Alonso: Včera, dnes a zítra

Fernando jsi pilotem F1, ale mohl jsi být i někým jiným. Kde nastal ten moment, ve kterém jsi zjistil, že jsi v něčem odlišný?„Nic převratného. Ale děláš malé věci, vysíláš signály do celého světa a také sám sobě, v přímce, kterou pak následuješ. Kamarádi si chtěli hrát, ale já v tom málu času, který mi zůstával, musel být doma a učit se. Se všemi těmi závody během roku nebyl čas na zábavu. Jinak by mě otec ani nenechal závodit. Ale škola mě bavila, miloval jsem matematiku a dotáhl jsem to až na vysokou. Ta odlišnost je asi v tom, že pokud chceš něčeho dosáhnout musíš pro to něco obětovat, musíš na tom soustavně pracovat“.

Kdy jsi pochopil, že máš talent?„Nikdy. Nebylo to v jediném dni, dokonce ani, když už jsem závodil ve Formuli 3000, kde jsem již cítil náznak toho, že mám trochu navrch. Abys prošel každou kategorií, musíš hodně vyhrávat, najít tým, který ti bude důvěřovat a také sponzory, kteří tě podpoří. Nemyslel jsem si, že se to stane až do okamžiku podpisu první smlouvy a vstupu do Formule 1“.

Krom tvého otce, kteří další lidé ti pomohli překonat těžkosti této cesty?„Táta byl hodně důležitý. Pak Genís Marcó, můj mechanik v motokárách, který mě přivedl do Itálie, protože ve Španělsku nebyla úroveň tak vysoká, aby ti pomohla vyrůst. V monopostech to byl Giancarlo Minardi a Flavio Briatore: byli to moji sportovní rodiče“.

V každé fázi kariéry je příležitost dostat se pod tlak. Vezmi si Vettela a Schumachera, jeden mladý, který má pocit, že musí dělat nemožné, aby se hned vyšplhal mezi nejlepší a druhý starší, který se pro změnu snaží, aby z té pozice nevypadl. Výsledkem toho je, že oba vytváří neskutečné množství chyb. Fernando, cítíš se být pod nějakým extra tlakem?„Všechno se mění. Od prvního závodu po boj o první vítězství, cítíš trochu nervozity až když je ve hře titul a ty se noc před závodem budíš, protože myslíš na jeho průběh. Teď je ten stres jiný. Hledáš preference v tom, co děláš, na jednáních mluvíš o svých zkušenostech s inženýry, díváš se na každý závod všeobecnějším pohledem. Ale něco jako perfektní pilot neexistuje: ve Formuli 1 se každý víkend učíš malé detaily, které ti pomáhají posouvat se dál. To je ten tlak, který cítím před každým startem: využít každou příležitost na zlepšení“.

 

Tento rok jsi s Ferrari vyhrál hned první závod a lidé hned říkali: „Ok, je to hotové. Fernando získá s přehledem titul“. Ale jsou tu i soupeři. Dokázal jsi vyhrát s vozem, který toho nebyl vždy schopný. Riskuješ, že se to pro tebe stane určitou povinnosti: jsi si toho vědom?„Hodně si věřím. Není to povinností, ale vím, že musím dělat víc, než co se ode mne očekává. V každém závodě se snažím vložit také kousek sebe do přípravy vozu, nejen to co je napsáno na papíře. I když technici připravují vůz podle předem stanoveného harmonogramu, kde je více méně všechno spočítáno. Snažím se s nimi soutěžit v předpovědích výsledků ze simulátorů“.

