Jak Vettel na chvíli vyhrál Grand Prix Itálie aneb Letos sbohem, Evropo!

Byly ale také časy, kdy se za Monzu naskládaly ještě další závody na nejstarším kontinentu. Letité ikoně světového motorsportu to však nijak nevadilo. Jak bylo řečeno už mnohokrát, od F1 si odpočinula pouze v roce 1980, kdy si Bernie Ecclestone prosadil pořádání závodu v Imole - jak by také ne, když ho to stálo hodně peněz. Přesto můžeme s jistou nadsázkou říci, že se vlastně na Monze nejela Grand Prix jenom v šestašedesáti případech, ale opravdu v sedmašedesáti. Protože v roce 1966 se sem vydali natočit "svou" Grand Prix Itálie filmaři. A protože jim nebylo dovoleno použít záběry přímo ze závodu, tak si pronajali okruh tři neděle po Gran Premio di Italia. Díky tomu tak můžeme ve slavném Frankenheimerově filmu Grand Prix vidět v akci i variantu s klopenou zatáčkou.

To je ale svět filmu, ve kterém je všechno trochu jinak. Monza byla vždy považována za "divotvorný kotel", ve kterém docházelo k dramatickým i tragickým situacím. Nechci znovu připomínat ony těsné dojezdy nebo docházející palivo. Těch příběhu se tu událo tolik, že by vydaly na pravidelnou rubriku a každý týden by bylo co psát. Těžko proto vybírat, co je zajímavější - třeba si vezměme rodinu Maria Andrettiho. Ten tu s velkou slávou vyhrál v roce 1977, o rok později za tragických okolností (havárie Ronnie Petersona) stvrdil svůj titul, ale dodnes může cítit křivdu. Tehdy se na startu lehce cukl Gilles Villeneuve, Andretti se nechal strhnout a v cíli ho trestná minuta za předčasný start posunula na šesté pořadí. Američan tedy naposledy projel cílem jako vítěz, ale jeho poslední triumf mu byl upřen. A sága pokračovala, protože o 15 let později tu zakončil svou krátkou kariéru pilota F1 Andrettiho syn Michael, který se loučil svým jediným umístěním na stupních vítězů.

Fanoušci Claye Regazzoniho si zase vzpomenou na ročníky 1970 a 1975, kdy tato legenda F1 přivedla davy na Autodromo di Monza téměř k extázi. Clay se nikdy netajil, že vítězství v Itálii pro něj znamená nesmírně mnoho, ale rok 1970, kdy jel teprve pátou Grand Prix byl jeho definitivním vstupem mezi elitu F1, rok 1975 zase zadostiučiněním, protože v pro něj velice složité sezóně dokázal porazit právě tady Niki Laudu, jenž se třetím místem stal novým mistrem světa. Mnohem méně příjemnou vzpomínku měl Regazzoni na rok 1972, kdy mu pořadatelé vytlačili do cesty surtees Carlose Pace a Švýcar musel nahonem opouštět hořící vůz. Tvrdí se, že tahle nehoda natolik rozlítila commendatore Ferrariho, že spontánně prohlásil: "Toho blázna už v týmu nechci!"

Jsou piloti, kteří bojují do posledních ne metrů, ale centimetrů, a někdy jejich snaha způsobí víc škody než užitku. V době, kdy platil bodovací systém pro prvních šest míst v cíli se může zdát jako nesmyslné bojovat ozlomkrk o osmou příčku. V již jednom vzpomínaném roce 1993 přesně tohle udělal Christian Fittipaldi - a předvedl hostům na čestné tribuně zajímavý bonus. Salto nazad a ještě "proklouzat" cílem, to je unikum, které se povedlo jenom jemu. Lze ale vyslovit oprávněné obavy, že jeho otec, expilot F1 a slavný strýc, dvojnásobný mistr světa, ale příliš nadšeni z jeho vystoupení nebyli. Je ale docela možné, že diváky pobavil podstatně víc než jeho strýček v roce 1972, kdy tu bezkonkurenčním způsobem vyhrál.

