Skutečný korunní princ odešel aneb Stirlingovy nezískané tituly

Málokomu nadělil osud takového talentu do vínku, jako londýnskému rodákovi ze Západního Kensingtonu - a také tolik smůly. Pokud se podíváme na jeho statistiky, budou se zdát nějak "nezáživné" - 66 absolvovaných Grand Prix, z toho 16 vítězství a také pole-position, čtyřiadvacet postavení na stupních vítězů. Jenže když se podíváme na ročníky 1955 až 1961, figuroval tenhle podivuhodný pilot pokaždé na pomyslných stupních vítězů v konečné klasifikaci. Čtyřikrát se stal vicemistrem, třikrát na to obsadil bronzový stupínek. Budeme ještě hovořit o tom, že osud umí nastavit i vlídnou tvář?

Sir Stirling Crawford Moss byl ryzím vlastencem a odborníci se shodují, že nebýt jeho patriotismu a tendence držet "basu" s britskými týmy, určitě by nějaký ten titul - zejména v druhé části kariéry - uzmul. Měl totiž velmi zdatného soupeře, "El Maestra" Juana Manuela Fangia, ale i toho dokázal porážet - jen bohužel pro Brita ne dostatečně často. Pochopitelně když spolu trávili společné časy v barvách Mercedesu, což byla jediná "nevěra" z pohledu britských týmů za jeho působení v F1, tak se říkalo, že Fangio Stirlinga občas nechal vyhrát, aby neztratil motivaci. Jenře třeba v Grand Prix Velké Británie 1955 sám velký a pětinásobný šampion Juan Manuel přiznal, že na Mosse zkrátka neměl.

Stirling dokázal vždy jet na samém limitu, ostatně téměř ve třetině odjetých závodů získával nejrychlejší kola. Pokud ještě na něco doplácel, tak to byla vlastně pořád prehistorická doba F1, kdy poruchy, defekty a tím pádem odstoupení byly na denním pořádku, vždyť Moss přesně polovinu závodů v nejvyšší kategorii nedokončil. Na druhou stranu byl pro něj typické, že se nikdy nevzdával, ani v situaci, kdy pravidla dovolovala střídání pilotů. Byl dokonce tak zaujat bojem o pozice, že v Argentině 1960 pozapomněl, že se jezdci o jeden monopost nemohou dělit - převzal od Maurice Trintignanta jeho Cooper a dokázal se s ním vrátit na třetí pozici: aby byl v souladu s pravidly po závodě diskvalifikován.

Kdy měl Moss asi nejblíž k titulu? Zcela určitě v roce 1958: Fangio opustil závodní dráhy a mnoho lidí předjímalo Mossův titul. Skutečně mistrovské dílo Tony Vandervella, jeho Vanwall v Mossových rukou představovalo dobrý potenciál, ale opět tu byla ona spolehlivost. Stirling držel své šance až do posledního závodu, kdy splnil vše, co mohl: nejenže vyhrál, získal navíc bod za nejrychlejší kolo. Jeho krajan Hawthorn, jehož Stirling na vítězné Grand Prix porazil 4:1, ale měl spolehlivější vůz a Moss počtvrté a naposled zasedl na stolici vicemistra - po seškrtání všech výsledků dle regulí mu k titulu chyběl jediný bod.

Pamětníci vždy budou vzpomínat na jeho předposlední triumf v ulicích Monte Carla. Jeho Lotus 18, kvůli maximálnímu odlehčení zbavený postranních partií trupu, takže Stirlingův kokpit byl vlastně průhledný, odolával od 14. kola, kdy si vzal od Richie Ginthera vedení, soustředěnému tlaku Ferrariho dua Ginther-Phil Hill. Mnohem později při jednom interview přiznal, že mu nikdo nevěřil a zejména závěrečný tlak "pihovatého Richie" byl velmi nepříjemný. Opět prokázal, že i na slabším voze a s méně kvalitní technikou dokáže handicapy nahradit nesmírnou bojovností.

Jeho rozloučení s F1 bylo do jisté míry symbolické: v nemistrovském závodě International 100 na trati v Goodwoodu ve voze Lotus pod hlavičkou  týmu British Racing Partnership/UDT-Laystall (jeho osud byl velmi komplikovaný a tajemný), když doháněl ztrátu dvou kol na vedoucího Grahama Hilla a ve snaze urvat alespoň nejrychlejší kolo narazil ve 36. kole v nejrychlejší pasáži trati do ochranného valu. Byl vlastně zázrak, že nehodu přežil, záchranáři ho půl hodiny dobývali ze zničeného trupu auta. Utrpěl velmi těžká zranění a po převozu do Royal West Sussex Hospital v Chicesteru se mu nedávalo moc nadějí. Především poranění hlavy dělalo lékařům starosti, takže poté, co po převozu do zařízení Atkinson Morley ve Wimbledomu ležel měsíc v kómatu, následovaly další procedury na neurochirurgii. Původně počítal s tím, že jen vynechá ročník 1962, ale na jeho konci se vrátil do kokpitu a ke svému překvapení zjistil, že jeho zažité reakce a automatické plnění pokynů mozku není stoprocentní. Bez velké lítosti se rozloučil. Ale to neznamenalo, že by dal definitivně vale světu motorsportu. Mnohokrát jsme ho vídali jako hosta Grand Prix, ve dokumentárních pořadech, ve slavném italském celovečerním filmu Formula uno: Febbre della velocitá, ale také za volantem historických vozů. Jako například v nostalgické Grand Prix v ulicích Long Beach u příležitosti prvního závodu F1, který se na západním pobřeží USA jel: v kokpitu Maserati 250 F svedl strhující souboj s Fangiovým Mercedesem - aby skončil s "plačícím" chladičem mimo trať. 

Moss byl oblíbený nejen pro způsob jednání s piloti i díky své povaze, která se vůbec neslučovala s pověstí o rezervovaném obyvateli britských ostrovů. Je do jisté míry signifikantní, že byl velkým vzorem pro Švýcara Claye Regazzoniho, jenž také po titulu marně prahl, i když ten se vicemistrem stal jen jednou - poté, co v roce 1974 prohrál v posledním závodě duel s Emersonem Fittipaldim. Při jedné televizní debatě se nejmenovaný fanoušek Mosse zeptal, zda by všechny své výsledky v F1 vyměnil za jediný titul. Odpověď je pro Mosse charakteristická: "Vyměnil, ale okamžitě bych toho hořce litoval..."

Narodil se ve stejném roce jako Graham Hill (oba ročník 1929) a navzdory dřívějšímu odchodu ze závodní dráhy svého soupeře a kolegu přežil o 45 let. Svět Formule 1 opustil vynikající pilot a člověk, který by si za své výkony aspoň malou, symbolickou královskou korunku do svého erbu zasloužil.