Den, kdy nás opustil Gilles Villeneuve (+ VIDEO)

Joseph Gilles Henri Villeneuve (18. 1. 1950 - 8. 5. 1982) na bývalém letišti v Silverstone školil tři čtvrtiny startovního pole a na sice stále kvalitním, ale stárnoucím McLarenu M23 pevně držel pátou příčku. Až když mu teploměr vyskočil na hodnotu 180°C, zamířil v obavě o motor do depa, kde mechanici museli konstatovat, že jediným problémem je řádně nepracující čidlo. Jen kvůli tomu přišel rodák ze Saint-Jean-sur-Richelieu o zasloužené body, ale nikoli o patřičný věhlas.

Nejrychleji zavětřil Enzo Ferrari. Ať v tom hrály roli napjaté vztahy s Niki Laudou, Gilles měl mít k dispozici třetí ferrari už na domácí trati v Mosportu. Tam Lauda nakonec vůbec nestartoval a Gilles pod drobnohledem domácích fanoušků a kritiky se příliš nepředvedl - v tréninku čtyřikrát skončil mimo trať a v závodě to nebyla žádná sláva. Zle jazyky slavily zadostiučinění v posledním závodě sezóny 1977 v Japonsku, kdy Gilles narazil zezadu na Petersonův tyrrell a po nekonečném letu dopadl mimo trať a usmrtil dva diváky - kteří na tom místě ale neměli co dělat, šlo o zakázanou zónu. Gilles se vyprostil a utekl, ovšem tato nehoda dlouho přežívala v jeho mysli. 

Následovaly další karamboly a nehody - ačkoliv Gilles za některé nemohl, jako třeba v Long Beach, kde ho doslova "sestřelil" Clay Regazzoni, vydobyl si nálepku zlého muže, nezodpovědného ztřeštěnce a zbytečně riskujícího pilota. Předvídal se jeho brzký konec u Ferrari, třebaže Mauro Forghieri hovořil zcela jasně o podceňování talentovaného pilota. Gilles měl totiž zvláštní povahu - jel, dokud jeho vůz byl schopen se nějak pohybovat, nevzdával, dokud se formule zcela nerozpadla. Na konci důležité sezóny 1978 zvítězil na novém okruhu v Montrealu, aniž by tušil, že tato trať jednou ponese jeho jméno. 

Rok 1979 byl jeho jasným vrcholem - chtělo by se napsat prvním, ale osud na to měl jiný názor. Zpočátku to byl on, kdo měl převahu nad týmovým kolegou Jody Scheckterem, poté ale několikrát přecenil své síly. Dokázal však v památném souboji s René Arnouxem v GP Francie v Dijon-Prénois své odhodlání. Bylo to tak trochu symbolické - lidé tento souboj hodnotili jako příliš riskantní (kdyby se odehrál dneska, létaly by nejspíš pokuty a kdoví, co ještě), vždyť se renault a ferrari snad pětkrát o sebe s velkým žuchnutím opřely koly, dvakrát byl jeden či druhý pilot mimo trať. Gilles nakonec duel o stříbrný stupínek vyhrál a dodnes je tento souboj veden jako jeden z nejlepších v historii F1.

Z hrdiny zatracencem - to platilo o několik závodů později, kdy v Holandsku Gilles hazardoval s pneumatikami, nakonec dvakrát skončil po smyku mimo trať a svůj vůz dovezl do boxů bez levého zadního kola. Mechanici ho plácali po zádech, Forghieri na jeho adresu pronesl jediné slovo: "Idiot!" Aby ho po dvou desítkách let vynášel do nebes a tuto historku dával k lepšímu jako výraz jeho úžasné bojovnosti. 

Titul vicemistra světa byl dán snahou týmu Ferrari dostat titul v klidu "pod střechu", navíc holandské expempore nahrálo Scheckterovi. O rok později už Ferrari kleslo do hlubin a ani extrémní Gillesova snaha nevedla k ničemu než paběrkování na pátých, šestých místech. Zbraň zítřka, přeplňovaný motor, potřeboval nezbytný čas ke zrání, navzdory předpokladům Kanaďan vyhrál v roce 1981 dvě Grand Prix, především dramatický závod ve Španělsku. A nebyl by to on, kdyby opět nešokoval fanoušky i odborníky strhující jízdou v Kanadě, kde se mu ulomila příď, ale Villeneuve statečně plul dále vodním příkrovem, třebaže zvedající spoiler mu kolikrát zakrýval výhled...

Mohl být jedním z favoritů sezóny 1982, ovšem záhy seznal, že jeho týmový kolega Didier Pironi nebude snadným oříškem. O zákulisí jejich bitvy v Imole jsme informovali v jiné stati (najdete zde), možná i proto byl Gilles v následující Grand Prix pořádané v hnědouhelném revíru belgického Zolderu připraven bojovat nejen o pozice v závodě, ale na startu. V tréninku pak došlo k situaci, kterou bychom - nebýt jejího tragického konce - mohli s ohledem na Gillesovu národnost nazvat kanadským žertem. Před šikanou Jacky Ickx naplno jedoucí Gilles dostihl Jochena Masse. Ten svůj march stočil doleva, aby udělal Kanaďanovi místo, bohužel jeho ferrari zamířilo tím samým směrem. Rudý vůz se vznesl, dvakrát narazil do země; druhý náraz nevydrželo osm kotevních šroubů držících Villeneuveho sedačku. Pilot vyletěl z vozu a jeho tělo se zastavilo až u záchytných plotů. Přestože následoval okamžitý převoz do nemocnice, Gilles ve večerních hodinách těžkým zraněním podlehl. 

Nebyl zhýčkanou hvězdou F1, raději si pořídil obytný vůz a s manželkou a dvěma dětmi křížoval Evropu od závodu k závodu. Mezi piloty snad nebyl nikdo, kdo by si ho nemohl oblíbit - když jednou seděli a debatovali, zda mají jezdit na deštěm zalité trati, Gilles chyběl - protože on na ní jel. Rychleji o dvě vteřiny než ostatní, takže když se mezi svými kolegy konečně objevil, přivítal ho spontánní potlesk. Pro motoristický sport ho "objevil" Walter Wolf při testování prototypu Wolf-Dallara, ale nejvíc mu dal Enzo Ferrari. Měl k Villeneuvovi blízký vztah a svědci dokonce tvrdili, že pro commentadoreho byl Gilles téměř jako rodný syn, tolik mu připomínal jeho předčasně zesnulého potomka Dina. Gilles mu pak zachoval věrnost a Maranello neopustil ani v těžkých dobách. Ze svých 67 Grand Prix neodjel na rudém oři jednu jedinou - onu úvodní v Silverstone na McLarenu.

Je dobře známo, že jeho syn Jacques dokázal to, co se otci nepodařilo. Po fantastickém začátku kariéry ve druhé sezóně získal titul mistra světa. Přesto mnoho lidí dodnes tvrdí, že svého otce co do věhlasu a emotivního vnímání nikdy nepřekonal. Tým Ferrari u příležitosti 39. výročí jeho tragického skonu pozval tuto sobotu do Ferrariho muzea v Maranellu tři pamětníky: Anselmo Menabue, Luciano Prandini a Umberto Benassi byli Gillesovými mechaniky. Vzpomínkový akt doprovodily záběry vozu Ferrari 312 T4, na němž Kanaďan vyhrál v roce 1979 tři ze svých celkových sedmi vítězství v kariéře.