Apeninský poloostrov hostil doposud nejvíce závodů formule 1, kromě Velké ceny Itálie, která v kalendáři nechyběla ani jednou, se jela i Grand Prix Pescary (1957), Imola pak hostila Velkou cenu San Marina (1981 – 2006).
Tradiční zářijový termín, tradiční okruh v královském parku, to je Velká cena Itálie. Poprvé se jela 4. září 1921 na silničním okruhu mezi městy Montichiari a Fascia d’Oro v provincii Brescia. Závody Grand Prix se na tuto trať již nikdy nevrátily, rovinka mezi oběma městy byla později používána, při závodech Mille Miglia. Od roku 1922 se italská velká cena pořádá na nově vybudovaném okruhu v Monze, pouze ve čtyřech případech se závod pořádal na jiném okruhu. V roce 1937 se závodilo na okruhu Montenero v Livornu, během druhé světové války byla Monza značně poničena a tak se hostiteli Velké ceny Itálie stali pro rok 1947 Milán a o rok později Turín.
V současném startovním poli jsou čtyři piloti, kteří již okusili šampaňské na stupínku nejvyšším. Michael Schumacher, který je zároveň nejúspěšnějším pilotem, dokázal v Itálii zvítězit pětkrát (1996, 1998, 2000, 2003 a 2006), a to vždy v kokpitu rudého vozu z Maranella. Rubens Barrichello zvítězil v Monze třikrát (2002, 2004 a 2009), po jednom vítězství mají Fernando Alonso a Sebastian Vettel. Do dnešního dne statistiky registrují 34 pilotů z 19 týmu, kteří oslavili vítězství v Grand Prix Itálie.
Některým jezdcům přinesl okruh v královském parku i zisk mistrovského titulu, tak jako v roce 1950 Giuseppe Farinovi. Korunovaci mistrů světa viděla Monza i v dalších letech, v roce 1956 zde získal již svůj čtvrtý titul Juan Manuel Fangio, když v závodě dojel na druhém místě a to ve voze svého týmového kolegy Petera Collinse. Další oslavu titulu zde zažili diváci v roce 1961, po triumfálním vítězství Phila Hilla, nebo v roce 1963, když zvítězil Jim Clark. V roce 1966 v závodě zvítězil italský pilot Ludovico Scarfiotti (doposud poslední domácí vítěz), ale nejvíce se radoval Jack Brabham, který sice závod nedokončil, ale protože jeho největší soupeř John Surtees v závodě také nebodoval, získal mistrovský titul Australan. Jackie Stewart slavil titul v Monze dvakrát v roce 1969 a 1973, Emerson Fittipaldi v roce 1972 a Niki Lauda v roce 1975. Nejsmutnější oslavu titulu zažil Mario Andretti v roce 1978, když při nehodě zahynul jeho týmový kolega Ronnie Peterson. Poslední titul si z královského parku odnesl Jody Scheckter v roce 1979.
Jezdci(5x Michael Schumacher, 4x Nélson Piquet, 3x Rubens Barrichello, Ronnie Peterson, Alain Prost, Stirling Moss, Juan Manuel Fangio, 2x John Surtees, Niki Lauda, Clay Regazzoni, Damon Hill, Ayrton Senna, Alberto Ascari, Juan Pablo Montoya, Jackie Stewart, Phil Hill, 1x Mario Andretti, Heinz-Harald Frentzen, Sebastian Vettel, Nigel Mansell, David Coulthard, Emerson Fittipaldi, Johnny Herbert, Ludovico Scarfiotti, Denny Hulme, René Arnoux, Tony Brooks, Nino Farina, Jim Clark, Graham Hill, Peter Gethin, Gerhard Berger, Jody Scheckter, Fernando Alonso)Týmy(17x Ferrari, 9x McLaren, 6x Williams, 5x Lotus, 3x BRM, Brabham, 2x Renault, Mercedes, Maserati, Vanwall, 1x Toro Rosso, Alfa Romeo, Jordan, March, Matra, Brawn, Honda, Benetton, Cooper)
V celé historii, pouze v 17 případech získal vítězství, držitel pole position, naposled v deštivém závodě v roce 2007 Sebastian Vettel. Loni zvítězil Rubens Barrichello z páté startovní pozice, největší postup startovním polem předvedl v roce 1971 Peter Gethin s vozem BRM P160, když zvítězil z 11. místa na startu. Nejvíce pole position získali, Ayrton Senna a Juan Manuel Fangio - oba startovali z první pozice pětkrát.
