PADDOCK LINE - GP Belgie: Lze Vettela zastavit?

Spa-Francorchamps je prezentován jako okruh přírodní. Do jisté míry to je zavádějící, protože neznám okruh formule 1, který by se jezdil pod střechou či v podzemních garážích. Ona terminologie má znamenat, že belgická trať si doposud zachovává prvky oné bohatýrské doby, kdy se zavřelo pár venkovských komunikací a nastoupili mistři rychlých kol a bleskových reakcí.

Leč vše se vyvíjí, a vyvíjí se i sportovní odvětví. Kdo má možnost si pustit slavný Frankenheimerův snímek Grand Prix (1967), ten si může prohlédnout Spa v plné nahotě – a díky poněkud odlišným záběrům od televizních kamer si uvědomí, co pro pilota znamenalo projet tehdejších 14 kilometrů naplno. Když k tomu přičteme notorickou proměnlivost ve zdejší oblasti, většině z nás dojde, že v tomhle divotvorném kotli, po jehož okrajích čněly významné body jako La Source, Eau Rouge, Les Combes, Burneville, Malmedy, Masty, Stavelot, Holowell či Blanchimont, uspějí opravdu jen ti nejlepší. A chyby se zde tvrdě a bohužel i tragicky trestají.

To byl případ Chrise Bristowa, ale že Spa neskloní své hrdé čelo ani před zvučnými jmény, dokazují i těžké havárie Stirlinga Mosse či Jackie Stewarta. A v jednom případě si tragédie podala ruku i s nevyzpytatelnou náhodou, to když ve stejném roce, kdy naposledy vyjel na trať již zmíněný Bristow, vlétl do obličeje Alana Staceye pták. V tu chvíli byla jakákoli reakce naprosto zbytečná a Spa tak získalo smutný primát – dva mrtví piloti v jediném závodě.

Tradice sice přežívají, ale proti Spa se postupně začali stavět sami piloti. Pořadatelé opravdu přestali zvládat stále rostoucí nároky, trať ve své původní podobě už skutečně nemohla vyhovovat. Jako by se však chtěla rozloučit s noblesou a v řádně dramatické závodní kvalitě, jel se tu v roce 1970 závod, který je připomínán dodnes. Především kvůli fantastickému duelu Pedra Rodrigueze na BRM a Chrise Amona na marchu.

Šlo vlastně o symbolický souboj – britská stáj pomalu vyklízela pozice a nastupovala pochopitelně netušenou cestu ke svému hořkému zániku, March coby produkt nové dravé generace sklízel své první úspěchy v premiérové sezóně a doufal v jasnozřivou budoucnost. Protentokrát se ještě klasická stáj ubránila té nastupující, a Amon přes zoufalou snahu nedokázal stanout na nejvyšším stupínku. Ostatně se mu to nepodařilo nikdy, ale takhle blízko předtím ani potom už nebyl. Kdo také tehdy mohl tušit, že malý snědý a usměvavý Mexičan, který nadšeně slavil své celkově druhé vítězství v F1 už podobného výsledku nedosáhne a jeho pobyt na této planetě se začíná počítat na poslední měsíce.

Sečtené to mělo i Spa – o rok později už piloti řekli důrazné NE a brány zdejšího areálu se na dlouhých třináct let pro F1 zavřely. Okruh měl být renovován daleko dříve, ale jak zpívá druhdy slavná skupina Styx v jedné stěžejní písni svého LP Paradise Theatre „Nic nikdy nejde podle plánu“… Byly to potíže finanční, projektové, stavební a organizační. A když už bylo všechno hotovo a připraveno k předání těm, kteří měli nejvíc nový, zkrácený okruh užívat, dotyční – tedy piloti – se postavili na zadní. Odmítli start v místech, kde se najíždí na slavnou Eau Rouge a vynutili si jeho přenesení před nevyzpytatelnou La Source. Čímž došlo ke zvláštní, nikoli však ojedinělé situaci, že piloti museli k plnému počtu kol přidat ještě pár stovek metrů, protože cíl zůstal tam, kde byl původně plánován. Pro pořadatele práce navíc a ještě v šibeničním termínu, pro majitele atraktivních vstupenek na hlavní tribuně těžké rozčarování, protože současně se startem se přesunulo i depo. A tehdy byla jednou z velkých atrakcí plánovaná výměna pneumatik. Atmosféra byla napjatá, doslova by se dala krájet a dodnes několik pamětníků s údivem kroutí hlavou, že se všechno obešlo bez záplavy žalob.

To je ale historie, byť bohatá a zajímavá, pořád jenom historie. Dnes už se pomalu zapomíná i na největší hromadnou bouračku za La Source, která v roce 1998 postihla hned šestnáct vozů! Byl to onen památný závod, v němž naposledy vyhrál Damon Hill a mezi týmy zapsané ve Zlaté knize vítězství se premiérově objevil Jordan. A také to byl onen závod, v němž hodlal Michael Schumacher pěstmi umravnit Davida Coultharda za kolizi, která se dodnes řeší, a někteří fanoušci obou pilotů stále nehodlají dojít ke stejnému závěru.

