Vzpomínka na doby Formule 1 prosycené tabákem

Kdo to všechno začal, víme dobře. Radikálního kroku se „dopustil“ legendární Anthony Colin Bruce Chapman, který nebyl průkopníkem jenom na poli technickém. Nelze mu přičíst prvenství v masovém prosazení reklamy jako takovém, protože od toho tu byli další experti, jen namátkou jmenujme Jochena Rindta nebo Jackie Stewarta, kteří velice dobře rozpoznávali velký marketingový potenciál Formule 1.

Chapman se ve spojení s koncernem Imperial Tobacco pustil do nového dobrodružství. Jeho vozy v červenobílozlatých barvách cigaret Gold Leaf vzbudily zpočátku rozhořčení a rozpaky, dokonce se tvrdilo, že nechal koupit a za mrzkých 200 000 liber ztratil svou čest. Reálně se zvažovalo, že Britové vůbec nebudou vysílat přenosy závodů, aby nepropagovali tabákové výrobky. Jenže náklady stoupaly a týmy, pokud chtěly přežít, nemohly nechat ležet ladem příležitosti. Britové navíc zakrátko museli ustoupit, protože do hry vstoupil další gigant Philips Morris. Jeho značka Marlboro si vybrala pro svou formulovou prezentaci britskou stáj British Racing Motors, ale po dvou letech se rozhlížela znova, s kým by spojila své aktivity. Možná překvapivě ponechala stranou Bernie Ecclestonea, který jí nabízel plochy na svých brabhamech a zamířila k McLarenu (jak jsme uvedli v seriálu Válka FISA-FOCA, měla tato událost ještě po letech dohru). Lotusy se mezitím proměnily v černozlaté „nejrychlejší rakve“ díky přechodu na jinou značku Imperial Tobacco, konkrétně John Player Special & Sons. Propletená písmena JPS se pak stala vyhledávaným emblémem a velice živě si pamatuji, jak jsme je s pečlivostí návštěvníků povinné školní docházky malovali, kam se jenom dalo.

Následovaly další značky, některé se dokonce dostaly do oficiálních názvů týmů, jak tomu mimo jiné bylo v případě stáje Grahama Hilla – Embassy Hill Racing. Počet cigaretových sponzorů rostl a přinášel i místy kuriózní situace. Připomeňme si například rok 1979, kdy do stáje Ligier přišel Patrick Depailler, vášnivý to kuřák. To by bylo zcela v pořádku, kdyby ovšem nedával přednost konkurenční značce Gauloises. Po půl roce se Depailler těžce zranil po nehodě s deltaplánem a vedení Ligieru už nemuselo mít těžkou hlavu – když v roce 1980 přišel Didier Pironi, ten už si vybral tu správnou krabičku. Bylo také zajímavé vidět zapřísáhlé nekuřáky, například Jacquese Laffitea, kteří prakticky nesměli dát ani ránu bez patřičné propagace dané značky. Byly tu i případy, kdy příchylnost k jedné značce vedla až k propuštění z týmu. Posuňme kvůli dalšímu případu do roku 1989, kdy Tyrrell získal nového sponzora v podobě značky Camel, ale Alboreto odmítl odstoupit ze smlouvy s Marlborem - a dostal lidově řečeno "padáka".

Ale pojďme zpět do 70. let. Už tehdy se objevily první bašty vzdoru proti tabákové reklamě. Nejdřív v Německu, posléze v Británii (a s odstupem času v mnoha dalších, především evropských zemích) nesměly být na vozech reklamy tabákových firem. Postižení to řešili různě, například u McLarenu pouze překryli lepicí páskou nápisy Marlboro, totéž se dělo i na overalech pilotů. Poté se začaly připravovat odlišné verze karosérie – Marlboro mělo svůj typický červený klín, Ligier zase dámu s bohatou sukní, představující cigarety Gitanes. Ale pořád se dalo mluvit o zlatém věku reklamy pro kuřácký průmysl, vždyť konzervativní Britové dokonce vetkli název cigaretové značky i do oficiálního názvu závodu – v roce 1976 měl název John Players Special’s Grand Prix. Pak tu ještě bylo výsadní postavení Lucky Strike, která v jihoafrickém mistrovství F1 měla svůj vlastní tým a u příležitosti Grand Prix Jižní Afriky pravidelně nasazovala vozy s místními matadory.

