Každá doba má své favority a když se pak mezi ně vklíní někdo naprosto "cizí", jsou novinové články plné překvapujících titulků a sáhodlouhých analýz. Ohlédněme se nyní do let sedmdesátých a vyberme několik příkladů, kdy se na nejvyšším stupínku ocitl pilot s vozem, kteří prostě neměli nárok.
Připusťme, že nezačínáme zrovna překvapivě, ale jak se záhy ukáže, má naše první ohlédnutí svůj smysl. Rakouský pilot ve třetím závodě sezóny neměl ještě ani bod a v Monte Carlu nestartoval zrovna ze záviděníhodné pozice. Z osmého místa se Grand Prix ve městě rulety většinou nevyhrává. Jenže postupně odstoupili Ickx, Beltoise, Stewart a Amon, Jochen si poradil s Pescarolem a Hulmem a pokoušel se vytvořit tlak na vedoucího Jacka Brabhama. Trojnásobný mistr světa měl v poslední třetině patnáctivteřinový náskok a jak známo, v Monaku se vůbec lehce nepředjíždí. Jenže Australan neměl ten den štěstěnu na své straně. Nejdřív ho v 76. kole málem u Casina sestřelil s problémy bojující Siffert, v posledním kole dojel dvojici Hulme-Courage a v předposlední zatáčce před cílem - tehdejší Gazometrické, dnes v úseku Rascasse - nedobrzdil a ťukl nosem do bariéry. Rindt se prosmýkl kolem něj a po dvou stech metrech vedení slavil úspěch. Změna na čele na poslední chvíli tak zmátla muže se šachovnicovou vlajkou, že Rindtův lotus vůbec neodmávl!
2. Jean-Pierre Beltoise, Monaco 1972V roce 1972 už vozy stáje British Racing Motors nastoupily sestupnou křivku. Chaotické vedení Louise Stanleye, přebytek vozů, zastaralá technická koncepce, to všechno druhdy slavnou stáj sráželo stále níž. V Monte Carlu ale Francouz Beltoise vytvořil něco jako poslední vzepětí britské značky. Po startu ze čtvrtého místa se prosmýkl do vedení a v silném dešti dokázal za necelé dvě a půl hodiny projet vítězně cílem. Bylo to jeho jediné vítězství v F1 a vůbec poslední triumf BRM za jeho existence v královně motoristického sportu.
3. James Hunt, Holandsko 1975O "bláznivé partě hipíků" soustředěné kolem excentrického lorda Hesketha se toho napsalo až až. Tělnatý aristokrat kolem sebe dokázal soustředit schopný tým a hodlal zaútočit až na mety nejvyšší. Nakonec se mu povedlo vyhrát jen holandskou Grand Prix zásluhou Jamese Hunta. Enfant terrible britského motorsportu na trati v Zandvoortu po startu na pneumatikách do deště podle některých expertu zbytečně brzo přešel na slicks, jenže se záhy ukázalo, že to bylo velmi prozíravé rozhodnutí. V závěru za sebou dokázal udržet Niki Laudu a k obrovské radosti celého týmu zvítězil. Lord Hesketh dával k lepšímu, že za triumf mohou malé boty - šlechtic si pořídil novou týmovou obuv a ta ho během závodu příšerně tlačila. Jenže pověrčivý lord se odmítl přezout, aby to třeba nemělo vliv na spanilou Jamesovu jízdu - a tak šmajdal se zuby zaťatými do rtů až do slastné chvíle, kdy se zavlnila šachovnicová vlajka. Že potom vypukly bohatýrské oslavy táhnoucí se po mnoho hodin není třeba zdůrazňovat.
4. John WATSON, Rakousko 1976Tým Penske a jeho majitel Roger Penske měli svaté právo nenávidět trať Österreichring (dnešní Red Bull Ring). Při tréninku v roce 1975 se tu vážně zranil Rogerův přítel Mark Donohue a na následky krvácení do mozku zemřel. Penske nakonec z F1 prozatím neodešel a rok po tragédii slavil na témže místě svůj jediný triumf v F1.
Cesta k němu ale byla poněkud trnitá. Nejdřív odpovědný mechanik nechtěl čekat v řadě na převážení monopostu a proto ho bez povinné procedury předal Watsonovi. Na vše se přišlo, rodákovi z Belfastu byl anulován jeho výborný čas a vůz musel znovu do fronty na váhu.
Watson se ale zdravě naštval a zajel vůbec nejlepší startovní pozici v krátké historii týmů - postavil se do první řady vedle největšího favorita Hunta. Ten ovšem po několika kolech vypadl i ze souboje o stupně vítězů, zatímco Watson po soubojích s Nilssonem, Petersonem, J. Scheckterem a Laffitem se ve 12. kole zabydlel na vedoucí pozici a do cíle ji už nepustil. Po závodě se ovšem musel rozloučit se svou "ochrannou známkou". S manažerem Heinzem Hofferem se totiž vsadil, že pokud vyhraje Grand Prix, okamžitě se oholí...
