli ani Regazzoni a Laffite s náhradními vozy. Když se manažer Ferrari Danielle Audetto dozvěděl, že pořadatelé Hunta ke startu pustí, prohlásil rezolutně: „Když bude startovat on, tak pojede i Regazzoni!“

Dějství třetí – dozvuky

Hunt pronásledoval Laudu v opakovaném závodě 44 kol, aby pak v Druids Bend svého soupeře předjel a vypracoval si před nám náskok bezmála minutový. V cíli na otázku, co pro něj vítězství znamená, v první bezprostřední reakci odvětil: „Devět bodů, 20 000 dolarů a spoustu štěstí.“ Pak vysoce ocenil mechaniky, kteří mu dali auto dohromady a prohlásil, že zpočátku se s ním poněkud potýkal, ale kolo od kola to bylo lepší.

Ferrari za podpory týmů Tyrrell a Fittipaldi mezitím formoval protest. Otázka neoprávněného startu Regazzoniho a Laffitea mezitím padla pod stůl, protože oba v průběhu závodu pro poruchy odstoupili, takže žádné sankce neměly opodstatnění. Jenže Hunt nebyl schopen uspokojivě vysvětlit, jak vůbec zjistil, že je závod přerušen. On sám tvrdil, že zahlédl červený prapor z protilehlé zatáčky Graham Hill Bend (dnešní Bottom), což většina pilotů označila za naprostý nesmysl. Pravidla sice nenařizují vzdálenost, kterou musí pilot absolvovat, aby mu byl povolen opakovaný start, ale pořadatel jasně prohlásil, že to bude umožněno jen těm vozům, které projedou startovní a cílovou čarou – a tuto podmínku Hunt nesplnil.

Vedoucí závodu se snažilo zachránit, co se dá – možná naivně se postavilo k protestu ze strany týmů Ferrari, Fittipaldi a Tyrrell a jednoduše ho odmítlo přijmout. Bylo to opravdu bláhové, protože Ferrari se vzápětí odvolal k apelační komisi FIA. Do té doby ale Hunt byl pořád vítězem Grand Prix Velké Británie.

Dějství poslední – zločin a trest

Dva týdny po Brands Hatch přišel Niki Lauda málem o život na Nürburgringu. Po týdnu v nemocniční péči si mohl vyslechnout zvláštní rozhodnutí Enza Ferrariho: tým Ferrari s okamžitou platností odstupuje ze šampionátu. Většina novinářů pořádně nečetla prohlášení a podivovala se nad Ferrariho reakcí, i sám Hunt to ohodnotil následovně: „Byl jsem tím ohromně překvapen. Myslel jsem, že Ferrari nasadí proti mně celou armády, dva až tři vozy – to by byla podle mého normální reakce. Je to rozhodnutí muže, který se chová jako malé dítě.“ Jenže důvodem odstoupení nebyl zdravotní stav Laudy a sympatie k němu. Ferrari prohlásil, že opakované porušování pravidel ze strany McLarenu znamená znevážení mistrovství a pokud nebude neregulérní Grand Prix Velké Británie řádně prošetřena, tak se jeho vozy na trati neobjeví. Co by to znamenalo před blížící se Grand Prix Itálie si asi každý umí představit. CSI a FIA proto velice rychle vydaly oficiální prohlášení, že případ Hunt a Grand Prix Velké Británie bude prošetřena – a Regazzoni na Ferrari se objevil v Grand Prix Holandska.

24. září 1976, tedy dva měsíce po britské Grand Prix, 12 dní po italském závodě a zázračném návratu Niki Laudy na závodní trať, FIA s definitivní platností vyřídila hned dvě záležitosti. Zamítla odvolání Ferrari proti zpětnému potvrzení Hunta jako vítěze Grand Prix Španělska, zároveň potvrdila neoprávněný start téhož pilota v Grand Prix Velké Británie a odečetla mu devět bodů za vítězství. Poprvé v dějinách Formule 1 tak byl diskvalifikován s konečnou platností vítěz nějakého mistrovského závodu. Teddy Mayer (McLaren) v britském tisku napadl Ferrariho: „Není to nic jiného než špinavý trik, kterým Ferrari znevážil celé mistrovství." Lauda naproti tomu neskrýval spokojenost: „Není to dobré jen pro mě, ale pro celý automobilový sport. McLaren si v této sezóně dovolil už příliš!“

Nebyl to zdaleka poslední zádrhel v této sezóně, ještě měla přijít „benzínová fraška“ v Itálii a další rozdmýchávání vášní. K té se samozřejmě rovněž dostaneme, pokud bude ze strany našich čtenářů zájem.