Jezdci(5x Ayrton Senna, Juan Manuel Fangio, 3x John Surtees, Jim Clark, Michael Schumacher, 2x Jacky Ickx, Mario Andretti, Niki Lauda, Nélson Piquet, René Arnoux, Jean Alesi, Alberto Ascari, Kimi Räikkönen, Juan Pablo Montoya, Stirling Moss, 1x Lewis Hamilton, Mika Häkkinen, Jochen Rindt, Rubens Barrichello, Sebastian Vettel, Nigel Mansell, David Coulthard, Chris Amon, Stuart Lewis-Evans, Ronnie Peterson, Jacques Laffite, James Hunt, Riccardo Patrese, Teo Fabi, Damon Hill, Jean-Pierre Jabouille, Wolfgang von Trips, Alain Prost, Mike Parkes, Fernando Alonso, Phil Hill )Týmy(18x Ferrari, 10x McLaren, 7x Williams, Lotus, 3x Renault, 2x Mercedes, Alfa Romeo, Brabham, Vanwall, Benetton, 1x Toro Rosso, Ligier, Matra, Honda, Cooper)
Získat v Monze Hat Trick, je poměrně obtížné, v celé historii se to povedlo pouze pěti jezdcům: Philu Hillovi, Surteesovi, Sennovi, Schumacherovi a Barrichellovi, ale pouze Ayrton Senna (1990) dokázal získat Chelem (Hat Trick + vítězství stylem start cíl).
Délka závodu v padesátých letech běžně přesahovala 500 km hranici, zato tím nejkratším závodem byla nešťastná Grand Prix Itálie 1978, kdy jezdci absolvovali pouhých 232 km - závod patřil i k nejkratším co se týče času: 1 hodina a 7 minut. Naopak nejdéle se čekalo na vítěze v roce 1950: Giuseppe Farina zvládl vzdálenost 504 km v čase 2 hodiny, 51 minut a 17,4 s, což představovalo průměrnou rychlost 176.543 km/h.
Grand Prix Itálie, která se jela v roce 2005, drží neuvěřitelný primát: do cíle dojelo všech 20 jezdců, ze závodu tudíž nikdo neodstoupil. Grand Prix Itálie 2003 je zase nejrychlejším závodem v celé historii Formule 1: průměrná rychlost vítěze (Michael Schumacher - Ferrari F2003-GA) byla 247,586 km/h. O tom, že je italská veůlí cema nejrychlejším závodem, svědčí i fakt, že závody organizované v Monze se seřadili na prvních šesti místech v žebříčku, který je sestaven z průměrné rychlosti vítěze, v první dvacítce figuruje 18 závodů z Monzy. Jednou z kuriozit byl i závod z roku 1971, tehdy se čelo závodu měnilo celkem 26 krát a postaralo se o to osm pilotů: Clay Regazzoni, Ronnie Peterson, Jackie Stewart, François Cevert, Mike Hailwood, Jo Siffert, Chris Amon a Peter Gethin. To zase v roce 1969 musela o vítězi rozhodnout cílová fotografie, Jackie Stewart získal prvenství tím nejtěsnějším rozdílem, když porazil Jochena Rindta o 0:00,080s, navíc třetí v cíly Jean Pierre Beltoise ztratil pouhých 0,170s na vítěze a čtvrtý Bruce McLaren, 0,190s.
