Vánoční výzva F1 přinesla zajímavé čtenářské názory. Nejvíc se fandí klasickým týmům

Když zdejší přispěvatel Qasen nadhodil onu myšlenku, kdo komu fandí a proč, sám jsem si udělal malou inventuru. Nechci se tu složitě rozepisoval o cestě k F1, to je ostatně také velice hezké téma, ale došlo mi, že nějakým řízením osudu mě zaujal Clay Regazzoni a od té doby, třebaže Švýcar musel opustit onu stáj, jíž držím palce, to u mě vyhrálo Ferrari. Bez mučení přiznávám, že ne vždy jsem byl spokojen s těmi, kdo hájili barvy Scuderie s koníkem na žlutém pozadí, převládla stáj a její vzestupy a pády s ní stále prožívám.

Sešlo se mi několik „zpovědí“ fanoušků různého věku (tedy nikoli jen retrofandů) a z nich jsem vypozoroval, že podobný přístup, tedy k týmu dotyční došli přes pilota, není vůbec ojedinělý. Například Martin S. se k Ferrari dostal přes M. Schumachera a už se od něj neodvrátil, byť samozřejmě dodává, že má své oblíbené piloty, kteří v Maranellu zrovna nejsou. Jeho opakem může být hurtys, jenž začal sledovat F1 zhruba ve stejné době, ale v duelu Michaela a Miky, tedy Ferrari a McLaren, zvolil finského pilota. Následně se jeho oblíbencem stal Kimi Räikkönen, ale: „S jeho odchodem k Ferrari jsem předpokládal, že tak trochu přesedlám i já, ale paradoxně se ukázalo, že srdce pro tým bylo silnější, a já tak s McLarenem i přes frustrující roky plných zklamání a beznaděje zůstal až do dnešních dní.“ 

Velice mile popsal své fandění F1.Pavel. Toho přivedl k F1 dědeček, zarytý to fanoušek Ferrari. Dejme mu slovo: „Ve zprávách informovali o smrti Clarka a děda pronesl ke mně něco v tomto smyslu »Byl to vynikající závodník, Pavlíku, ale nejezdil na Ferrari.« Tehdy jsem poprvé pochopil, že děda považuje Ferrari za cosi magického…“ Dále popisuje, jak při historicky prvním přenosu F1 v české televizi (GP Monaca, 1973) mu v podstatě bylo nařízeno fandit Ferrari. Pavel sám přiznává, že v té době byly hlavním zájmem Lotusy a Tyrrelly, ale on před dědečkem ,na oko' stále podporoval Ferrari. Osobně se mi velice líbil dovětek: „Děda krátce na to zemřel a pak se stal zázrak a Ferrari vyhrálo VC Španělska 1974. A já okamžitě věděl, že ten Niki Lauda vyhrál pro mého dědu a během jediného okamžiku jsem se stal fandou Ferrari a Lauda byl mým idolem.“ Ferrari tak získalo nového fanouška a pro Pavla je to navíc vzpomínka na člověka, jenž ho k F1 dovedl.

Ukázkou transformace může být přístup dalšího z debatujících. Ptacmila patří mezi pamětníky a z jeho favoritem byl jednoznačně James Hunt. Když pak na přelomu 70. a 80. let forma McLarenu poněkud poklesla, došlo k jinému zajímavému propojení. Mohla za to zelenobílá, protože ptacmila byl fanouškem Bohemians, volba v podobě stejně zbarvených Williamsů se stala logickou. Sympatické je, že nadále drží palce jak Williamsu, tak Bohemce - s neutuchající vírou, že dobré dny se vrátí, což dokazuje i jeho vyznání „Už spoustu let to sice není žádná hitparáda ani u jednoho z nich, ale co už, třeba se zas někdy začne dařit. Přece nebudu po každý sezóně převlíkat tričko. Snad jen kdyby po změně majitele zmizelo jméno Williams, přál bych dobré výsledky McLarenu.“

Vysloveným matadorem je Kik, velmi dobře čtenářům známý. Pročetl si osudy skutečných pionýrů F1 (Fangio, Farina, Hawthorn, Ascari, Clark) i těch ještě starších, jako Tazio Nuvolari. Ferrari mu bylo sympatické tím, že v té době nesídlilo jako jediné na ostrovech (evidentně doba před nástupem Ligieru) a také jejich dvanáctiválcové motory (pravda, s těmi ještě dojížděl BRM a už se začala probírat Alfa Romeo s Matrou). Od Regazzoniho dospěl přes G. Villeneuva k M. Schumacherovi, ale připouští určitou „nevěru“ v podobě Williamsu či Ligieru. Ovšem jak přiznává, byla to spíš ikonická auta, co ho přitahovalo (Ligier JS5 »čajová konvice«; March 711, Brabham BT45 Alfa; Tyrrell P34 a »sedmdesátkové« Lotusy - inu, zlaté sedmdesátky). Ačkoliv dnes vysloveného favorita nemá, jsou mu ,koníci' stále nejbližší.

