Odešel Petr Minařík

Jako dítko školou povinné jsem hltal všechny možné články o milované F1 kde se dalo a odkud se dalo. Vedle Petra Haury a Toma Hyana v MOTORistické současnosti byl mým dalším oblíbeným nositelem informací právě Petr Minařík. Setkával jsem se s ním na stránkách časopisů, které na první pohled neměly s F1 moc společného - snad jen ABC mladých techniků a přírodovědců právě tou technikou mělo nárok. Důvěrné schůzky s jeho články také v denním tisku a například v Pionýrské stezce pak nabývaly pravidelnějšího rázu, ale netýkaly se pouze F1, zabrousili jsme na pole Rallye Paříž-Dakar i do dalších motoristických oblastí. Několik sešitů s pečlivě vystříhanými články to může doložit.

Jak pravil klasik - čas oponou trhnul - náhle tu byla nová éra a Petrovo jméno jsem nacházel v týdeníku AutoTip. Povzbuzen několika drobnými autorskými pokusy jsem se odvážil napsat do redakce, leč právě v té době se Petr zotavoval z automobilové nehody. Šlo však jen o odklad: pár týdnů nato už jsem si s ním domluvil telefonicky schůzku a krátce poté jsem v jeho strašnickém příbytku jen zíral, jak chudý je můj archiv. Dodnes lze jen těžko ocenit jeho vstřícnost, se kterou mi zapůjčil jednu z mnoha "biblí" formule 1, třebaže v italštině, takže po dlouhých letech pátrání, hledání a sepisování (kdepak internet!) jsem si mohl konečně vytvořit detailní databázi těch, kteří se v F1 pohybovali. Ale to nebylo zdaleka vše - pár dalších rozhovorů z dalších odvětví šíleně rychlých kol mi jenom potvrdilo to, co se o Petrovi říkalo. Dokonce si vzpomínám, že jeden ze svých prvních článků pro tehdy se rodící magazín Tempo! (dnes už existující pouze ve  vzpomínkách a několika číslech navíc) jsem mu poslal k nahlédnutí. Stručné "Ale jo, dobrý" bylo tehdy jednou z nejhezčích pochval.

Jak jsem postupně kráčel autorskou činností, uvědomoval jsem si, že jeden z prvotních impulsů vzešel právě od Petra. Nechci tvrdit, že je přímo zodpovědný za mé historické exkurze, ale můj zájem pobídl a tím mě posunul ze sféry šuplíkové do zkraje nesměle veřejné. Když jsem před deseti lety vydal svou první knihu F1: Triumfy a tragédie, náhodou jsem se s ním po několika týdnech setkal a překvapilo mě, že mi bez jakékoli otázky či upomínky blahopřál. Dodal sice, že tam bylo pár úletů a já se ani nechtěl bránit důvody, za kterých ta kniha vznikala. Dodnes mi v uších zní: "Kdo by to tehdy řekl, že tě to nepustí..."

Petr Minařík bude chybět všem fanouškům motorsportu jako někdo, kdo je zásoboval svými názory a statěmi - a nebudou to výlučně čtenáři Světa motorů či AutoTipu, kde publikoval asi nejčastěji. Já sám se budu rád k jeho článkům vracet, vždyť i on měl oblíbenou historii nejen formule 1 a dokázal o ní poutavě psát.

Proto, Petře, naposledy díky a věř, že odešla jen část Tvé osobnosti.