Ale ve Ferrari to očekávání je enormní. Dobře, chtěl jsem, abys o tom začal sám, myslíš si že pro jiný tým bys pilotoval jiným způsobem?„Ne, stejně. V posledních dvou letech u Renaultu jsem měl stejně agresivní přístup, i když jsme nebojovali o přední místa. Zda dojedu sedmý nebo devátý, nemělo zase takový význam, přesto jsem bojoval na hranici možností vozu. A tady je to stejné. Rozdíl je v tom, že ve Ferrari je všechno za hranicí: to znamená, že je to buď hodně dobré a nebo hodně zlé. Ve Spa jsme šikanu spolu se Sutilem projeli na hraně, zatímco ostatní si to zamířili přímo, díky vodě na trati. Barrichello mě nabral vnitřkem, bylo po závodě, byl jsem poslední. Začal jsem od nuly, ale lidé si pamatují jen ten smyk a následný kontakt se zdí, ale to že jsem dokázal stáhnout 40 sekund na čelo navíc s poškozeným vozem. Hamilton skončil v kačírku a měl štěstí, že se nepotkal se zdí. Webber odstartoval příšerným způsobem a v první zatáčce byl šestý. Pokud s Ferrari odstartuješ podobně, druhý den najdeš v novinách dvě stránky přehledu nejhorších startu pilota v rudém voze za posledních dvacet let“.

Dal bys polovinu svého platu, abys mohl závodit v F1, po skončení závodu udělat rozhovor s novináři a pak se rozloučit a mít volno až do dalšího závodního víkendu?„Hmm, nech mi chvilku na přemýšlení… Ne, raději si ponechám všechny peníze, kterých je dost! Není to o tom, že by mě nějak obtěžoval ten humbuk s novináři nebo všechny ty akce spojené s propagací týmu a jeho sponzorů. Je to součást mé práce, má to svůj smysl“.

Získal jsi dva tituly s týmem Renault. V obou případech s malým týmem, dokázal jsi neočekávané. Ve Ferrari očekávají podobné zázraky, ale ne vždy se dostaví.„Vím, co ode mne lidé očekávají a dokážu si představit ty pocity fanoušku: vidět Renault dobít dva tituly a navíc porazit dva giganty jako je Ferrari nebo Mercedes. Ale v té době byl monopost Renault neporazitelný. Říká se, že vyhráli ti malý, ale nebyli jsme malý ani náhodou. Říci toto, by znamenalo, že Ferrari by muselo mít úspěch pořád a lidé by neměli pochybnosti o vítězích dalšího šampionátu“.

Pokud by byl Hamilton o dvě desetiny na kolo pomalejší než ty, byly byste přátelé?„Ne, tohle není ten problém krachu mého působení v McLarenu v roce 2007. S Lewisem jsem neměl žádný osobní problém, nebyla v tom sympatie nebo antipatie. Opravdový problém byl v týmu, jeho řízení a v jejich filozofii“.

 

Jaký je váš současný vztah?„Chladný. Média se snaží vytvářet konflikty, abychom se dostali do sporu. Máme k sobě respekt, ale že bychom spolu mluvili každý den, to ne.

Co bys chtěl dělat, ale nemůžeš, protože jsi pilot F1?„Chtěl bych mít víc soukromí, to bych byl na sto procent spokojený. Chtěl bych se v klidu procházet po městě, zajít si na zápas Realu Madrid jen tak mezi diváky. Teď nemohu, pokud bych to udělal sežrali by mě“.

Nepřemýšlíš nad tím co bude až přestaneš závodit? „Ještě ne. Mám nějaké vize, v zimě když nezávodím. Ale od března do listopadu s 15 denními přestávkami mezi závody, nemám ani pomyšlení na nějaké jiné aktivity, musím se plně soustředit na přípravu a na závody“.

A jaké vize to jsou?„Třeba, postavit profesionální cyklistický tým, už jsme byli hodně blízko realizaci. A pak závodit na kolech. Je hodně španělských šampionátu v závodech horských kol, silniční cyklistice a v časovkách, tady se dá začít. Nebo otevřít síť restaurací v Madridu a Barceloně. To jsou myšlenky, které tak volně přicházejí. Pak se zastavím a ptám se: „O čem to přemýšlíš? Mam závody, zajímá mě jen to“. Ale je pravda, že pokud se budu věnovat nějaké aktivitě v budoucnu tak jen jako manažer. Být ve vedení nějakého týmu F1? Nikdy! Pořád jen investuješ peníze je to špatný byznys. Ale otevřít školu pro malé piloty, to se může klidně stát“.

Není čas ani na to, abychom vstali od stolu a už ho žádají o další rozhovor. Hned má další mikrofony až u nosu. Najednou se otočí a s úsměvem povídá: „Alexi, mohu změnit jednu odpověď? Dal bych polovinu toho mého platu...“.