5. Jody Scheckter, Argentina 1977Byl to podivný závod - kolem trati stálo vojsko s ostře nabitými zbraněmi a když v tréninku explodoval Andrettiho Lotus, málem vynervovaní vojáci zahájili palbu. To všechno byl důsledek chystaného MS ve fotbale 1978, takže plody represivních opatření sklízeli piloti F1 už o rok dříve. Na trať v Buenos Aires přivezl takový "plebejský klon" lorda Hesketha, miliardář Walter Wolf, zcela nový vůz, ovšem postavený zkušeným konstruktérem Harveyem Postlethwaitem.
Zpočátku nic nenapovídalo, že by došlo k senzaci: Jody Scheckter se kvalifikoval jedenáctý a až do 29. kola se motal mezi osmou a šestou pozicí. Pak ale začaly události nabírat na dramatičnosti. Postupně odpadli Mass, Hunt a Watson, Scheckter mezitím pokořil Andrettiho a šest kol před cílem mu nebyl schopen klást odpor vyčerpaný Pace, jehož Brabham kvůli ucpaných chladičům byl spíš regulérní saunou než monopostem F1. Jodymu k triumfu s novinkou pomohl i fakt, že dokázal držet konstantní tempo a nenechal se rozhodit spoustou nehod soupeřů.
6. Jacques Laffite, Švédsko 1977Francouzská značka Ligier vstoupila do světa Grand Prix úspěšně, ale jen málokdo ji tipoval na možného vítěze nějakého závodu. Národní konstrukce s motorem Matra se prezentovala slibnými výsledky, ale na absolutní špičku jí stále krůček chyběl. Ten překonal na trati v Andersdorpu Jacques Laffite, když využil nehorázné smůly Maria Andrettiho.
Ten musel zajet dvě kola před cílem k mechanikům a 31 vteřin, které strávil dotankováním svého Lotusu znamenalo uvolnění prostoru pro Laffitův bleděmodrobílý vůz. Zaskočený Jacques tehdy prohlásil, že podobné štěstí už asi nikdy nezažije. Pravdu měl v tom, že větších úspěchů dosáhly vozy Ligier až s legendárními Cosworthy, i když v roce 1981 po opětovném spojení zvítězil ve dvou závodech.
7. Alan Jones, Rakousko 1977Stáj Shadow v roce 1976 přežila svou klinickou smrt, když ji opustil americký sponzor UOP. Další rána přišla na jaře 1977, když se v Kyalami po bizarní nehodě zabil její vynikající pilot Tom Pryce. Šéf týmu Don Nichols byl spíš reprezentant než zkušený funkcionář, vše leželo na bedrech Jackie Olivera, jemuž se podařilo sehnat pro započatou sezónu do té doby nepříliš výrazného Australana Alana Jonese.
Na rakouském Österreichringu v roce 1977 při závodě pršelo a startovní pole postupně řídlo. Jones po startu ze 14. místa nezadržitelně postupoval vpřed, v 16. kole se - s velkou ztrátou - usadil za vedoucím Huntem, a když Brit ve 43. kole zaznamenal totální škodu motoru, Jones se ocitl v čele. Lauda za ním jel na jistotu, a tak jedenatřicetiletý Australan opět po sedmi letech umožnil pořadatelům zahrát hymnu pátého kontinentu a vepsal do Zlaté knihy F1 jediné vítězství týmu Shadow. A ještě jednu osobu učinil šťastnou. Jako muž se líbil jedné čtrnáctileté dívce a ta si na něj - jako jediná ze všech návštěvníků - vsadila. Kromě radosti si domů odnášela tučnou výhru, třebaže o její přesné výši se vedou dohady...
8. Jean-Pierre Jabouille, Francie 1979!Jestli tohle auto někdy vyhraje, tak sním koště!" zněl sveřepý výrok Niki Laudy na adresu Renaultu s turbomotorem v roce 1978. Francouzský vůz zpočátku připomínal spíše karikaturu na závodní vůz, časté poruchy mu vynesly nelichotivý titul "čajník", protože často končil v depu se zádí zahalenou bílými oblaky kouře.
Přišla však Grand Prix Francie a nebyl to ani zázrak počátku sezóny Ligier, ani postupně sílu nabírající vozy Ferrari, tedy týmy do té doby ovládající šampionát. Na trati v Dijon-Prénois k všeobecnému překvapení Renaulty nejenže vydržely, ale Jabouille zdolal dlouho vedoucího Villeneuva a Arnoux na druhém žlutočerném voze měl s Kanaďanem na svědomí strhující závěr závodu. Renault ve Francii napsal novou kapitolu F1 - a Lauda se ze svého výroku taktně vykroutil...
