Co vlastně potřebuje F1 a její fanoušci?

Někdy mám dojem, že píšu pořád to samé, což platí o tahání některých rčení. Ale řekněme si upřímně, jak často situaci přímo volá po onom "Nelze dvakrát vstoupit do jedné řeky!" Také loni byl šampionát velmi zajímavě rozehrán, aby pak stačily dva tři kolapsy a naděje zhasla jak svíčka na narozeninovém dortu brutálně sfouknutá oslavencem. Pro F1 není nic horšího, než když je čtyři a více závodů před koncem šampionátu rozhodnuto o titulu (tedy ono to není nic příjemného i v jiných odvětvích, pak vlastně všechno ztrácí tak trochu smysl a řeči o ušlechtilém boji o druhé až x-té místo znějí hodně falešně).

Pravda, měli jsme tu duely Hamilton-Rosberg, tak trochu upomínající na mýtické bitvy mezi Sennou a Prostem. Ale jak bylo řečeno v úvodu, ony domácí duely v rámci jedné stáje přes veškeré ujišťování a přesvědčování, že piloti mají volnou dráhu a nejsou svazováni žádnými příkazy, s výjimkou odpovědnosti vůči značce prostě vyvolávají sice malé, ale přesto pochyby. Do mysli se vkrádají argumenty s ohledem na prodejnost toho kterého jména v té či oné oblasti trhu, marketingové zájmy a podobně. Slyšel jsem názor - a rozhodně ne stupidní - že kdyby vedení Mercedesu tušilo, co Rosberg po své mistrovské sezóně provede, určitě by ho nenechalo vyhrát. Není to až tak přitažené za vlasy, protože zcela jinak se prodává hodnota úřadujícího šampiona na trati než když postává v depu. 

Někomu se to může zdát jako za vlasy přitažená konspirační teorie, ale podívejme se na některé případy z minulosti, které vypadaly stejně nepravděpodobně a nakonec se ukázaly být skutečné. Do této oblasti spadá i tvrzení, byť vzápětí snaživě tlumené, že Ferrari v boji s Mercedesem volí nečestné formy boje. Zkusme si spočítat, kolik drobných kolizí, strkanic, ulámaných spoilerů či větších karambolů jsme prožili a nikdo by v tom nehledal záměry. Vzpomínám si, když v roce 1974 ve dvou závodech po sobě hned pár metrů po startu skončili v sobě Hunt a Pryce. Vznětlivý James tehdy Walesanovi pouze vynadal, ať se dá do latě, ale rozhodně by asi nikdy neuvažoval o tom, že se jedná o úmysl. Spíš by se dalo říci, že Mercedes po letech klidného života na piedestalu se těžko vyrovnává s tím, že musí chtíc nechtíc přikládat pod kotel a někdy to nestačí, proto hledá různé záminky a důvody - aby si později uvědomil zejména Toto Wolff, že to je žabomyší spor.

Kolize totiž patří k závodnímu sportu jako fauly k fotbalu a hokeji nebo dramatické karamboly v cyklistice. Jsou situace, kdy některé manévry mají punc přehnaného optimismu, ale osobně se domnívám, že v F1 už nějakou dobu jezdí vybraná společnost, která ví, co se sluší a patří. Jistě tu narazíme na situace, kdy dojde třeba k bratrovražednému boji, ostatně známy jsou duely uvnitř Force Indie nebo Red Bullu, ale lze to objasnit tím, že i tady se pořád o něco bojuje a někdy prostě z toho vyjde pár metrů navíc při brzdném manévru nebo příliš sebevědomé najetí do zatáčky a pak už jen počítáme "debris on the track". Vzpomínám si na bohaté debaty pod články na zdejší platformě o posuzování některých incidentů - je samozřejmě k vzteku, když pilot A narempluje hned zkraje/uprostřed/těsně před koncem/vlastně kdykoli kolegu B, ale to je riziko závodění. Pokud bychom se chtěli těmto záležitostem vyhnout, nutně dojdeme ke sterilní jízdě po trati na čas. Bylo by to veskrze objektivní - pochopitelně jen do té doby, než by se začalo řešit, jak je kdo zvýhodněn/znevýhodněn tím, že jede v určitých časových a povětrnostních podmínkách - a taky nesmírně nudné, tedy zakrátko určitě. 

Žijeme v době, kdy se o některých věcech ví možná ještě o něco dříve, než se stanou, což je pochopitelně nadsázka. Všechno je pečlivě sledováno a monitorováno, piloti mají XY povinností a pomalu se už nemohou usmát, aniž by tím riskovali nějaký prohřešek proti protokolu. I proto je tu možná ona obliba zlatého věku F1, kdy si lidé kolem F1 příliš nelámali hlavu nad tím, jestli si po závodě půjdou zahrát tenis nebo si jinak povyrazit. Ono úzkostlivé sledování, kontrolování a dohlížení dodává jasný řád, ale tak trochu to připomíná anglickou kuchyni, o které se Karel Čapek jednou vyjádřil, že: "jí chybí určitá lehkost, nadhled a ona tendence si jen tak trochu zahřešit..." Když se pak povede jeden z deseti závodů, přičemž to ještě předpokládá nějaký ten výjezd safety caru nebo změnu počasí, tak nadšením metáme kozelce. Svým oponentům přiznávám, že i v 70. a 80. letech byly závody velmi nudné, nelze tvrdit, že každá Grand Prix byla thrillerem od startu do cíle. Současná prokalkulovanost, příprava a především spolehlivost je samozřejmě úctyhodná, ale nebyli bychom raději, kdyby si někdo dovolil zariskovat, jít na samou hranu, prostě se postavil proti proudu a zkusil to jinak?

Je to vlastně otázka provázející celou F1 ve všech jejích oblastech. Můžeme si vybrat, zda se budeme kochat technikou a výsledky závodů nám až tak nic moc neřeknou, jestli budeme jásat nad tím, že jeden tým válcuje donekonečna konkurenci, že se budeme dívat na stále se tenčící startovní pole a chlácholit se myšlenkou, že vidíme jen ty nejlepší (či spíš nejbohatší?) - nebo zda by pro nás byl lepší usedat k televizi nebo do hlediště Grand Prix s tím, že může vyhrát někdo z deseti těch lepších na startu, ale překvapit může dalších pět pilotů. Asi je to utopie a nelze vyloučit, že nám F1 jednou skončí jako šampionát rallye... Není to veselá vyhlídka a pokud se nestane F1 opět přitažlivější především pro diváky, stane se z ní buď samolibá záležitost několika narcisů, což dřív nebo později skončí špatně, nebo zmizí v propadlišti dějin. Což by s ohledem na její tradice a historii byla škoda.

Vím, že pokrok se nedá zastavit a v dnešním stále více lenivém světě iluzí a digitálních a jiných náhražek lze těžko vybojovat své místo na slunci. Nápady nějaké byly, ale spíš takové, že jejich trvání by nejspíš mělo kometový efekt - oslňující nástup a rychlé pohasnutí. Máme možnost sledovat na obrazovce desítky údajů, až se v nich nakonec nevyznáme, ale ani stovka jich nenahradí kvalitní závodění a vyrovnané boje. To pak opravdu můžeme zasednout k Playstationu či PC a jezdit si sami. Je to úkol nesmírně těžký a cesta dlouhá, ale jak pravil Robert Fulghum: "Naděje nakonec způsobí, že opět uvěříme!" Proč by to nemohlo platit pro F1...