Harvy.tom je dalším z těch, co říkají: „co se týče týmu, tak za mě jedině Ferrari!“ Popisuje krize i fakt, že musel přetrpět období Mercedesu a Red Bullu, ale letos se opět jeho očekávání posílilo. Jeho přízeň znovu ovlivnil souboj M. Schumacher - M. Häkkinen a Michael také zůstává jeho pilotem #1 před Alonsem. Snad mi Tomáš promine za delikátní informaci, ale není nadšen z příchodu Hamiltona, ovšem v tomto směru mohu říci, že rozhodně není sám.

A pak tu máme opět duel mezi Rivaly, bohužel přispěním Rona Howarda a filmu Rush lehce zdevastovaný. Někdejší diskutující jiny.Honza ho uvádí vedle již mnohokrát zmíněného přenosu v roce 1973 jako první fanouškovský střet. Nakonec vyhrál Hunt a poté spíš fandil jednotlivcům, než aby měl svůj favorizovaný tým. Ostatně svůj příspěvek uzavírá slovy: „Landovi fandí i má 23letá dcera. Když se tak zamyslím, tak nejdéle jsem asi fandil McLarenu a nikdy jsem moc nemusel Ferrari.“ Tolik vyznání jednoho výborného modeláře. Rozhodně ale není sám - sice „po limitu“, ale se zajímavým příspěvkem přišel i čtenář Zdeněk. Také se v roce 1976 přiklonil na stranu Hunta a posléze si oblíbil Ayrtona Sennu, takže McLaren byl na piedestalu. Zdeněk ovšem kromě modelaření má ještě jeden zájem, nepostrádající originalitu - sepisuje a dohledává formu činnosti jednotlivých sponzorů, objevujících se na vozech F1.

Tomášů se nám sešlo opravdu hodně - dalším je Tom11, další častý diskutující a přispívající do našich debat. Jeho obsáhlý mail se čte jako kapitola z historie F1 a dává vyniknout všem zajímavým momentům. Jen pro pořádek - číslo jeho nicku nemá s F1 společného lautr nic, patří k fotbalu... U něj jsem narazil na věc, s níž jsem se také mnohokrát setkal: „Vždy jsem fandil spíše těm slabším týmům. Garážistům, lordu Heskethovi, projektu Copercucar, týmu Prost... moc mě mrzí, že v současné F1 není pro ty správné blázny místo.“ Nakonec ale vykrystalizoval jeho vztah k McLarenu - a tady asi zčásti rozhodly i reklamy na bocích, v době zákazů vtipně nahrazené jmény pilotů. Jen poznámku, tohle dělaly i jiné týmy: Zakspeed nahrazoval West termínem East, Jordan zase z Benson & Hedges udělal Buzzin' Hornets a později se tato značka měnila na Be On Edge...

Ono propojení pilot-tým může existovat dlouho. Miki4 měl svého favorita v Patrickovi Depaillerovi, učaroval mu nejen houževnatý Francouz, ale i číslo 4. Oblíbil si i další „čtyřkaře“ (a nejde o známky na vysvědčení) Pironiho, krátce Alboreta (později přesedlal na číslo 3) nebo Alesiho. Přes Jensona Buttona a BAR, což byl nástupnický tým Tyrrellu, se přesunul po ose Brawn-McLaren k týmu oranžových. A že má Lando Norris jeho oblíbenou „čtyřku“ považuje za třešničku na dortu.

Ony příspěvky byly vůbec zajímavé, týkaly se nejen týmů, ale i zajímavých vozů, závodů či hodnocení úrovně komentářů v jednotlivých etapách přenosů - a vzpomenut byl i legendární Luboš Pecháček, v předrevoluční době jednoznačná ikona oněch nočních záznamů čí sem tam nějakého přenosu (nejčastěji GP Monaca). 

Přátelé, děkuji všem, co navzdory „vánočním povinnostem“ sedli k mailu a poslali mi něco vzpomínek. Potěšily snad nejen mě, protože není nic hezčího, než když cítíte, že nejste ve své vášni sami. Některé další „zpovědi“ jsou u článků v diskusních příspěvcích a není vyloučeno, že další se objeví tady. V každém případě všem přeji rok 2025 prostý - pokud možno - problémů a smutných událostí, abyste si našli čas na své záliby, a pokud k nim patří F1, dali jí po poměrně překvapivém roce 2024 znovu šanci. Nemá smysl vám přát, aby vyhráli ti vaši, to by se muselo jet hned několik šampionátu, ale ať jsou vaši oblíbenci pokud možno úspěšní a vyhraje, bez vytlačování z tratí a jen na základě penalizací, opravdu skutečný král volantu.