Mario Andretti a Monza – 1. část: Alberto Ascari idolem mladého Andrettiho

Léto s posledními zbytky sil udržuje příjemně teplé dny, pomalu však dává sbohem Severní polokouli a míří na jih. Měsíc září je konečnou stanicí hřejivých dnů a každý člověk se s ním loučí způsobem sobě vlastním. V provincii Lombardie na severu Itálie není září pouhým synonymem konce léta, Italové jej mají desítky let spojený s významnou událostí, opakující se každý rok. Jsou to závody grand prix mistrovství světa formule 1.V roce 2009 se konala jubilejní 80. grand prix v historii. Za tak dlouhou dobu si Monza vybudovala pověst legendy – stala se synonymem rychlosti. Na okruhu Autodromo Enzo e Dino Ferrari v Imole, kde se několik let konala druhá grand prix na italské půdě, tvořili fanoušci Ferrari – tzv. tifosi – relativně klidnou kulisu. Naopak v Monze pravidelně propuká barbarské šílenství. Dopravní kolaps, organizační chaos, neustále pokřiky „Forza Ferrari“ z úst rudě oděných fanoušků a bouřlivé oslavy po každém vítězství domácích hrdinů. Září zkrátka patří Grand Prix Itálie a stáji Ferrari.

Monza má genius loci, které na mnoha moderních okruzích nenajdeme (Foto: Marussia Racing)

Mario Andretti – původem Ital, narozený na území dnes již neexistující Jugoslávie, s americkým občanstvím. Původ Maria Andrettiho je různorodý jako jeho kariéra. Za volantem závodních vozů strávil přes 40 let, za tu dobu stihl vystřídat monoposty formule 1, IndyCar, Formule 5000, sportovní vozy, prototypy, roadstery, midgety a automobily NASCAR. Obsáhnout kariéru jedné z nejvýznamnějších postav motorsportu by vydalo na mimořádně tlustou knihu. Ale co mají Monza a Andretti společného? Andrettiho spojuje s italským okruhem zvláštní pouto, devětkrát zde startoval a v roce 1977 zde převzal pohár pro vítěze. Zásadní události se ale odehrály v jiných letech, jako malý kluk na Monze poprvé přičichl kouzlu motorsportu, o více než dvě desítky let později zde oslavil titul a krátce na to se zde pomalu loučil s kariérou pilota formule 1. Krom toho mu zde byl odepřen debutový start v F1…25. GRAN PREMIO D'ITALIAJe pátého září roku 1954 a na okruh Monza dopadají ostré sluneční paprsky. Není vedro k zalknutí, ale teplota je dostatečně vysoká, aby jezdce během tříhodinové bitvy sužovala dehydratace. Na Grand Prix Itálie jich přijelo 21, mezi továrními a soukromými týmy je i německá automobilka Mercedes, která v polovině roku vstoupila do světa grand prix a Monza je jejím pátým závodem sezóny. Za volant stříbrného monopostu usedá mistr světa z roku 1951 Juan Manuel Fangio, vlastně je už dvojnásobným šampiónem – v průběžném pořadí má téměř dvakrát tolik bodů co druhý José Froilán Gonzáles. V neděli odpoledne je vše připraveno ke startu, účastníci Grand Prix Itálie se v duchu loučí s okolním prostředím a s nepřítomnými výrazy ve tvářích se noří do vlastní reality, do světa rychlosti, nebezpečí a tvrdých soubojů. Italská trikolóra padá k zemi a je odstartováno. Do vedení jde Fangiův týmový kolega Karl Kling. Nohu na plynu drží prvních 900 metrů, pak nepatrně zpomaluje do pravotočivé zatáčky Curva Grande. Za ní sešlapuje akcelerátor a teprve před Curva di Lesmo musí důrazněji na brzdy. Po Lesmo ho čeká téměř 2,5 kilometru jízdy na plný plyn, skrz jemnou Curva del Serraglio, o vlásek ostřejší Curva del Vialone až do dvojité pravotočivé zákruty Curva Sud, vydlážděné kočičími hlavami. Curva Sud vyvádí Klinga a vláček vozů na cílovou rovinku. Záludností zatáčky Curva Sud si jezdci, aniž by to ještě tušili, užívají naposledy. V příští sezóně ji nahradí daleko zrádnější zatáčka Parabolica.

Kling se drží v čele tři kola, pak jej střída Fangio a vzápětí Alberto Ascari, domácí miláček s podstatně horším strojem Ferrari. Piloti závodí v ohromných rychlostech. Fangio zajel kvalifikační kolo s průměrem 200 km/h a není pochyb o tom, že závodní tempo se od toho kvalifikačního příliš neliší. Ascari nechává dotírající mercedesy za sebou. Na čele je déle než kdokoliv jiný. V 48. kole mu ale odchází motor – uštval ho. Vedení se na chvíli ujímá Stirling Moss a později též odstupuje. První místo přebírá Fangio a po šesté v sezóně vyhrává.V tu chvíli ještě nikdo netuší, že svědkem památného triumfu je čtrnáctiletý chlapec, který se v budoucnu stane jednou z nejvýznamnějších osobností celosvětového motorsportu a ještě v 71 letech bude před médii koketovat s účastí v IndyCar. Ten chlapec se jmenuje Mario Andretti a bitvu hvězdných pilotů 50. let sleduje se svým bratrem, dvojčetem Aldem. Na závod je vzali kamarádi Sergio Seggiolini a Beppe Biagini, kteří ve městě Lucca vlastnili autoservis a dvojčata Andrettiů s nimi trávila spoustu času. Jejich vášeň do techniky a automobilů byla zažehnuta právě v dílně plné špíny, oleje a pachu benzínu.

Mario Andretti je i v 72 letech činný a stěží si najde v diáři den volna (Foto: IndyCar)

Mario Andretti je závodem očarován. Pro čtrnáctiletého Itala, žijící se svou rodinou již čtvrtým rokem v bídných podmínkách střední školy italského města Lucca, se Alberto Ascari stává hrdinou a idolem. Po grand prix míří bratři domů – do školy přestavěné na ubytovnu pro uprchlíky. Před válkou finančně zabezpečenou rodinu z Motovunu potkal stejný osud jako tisíce jiných obyvatel istrijského poloostrova, který se ze dne na den stal součástí nového státu Jugoslávie. Život sedmi emigrantů ve stísněných podmínkách dvou pokojů byl drsný a Mario s Aldem myšlenkami utíkali do fantastického světa motorsportu. Představovali si, že ve správný čas půjdou ve šlépějích dvojnásobného italského šampióna Alberta Ascariho.V Itálii neměla rodina žádnou perspektivu a po třech letech čekání na emigrační papíry odplula roku 1955 do Ameriky za příbuzným do Nazarethu. Brzy po nastěhování do nového domova Aldo a Mario zjistili, že nedaleko za městem se nachází prašný ovál. Kariéra závodních pilotů mohla  konečně začít…