Monza má, ale i své stinné momenty. Nejzávažnější nehoda se odehrála při Grand Prix Itálie 1928: Emilio Materassi ztratil v rychlosti přes 300 km/h kontrolu nad svým vozem a v cílové rovince vlétl na tribunu, kde usmrtil 30 diváků. Podobná nehoda se přihodila v roce 1961, Wolfgang von Trips nezvládl svůj vůz a vlétl mezi přihlížející diváky, o život přišlo celkem 15 lidí včetně pilota. Monza si vyžádala i další oběti: v roce 1955 přišel o život Alberto Ascari, v roce 1970 si vzala Jochena Rindta a v roce 1978 i Ronnieho Petersona. Zatím poslední obětí Monzy byl Paolo Gislimberti - traťový komisař, kterého při závodě v roce 2000 zasáhlo zavěšení utržené z Frentzenova vozu.
Lando Norris popsal výrazný obrat McLarenu během Velké ceny Nizozemska. Po zklamání ze sprintu a nepovedeném začátku závodu tým dokázal správnými změnami a nasazením tvrdých pneumatik výrazně zrychlit. Norris následně předjel Kimiho Antonelliho a s náskokem 11,536 sekundy si dojel pro vítězství.
Max Verstappen vysvětlil svou havárii z úvodu GP Nizozemska. Přiznal, že v poslední klopené zatáčce špatně odhadl stav stále mokré trati. Z nehody vyvázl bez zranění, jeho domácí závod však skončil už v prvním kole.
George Russell dojel v Zandvoortu třetí, když v závěru odolal tlaku Lewise Hamiltona. Mercedes zároveň využil týmové režie a nechal Kimiho Antonelliho získat zpět druhé místo, o které přišel po zastávce v boxech během Virtual Safety Caru.
Lando Norris ovládl Velkou cenu Nizozemska a získal druhé vítězství v řadě. Závod ovlivnila nehoda Maxe Verstappena i souboj s Kimim Antonellim. Ital dojel druhý před Georgem Russellem a upevnil své vedení v šampionátu.
Lando Norris po třetím místě ve sprintu společně s McLarenem upravil nastavení vozu a změny se ukázaly jako správný krok. V kvalifikaci na Velkou cenu Nizozemska porazil George Russella o 0,102 sekundy a získal 18. pole position v kariéře.
Kimi Antonelli skončil v kvalifikaci na Velkou cenu Nizozemska třetí, ale podle svých slov mohl pomýšlet výše. Lídr šampionátu v posledním kole chyboval v první zatáčce a přišel tak o šanci bojovat s Landem Norrisem o pole position.
Liam Lawson při návratu k Red Bullu zazářil v kvalifikaci na Velkou cenu Nizozemska. Novozélanďan obsadil osmé místo a za Maxem Verstappenem zaostal jen o 0,115 sekundy. Po nepovedeném působení v roce 2025 tak ukázal výrazné zlepšení.
Lando Norris získal pole position pro Velkou cenu Nizozemska, když v kvalifikaci porazil George Russella a lídra šampionátu Kimiho Antonelliho. Pro Brita jde o druhou pole position v sezoně. McLaren navíc v Zandvoortu zůstává neporažený ve všech dosavadních jízdách.
Lewis Hamilton, Max Verstappen a další tři jezdci se po sprintu v Zandvoortu ocitli v hledáčku komisařů. Důvodem byl jejich postup před startem, který neodpovídal pokynům závodního ředitele. O jejich dalším osudu následně rozhodli sportovní komisaři.
Charles Leclerc vybojoval ve sprintu Velké ceny Nizozemska druhé místo. V závěru předjel Landa Norrise odvážným manévrem v první zatáčce. K úspěchu Ferrari pomohla také volba měkkých pneumatik, které vydržely až do cíle.
George Russell ovládl sprint Velké ceny Nizozemska v Zandvoortu. Jezdec Mercedesu startoval z pole position a vedl od startu do cíle. Druhý skončil Charles Leclerc, třetí Lando Norris. Lídr šampionátu Kimi Antonelli dojel čtvrtý.
Kimi Antonelli ovládl jediný trénink před Velkou cenou Nizozemska. Jezdec Mercedesu porazil Landa Norrise, třetí skončil George Russell a čtvrtý Lewis Hamilton. Liam Lawson zaujal při návratu do Red Bullu, zatímco Max Verstappen řešil problémy s podřazováním.