Do F1 se s novými pravidly vrátí přísavný efekt monopostů

Jak se v posledních dekádách zlepšovala aerodynamická efektivita závodních monopostů Formule 1, ruku v ruce s tím přicházely stále těžší a těžší možnosti pro vzájemné předjíždění. Pronásledující vůz totiž ve zvířeném vzduchu za vpředu jedoucím soupeřem přichází o významnou část přítlaku a v zatáčkách, kde se auta dostávají do těsného kontaktu tato ztráta zatěžuje pneumatiky.

Ve snaze zmírnit účinky špinavého vzduchu za vozem se v F1 nejprve experimentovalo s předním křídlem (od sezóny 2009), kdy jezdec přímo za jízdy mohl ovládat sklon jednoho z jeho elementů. Následně se přešlo od ročníku 2011 na systém sklopného prvku zadního křídla (DRS - Drag Reduction System) a v průběhu uplynulých let se měnily jeho rozměrové parametry a máme ho na závodních vozech dodnes.

Tato "berlička" podporující předjíždění je často považována za příliš umělý způsob, jak kýženého cíle v podobě atraktivnějších soubojů na trati dosáhnout. Také v závislosti na charakteru konkrétní tratě a délky či počtu zón, ve kterých lze tento systém využívat se předjíždění podpoří někdy méně, někdy více - to pak vede k inflaci úspěšných ataků a někdy celý manévr odsune pokořeného jezdce do role statisty, kolem něhož se soupeř jen prožene se značně vyšší rychlostí.

Protože se blíží rok 2021, kdy nová sada technických pravidel nahradí ta stávající, nastává ideální možnost provést v designu vozů nějakou zásadní změnu. U motorů se toho zřejmě moc nezmění, můžeme tak doufat alespoň na plánované úpravy aerodynamiky formulí. Nově by se totiž do královny motorsportu měly vrátit monoposty s přísavným efektem známým z osmdesátých let. Závodní vozy s tímto charakterem byly pak ale zakázány z důvodu příliš velkých rychlostí v zatáčkách. Podlaha vozů tak byla zvětšena a zejména k zadní partii vozu rozšířena.

U současných vozů je větší porce přítlaku generována vrchními plochami karoserie, jejíž koncepce by se tak měla u budoucích projektů zjednodušit. Naopak pod vozem by měly být tunely vedoucí po celé délce bočnic využívající Venturiho efektu, tj. urychlení proudu vzduchu pod vozem, čímž dojde v těchto místech ke snížení tlaku a vůz je tak více tlačen (přisáván) k povrchu dráhy. Tento mechanismus produkce přítlaku bude mít tak žádoucí vliv na jeho samotnou hodnotu a zároveň se tím sníží vliv špinavého vzduchu před monopostem.

Světlo do celé problematiky vnáší také Nicholas Tombazis. "První částí tohoto cíle je zlepšit rozvířený vzduch [od] předního vozu, takže zadní auto nebude tolik trpět ztrátou výkonnosti," vysvětluje pro RaceFans aerodynamik, jenž ve své dosavadní kariéře působil v týmech Benetton, Ferrari či McLaren a od loňského roku má ve službách Mezinárodní automobilové federace (FIA) na starosti technické záležitosti kolem monopostů.

"Současná auta mohou při vzdálenosti délky dvou vozů za autem vpředu přijít téměř o polovinu přítlačné síly a toto mnohem více ztěžuje těsnou jízdu a vytváří situaci, kdy si přední pneumatiky ničíte mnohem snadněji a to ze dvou důvodů," pokračuje. "Zaprvé proto, že vozy se více smýkají a tím si ničí gumy a zadruhé protože větší turbulence a pomalu se pohybující vzduch pneumatiky a zbytek vozu neuchladí tak, jak by tomu bylo v opačném případě."

"Čeho se nyní vozu dostává je mnohem čistší proud vzduchu," vysvětluje dále. "Za normálních okolností jdeme z přibližně padesátiprocentní ztráty přítlaku pronásledujícího vozu jedoucího [vzadu] ve vzdálenosti dvou délek auta na pokles ztráty o asi pět až deset procent. Takže máme obrovské snížení ztráty přítlaku pro vzadu jedoucí vůz."

"Také máme na paměti, že když se do toho v týmech pustí vývoj - jehož výkonnost za nimi jedoucího vozu nezajímá, starají se pouze o auto vpředu - tak to může anulovat některé z těchto přínosů a naším úkolem je vytvořit pravidla, která se budou snažit tomuto zabránit, jak to jen bude možné," dodává závěrem.