9. Clay Regazzoni, Velká Británie 1979Frank Williams, světoběžník v teniskách, věčně zadlužený a stále se z popela zvedající nadšenec. Jeho tým byl řazen do škatulky soupeřů ze středu pole, bojujících o přežití, ostatně stačí si jeho osudy připomenout v našem seriálu. Na Silverstone 1979 naprosto šokoval startovní pole a Jones dokonce způsobil poprask u časoměřičů, když zajel kolo za 1:11,88, zatímco computermani měli tabulky pro převod průměrné rychlosti až od hodnoty 1:12.00. Padaly otázky, co Williams vymyslel, a když v závodě po odpadnutí Jonese a potížích Jabouillea šel do čela "děda" Regazzoni, tehdy nejstarší muž na startu, nechtělo se nikomu věřit, že se Frank dokázal vyšvihnout do čela. Význam tohoto vítězství pak trochu zastínil fakt, že bílý "arabský zázrak", pojmenovaný po mecenáších z Blízkého východu, vyhrál do konce roku další čtyři závody.
Pokud vám chybí kulatá desítka, je to záměr - v diskusi můžete napsat, které překvapivé vítězství v 70. letech ve Formuli 1 podle vašeho názoru chybí...
Budoucnost Franca Colapinta v programu Alpine se před nadcházející Velkou cenou Belgie dostává do nejistoty. Talentovaný argentinský jezdec, který byl dosud považován za jednu z nadějí francouzského týmu, může čelit změnám, jež by mohly ovlivnit jeho další směřování v motorsportu.
Den po tréninku na simulátoru Red Bullu se Max Verstappen opět přesunul. Nizozemec zamířil na místo, kde se náhodou nebo ne nachází i jachta Tota Wolffa.
Fernando Alonso zpochybnil dlouho tradovaný názor ve světě F1. Podle něj se v mokrých podmínkách přeceňuje faktor, který podle něj ve výsledku nehraje tak zásadní roli, jak se obvykle tvrdí.
Ferrari čeká na vítězství od Mexika 2024, kde naposledy slavil Carlos Sainz. Lewis Hamilton i Charles Leclerc proto věří, že chystané úpravy vozu SF-25 v Belgii přinesou potřebný zlom.
Yuki Tsunoda zatím nedokázal bodovat už v pěti závodech po sobě, přesto podle Helmuta Marka tým zaznamenává určité zlepšení a postup kupředu.
Christian Horner nebude na startovním roštu v Belgii poprvé po téměř 21 letech. Po náhlém odvolání z čela Red Bullu zůstává mimo dění Formule 1 a sezona 2025 pro něj předčasně skončila.
Nelson Piquet Jr., švagr Maxe Verstappena, prozradil, že úřadující mistr světa se rozhodne o své budoucnosti už v srpnu. Jeho slova tak přilila olej do ohně spekulací o možném odchodu z Red Bullu.
Liam Lawson na Silverstonu závod nedokončil, když se stal obětí incidentu, který nemohl ovlivnit. Mladý Novozélanďan ale zůstává realistou a ví, že podobné situace k Formuli 1 patří, a v jeho současné pozici nováčka půjde často spíše o přežití než o boj o body.
Jeden z nejvýraznějších a nejdiskutovanějších aktérů historie Formule 1 se ozval ve chvíli, kdy Red Bull čelí otřesům po nečekaném odvolání Christiana Hornera. Bývalý vlastník šampionátu se rozhodl veřejně reagovat na události, které zasáhly nejen jeho dlouholetého přítele, ale i celý paddock – a naznačil, zda podle něj bylo možné Hornerův pád odvrátit.
Red Bull vstupuje do nové éry po nečekaném odvolání Christiana Hornera, který stál v čele týmu od jeho začátků ve Formuli 1. Jeho nástupcem se stal Laurent Mekies, který do nové role nastoupil už pouhých 24 hodin po oznámení změny a nyní ho čeká spousta úkolů.
Po několika těsných soubojích na trati mezi Piastrim a Norrisem se znovu otevírá otázka vnitrotýmové dynamiky v McLarenu. Vzhledem ke konkurenceschopnosti obou jezdců se podobná situace může v budoucnu opakovat.
Překvapivé odvolání Christiana Hornera z Red Bullu může souviset se změnami ve vlastnické struktuře mateřské společnosti. V zákulisí se spekuluje, že právě nové mocenské rozložení mezi rakouskou a thajskou stranou mohlo být rozhodující ranou pro dlouholetého šéfa týmu.