Další značky se objevovaly ať u týmů nebo jednotlivců – Rothmans, Chesterfield, Tabatip, Villiger Kiel, později Benson&Hedges, West, Camel, Sobranie, po letech se vrátila Lucky Strike. Začaly se však utahovat šrouby a nastoupili bojovníci proti modravému kouři. Firmy se bránily nejdřív klasickou metodou, novum v tomto směru přinesl tým Zakspeed, podporovaný koncernem Reemtsma a propagující značku West. Zpočátku pečlivě zamalovával jednotlivá písmena, ale poté zvolil jinou cestu: Kde byla reklama zakázaná, prostě změnil West na East. Dle slov šéfa týmu Ericha Zakowskiho publicita letěla směrem nahoru. Další výrobci se pokoušeli jít na věc od lesa, otevírali pobočky, které vyráběly například košile, boty či sportovní zařízení a tvrdily, že propagace se týká těchto produktů. Zástupci Benson & Hedges zase zvolili takzvané souzvučky, tedy podobně znějící tituly, takže jsme na vozech Jordan potom vídali nápisy Be On Edge (vtipné vynechání daných písmen), když i to bylo zakázáno, došlo na legendární Buzzin‘ Hornets. U týmu BAR, dostali přes prsty, když chtěli udělat v rámci jedné stáje dva barevně odlišné vozy (i když to v minulosti zase takový problém nebyl, vzpomeňme na nejkřiklavější případy u Marchu nebo Surteesu), proto zvolili fígl v podobě jakoby se zavírajícího zipu, který obě značky (Lucky Strike a 555) opticky propojil. I Lucky Strike si vybrali kamufláž v podobě sloganu Look A Like. Nakonec ale Formule 1 po mnoha úhybných manévrech tabákovou reklamu zakázala docela.

Můžeme se jenom dohadovat, zda se tím naplnil osud některých týmů. Ponechme stranou argument o škodlivosti kouření, pokud bychom byli důslední, tak bychom museli poukázat na další problematické povahy různých výrobků a bylo by pak zajímavé vidět, kdo by vlastně měl zájem prezentovat se v motoristickém sportu. Na Marlboro bylo vidět, že mají velice dobře propracovanou marketingovou strategii, dokonce vznikl Marlboro World Championship Team, do něhož bylo sdruženo velké množství pilotů, kteří se hlásili k členství většinou tím, že měli na overalu nášivku do níž bylo implantováno jejich jméno. Může vám to připadat jako maličkost, ale tahle osobní smlouva dokázala dost dlouho držet nad vodou vlastní tým motoristického nadšence Artura Merzaria. Existovaly i programy podpory mladých jezdců a mnozí fanoušci určitě znají publikaci Marlboro Grand Prix Guide, která byla po každé sezóně zasílána registrovaným motoristickým novinářům. Několik mi jich ještě zbylo a i na nich je zřejmé, že postupem času musel cigaretový titul zmizet.

Nechtějme řešit otázku, jak moc peníze z tabákových reklam chybí. Už v úvodu bylo řečeno, že bychom se nejspíš nedobrali nějakého zásadního rozuzlení. Proto kdo si chce připomenout tuto dobu, nechť nahodí příslušný vyhledávač a může se alespoň pokochat „cigaretovými“ formulemi. Pokud ovšem i tuto platformu neobsadí horliví zastánci zdraví – až příliš často se začínají objevovat snímky, na kterých je nápis propagující tabákové značky rozostřen. Je to totální nesmysl, ve své době tyhle vozy existovaly a pokoušet se tvrdit, že jejich připomínáním někdo začne kouřit je asi podobné, jako se nám snažit namluvit, že sledováním válečných filmů nám vyrostou noví diktátoři. Pro mě má tato éra ve vzpomínkách pevné místo, a ty naštěstí rozmaže jen čas.