Sebastian Vettell - Red Bull (foto: Red Bull Racing)

Nás zajímá rok 2013 a další spanilá jízda „nového“ nebo „miniSchumachera“, který podle mnoha odborníků právě tady vykročil rázným způsobem za čtvrtým titulem v řadě. Na jeho výkonu lze jen velice těžko hledat něco, co by nesneslo přísné měřítko kvality – snad jen jedno: podobně jako v případě jeho (stále ještě) slavnějšího krajana už se začíná lehce zívat nudou. Na jednu stranu je chvályhodné, že Vettel je stále hladový po triumfech a nechová se jako jiní sportovci, a to nejen z F1, kterým dosažení titulu kolikrát stačí jako záminka k rychlému odchodu „na vrcholu“ podpořeným vysvětlením, že ztratili další motivaci.

Ovšem F1 v posledních letech atakuje nebezpečně často hranici hodně malé atraktivity a stále stejný vítěz ji na zajímavosti bohužel nepřidá. Navíc se paddockem nesou i takové názory, že Němec vlastně nemusí o vítězství nijak extrémně bojovat a jen málo triumfů skutečně vydobyl souboji kolo na kolo, čímž se liší od jiných šampionů, jakými byli třeba Hunt, Andretti či Senna.

Je to věc názoru, ale opravdu až příliš často Sebastianovi stačí zvládnout pár kilometrů po startu a pak už jen čeká, zda mu vydrží technika. Aby bylo jasno – jeho výsledky mu nikdo nebude a nemůže upírat, výtka by měla směřovat spíš do tábora soupeřů, kteří až příliš často odhodí někdy ve dvou třetinách ročníku snahu a maskují ji důkladnou přípravou „na sezónu další“, aby v ní dopadli většinou stejně jako v té předchozí.

Pozornost si v Belgii zasloužili i jiní – rozhodně Alonso, i když někomu může připadat posun o osm pozic kupředu spíš jako lehce stravitelná pokroutka. V případě Ferrari ale těžko, protože v minulých závodech se Maranellští co do výkonu řadili až za Mercedes a Lotus. Právě obě tyto značky náhle tahají za kratší konec a těžko říci, zda to je opravdu jenom tím, že vysloveně rychlostí profil tratě favorizuje víc italský monopost.

Nico Rosberg - Mercedes (foto: Daimler AG)

Spíš se tu nabízí myšlenka o stále velké nevyrovnanosti vozu s třícípou hvězdou. Je zcela zbytečné připomínat, že formule by měla být komplexní a ne jen vyhrávat závody nebo kvalifikace. Při vší smůle Mercedes zvládá v posledních závodech lépe tu druhou položku, která se do šampionátu nijak nepromítne.

Ve své obvyklé intenci se prezentoval i Pastor Maldonado, i když tentokrát bych se etablovaného drtiče třísek poněkud zastal. Na rozdíl od expertů TV Nova si nemyslím, že měl zamířeno do boxů, to by musel být ještě větší šílenec než známá Nesvadova postava z Xünemünde, navíc by mu stačilo se zařadit na konec soubojové čtveřice a měl by klid. Spíš bych řekl, že jeho snaha udržet se vedle Sutila mu nevyšla, došlo k závodnímu incidentu a druhý náraz do di Resty už byl jen jeho důsledkem – z čelního pohledu bylo zřejmé, že Pastor vůbec neměl vůz pod kontrolou a ten se po první kolizi stočil do středu dráhy.

Na rozdíl od tohoto „ťukesu“ bych viděl trest pro Péreze jako správný, protože Grosjean po jeho manévru mohl dopadnout podstatně hůř, než jen v podobě chvilkového výletu mimo trať. Když jsme u Francouze, jeho řádění na startu loňské GP Belgie bylo ještě v dobré paměti a z jeho chování letos byl zřejmé, že si ten incident moc dobře pamatuje. Jeho strategie byla v rozporu s ostatním startovním polem a v závěru bylo jasné, že nešlo o dobré rozhodnutí – tedy za předpokladu, že si tým jako cíl nevytyčil osmou příčku.

Kimi Räikönnen - Lotus (foto: Lotus F1 Team)

Slovíčko je třeba ztratit také o jedné velké uzavřené sérii – Räikkönen od 12. července 2009 poprvé neviděl cíl! Mezi tím absolvoval 38 Grand Prix, v nichž jen dvakrát – v Abú Dhabí 2009 a v Číně 2012 nefiguroval v bodované desítce. Ten časový údaj je pochopitelně znehodnocen jeho dvouletou přestávkou, ale nepochybně končí jedna velká série, která se bude jen těžko překonávat.

Na nás už čeká vrchol evropské části Grand Prix – italská Monza a legenda legend. Ukažte mi fanouška F1, který by se sem netěšil nebo aspoň v duchu nesklonil v úctě hlavu.