Samostatnou kapitolou jsou na Monze fanoušci. Místní tifosi byli vždy svébytnou kulisou závodu a když třeba nahlédneme do výpravné fotografické publikace jednoho z nejlepších fotografů F1 Rainera W. Schlegelmilcha, najdeme tu nádherný obrázek obrovského reklamního panelu Agip s vylámanými deskami, který obsadili fanoušci. Jejich schopnost vlézt kamkoli a usadit se kdekoli byla a je pověstná, bohužel také několik z nich na podobné praktiky doplatilo tím nejhorším způsobem, dokonce ztrátou života. Jinak jsou tifosi jako vždy bouřliví, plní nadšení a nenávisti, vynášející své miláčky, tedy piloty Ferrari (to když vítězí) nebo do pekel (což bývá bohužel daleko častěji). Nerozpakují se zdemolovat soukromé vozidlo těch, kterým před závodem fandí, známý je i případ z roku 1981, kdy neznámí pachatelé zplundrovali Gillesu Villeneuvovi dar od Waltera Wolfa - vrtulník. Arturo Merzario v roce 1973 prohlásil, že až na tomto okruhu a za této kulisy pochopil slavný anglický výraz "from hero to zero" a po zkušenosti právě z tohoto ročníku vyslovil velmi vážně přání, aby byl speciálně pro piloty týmu Ferrari vybudován tunel vedoucí z Monzy přímo do Maranella. Aby mohli přežít hněv davu. Ten se nerozpakuje dát svou nevoli najevo i metáním potravin s hodně dlouhou prošlou záruční lhůtou. Takový Hunt či Prost by o tom mohli vyprávět, na druhou stranu je zajímavé, že Ronnie Peterson, který vždy hájil barvy "nepřátel", na Monze třikrát vyhrál, ale ani jednou se nesetkal s projevem nepřízně. V davu mu v těch případech chodil mávat švédskou vlajkou i Michele Alboreto, pro nějž byl Švéd idolem a vzorem. Jak ale sám dodával, byl tak osamocen, že si Ronnie nejspíš jeho podpory nikdy nevšiml. 

Na sklonku 80. let proběhla v britském časopisu Autosport anketa o nejcharismatičtější okruh F1. Tehdy ještě nebyli čtenáři tak líní a dokonce se vybičovali k zaslání svých názorů do redakce (žádné maily nebo SMS). Z téměř 20 000 odpovědí vyšla vítězně právě Monza. Až za ní skončilo Zelené peklo v Nürburgringu, belgické Spa-Francorchamps, holandský Zandvoort, domácí a tudíž očekávaný favorit Silverstone a brazilský Interlagos. Tehdy to byl James Hunt, kdo se nad tímto fenoménem zamýšlel a potvrdil, že trať má své kouzlo. Vypadá jednoduše ale je záludná, dokáže uspat a pak udeřit. A pokud shlédnete video na zdejších stránkách (zde), dojde vám, že nebyla vždy nudná a synonymem roztahaných vozů po celé trati.

Letos mohl boj k cílové čáře mezi několika vozy čekat jen člověk absolutně neznalý poměrů nebo chronický optimista. A bylo to Hamiltonovo zaváhání, které nás připravilo i o ty zbytky možného napětí. Že by se neprokousal přes soupeře před sebou bylo asi tak pravděpodobné, že jazzman Laco Déczi bude hodinu mluvit bez jediného vulgarismu. Bohužel tím ale Rosberg mohl v klidu vybudovat dostatečný náskok a přes evidentní snahu si Hamilton brzy uvědomil, že jeho enormní snaha může mít negativní dopad v podobě další zničené pohonné jednotky. Přišel o další body, ale nikoli o naději. Na druhou stranu se mu tímto podařilo zdramatizovat šampionát a to právě před závodem, kde loni Mercedes postihla jedna z výjimečných slabých chvilek. Takže i když se divák v Itálii opravdu nudil, má aspoň zajímavou výchozí pozici do dalších závodů.

Italský divák mohl nadšeně jásat, protože aspoň jedno vozidlo Scuderie Ferrari se dostalo na stupně vítězů. Pravda, tifosi jsou pořád dostatečně nažhavení a dost možná by metali po svých nepřátelích různorodé předměty, ale tentokrát (a zrovna tak v minulých letech) asi realisticky zhodnotili možnosti a zařadili nižší výbušný stupeň. Nic to ale nemění na faktu, že budou doufat, že sedmou Grand Prix v Itálii už konečně jejich Cavallo dobude. Naposledy se to povedlo Alonsovi v roce 2010. Dokázali byste rychle spočítat z hlavy, kdy vládla v královském parku vrcholná extáze? Nebudeme vás trápit, Ferrari tu vyhrálo v 17 případech a nejdelší půst zaznamenali tifosi mezi roky 1975 až 1988. To se sice piloti jejich milované stáje dostávali na stupně vítězů, ale nikdy na ten nejvyšší.

Na italský závod se ovšem tak trochu zapomíná, protože na scénu vstoupily změny takřka bouřlivé. Po první bohatýrském plácání po zádech už se začíná nebe kabonit a nacházejí se první pihy na kráse. Avízo F1 na sociálních sítích je krásné lákadlo, ale současné se nabízí otázka, jak protřelí businessmani z Wall Streetu (nemusí tam sídlit, ale určitě si tam dávají dostaveníčko v burzovní podobě) budou vstřícní k divákům. Opravdu nechci být pesimista, ale už tu jeden pokus byl v podobě magnáta Leo Kircha. Spoléhat na to, že Liberty Media rozpřáhnou náruč a udělají opravdu vše pro fanouška, je hodně předčasná radost. Ptáček, jsouc lapán, je obluzován libým zpěvem. Bylo by opravdu velice nemilé, kdybychom si přečetli jako u některých produktů - zaregistrujte se a budete mít F1 zcela zdarma. A když tak učiníte, zbyde vám pouze hromada otravných mailů, z nichž ten nejdůležitější vysloví očekávané: "abyste získali opravdu plný přístup, musíte zaplatit..." Na závěry je zatím čas, protože vše je teprve v plenkách, ale skutečně balancuji na hraně víry v čistý, upřímný a bezelstný přístup k fanouškům versus uchopit nový produkt tak, aby především vydělával. Jestli právě toho noví majitelé dosáhnou přesunem na neplacené kanály, netroufám si odhadnout, ale něco v pozadí napovídá, že to asi nebude ta správná cesta.

Vše se vyvíjí a mění každým dnem, ba co dnem, hodinou, minutou i vteřinou, a tak možná než se Paddock dostane na stránky F1NEWS.cz, bude všechno zase jinak. Svět se v tomto směru zrychlil, putuje k dokonalosti a možná právě proto je stále více sterilní a jednotvárné. Možná je to jenom pocit, ale i z něj pramení ona nostalgie, která na mě dýchla při sledování záběrů z Grand Prix Itálie 1977, kdy Andretti v Curva Parabolica předjel venkem Jody Schecktera. Jenže nejeli na rozdílné strategii, jeden neměl o 15 kol starší pneumatiky a obešli se bez DRS (byť v tomto prostoru není využíván - to je poznámka pro hnidopichy).

A jak to bylo s tím Vettelem? Skutečně byl asi na dvě minuty vítězem letošního italského závodu. Když totiž čekal s piloty Mercedesu v zákulisí na vyhlášení vítězů, vzal si čapku pro vítěze. A za stálého uhlazování své už nikoli tak bohaté kštice měl na hlavě čepici s hrdým titulem 1st. Teprve posléze byl upozorněn, že si přisvojil něco, co mu nepatří. Dohadujme se, zda to bylo záměrně a jako žertík, nebo pouhá nepozornost. Každopádně mohlo být zajímavé, kdyby takto vyběhl před fanoušky a "vyhrál" na Monze počtvrté. Ale vzhledem k tomu, že Nico Rosberg se tu konečně dočkal triumfu, nenechal by si premiérovou kšiltovku na onu slastnou chvíli sebrat. I takové maličkosti píší historii F1.