Když se týmoví kolegové "nesnáší" aneb momenty, které aktéry rozpálily do ruda + VIDEO

Ono ani tak nejde o zničený materiál a ztracené pozice – tedy ne že by jich nikdo nelitoval. Daleko víc ale dostane na frak prestiž a vůbec se na tým kouká mnohem kritičtěji. Když se ovečky v kokpitech nesrovnají a „blbnou“ dál, musí se dokonce zvýšit hlas a pohrozit pokutami. Přesto se karambolům mezi piloty jedné stáje nevyhnuly ani hvězdy jasného svitu, vždyť kdo by si nepamatoval kontroverze Hamilton-Rosberg, Vettel-Webber, Ricciardo-Verstappen, Vettel-Leclerc či hrátky v růžové dua Pérez-Ocon? My jsme se pro vás rozhodli namíchat koktejl podobných duelů ze zlaté éry F1, které ne vždy a nutně skončily škodami na majetku a šrámy na duši, ale náladu v týmu dokázaly nahlodat precizně.

Houstnoucí déšť udělal z Grand Prix u našich jižních sousedů závod na hranici únosnosti. Přesto se našli borci, kteří jako by nevnímali provazce vody snášející se na trať. Superstar James Hunt hodlal přivézt lordu Heskethovi druhé vítězství (po GP Holandska v témže roce), Vittorio Brambilla, často dodávající po závodě vozy ve stavu menšího či většího poškození usiloval o triumf premiérový. V 19. kole Brambilla dokázal Hunta předjet a následně se hladce přehoupl i přes druhý vůz Hesketh, pilotovaný Američanem Brettem Lungerem. Ten jel premiérový závod a byl tedy čerstvým kolegou Hunta. Tady však nezvládl svou úlohu, před sérií zatáček Texaco-Schikane prostě Jamese zablokoval. „Brett se nedíval do zpětných zrcátek, a tak Brambillu s lehkým srdcem pustil dopředu a já zůstal viset za ním,“ znělo oficiální vysvětlení Hunta k celé události. Existují však svědectví, podle nichž James – věren své nátuře – volil výrazy, které by se bez hvězdiček neobešly. Slušně řečeno nazval Bretta slaboduchým idiotem, jenž má v hlavě buď naděláno nebo žok dolarů (narážka na fakt, že si Lunger za post „dvojky“ v Heskethově stáji musel slušně zaplatit).

Dvě Ferrari v sobě a přerušený závod – to byl výsledek „nepřátelství“ mezi Niki Laudou a Clayem Regazzonim v devátém závodu pohnuté sezóny právě pro Laudu. Na Brands Hatch si vyjel pole-position a po startu se dostal do čela, neboť James Hunt většinou starty kazil. Tentokrát ale z druhé řady zaútočil právě Regazzoni a v nájezdu do první zatáčky Paddock Bend se dostal na Laudovu úroveň. Oba vozy bok po boku ujely pár metrů, když se Švýcarovo Ferrari začalo točit. Postavilo se napříč trati, takže ho Hunt doslova přeskočil a další rána přišla od Laffitova Ligieru.

Lauda po závodě označil za viníka svého týmového kolegu, ale celkem shovívavě hovořil o chybě kalkulace. Regazzoni byl přesvědčen, že chyba byla na straně Laudy, jenže jeho názor nebyl brán jako podstatný, protože Niki byl v té době „computer bez chyb“. Až ve své knize „Věc srdce“ Clay podotkl, že do zatáčky najížděl první a mohl si tudíž volit stopu, bylo to ovšem tak těsné, že rozhodovaly skutečně centimetry. Nakonec na nehodu doplatil především „Rega“, commendatore Enzo Ferrari ji posoudil jako jeho prohřešek, přičetl ho k dalším drobnostem a Švýcar se po sezóně z Maranella pakoval.

Talentovaný Patrick Tambay se pro sezónu 1978 stal týmovým kolegou Jamese Hunta. A už ve druhém závodě si odbyli nepříjemný konflikt. V 9. kole se potkali na trati a výsledkem snahy Patricka dostat se dopředu byl Huntův McLaren mimo trať. James nakonec dojel do boxů, ovšem po dalších 16 kolech se objevil u mechaniků podruhé, vylezl z auta a prohlásil, že za Tambayem jezdit nebude. Podle jeho názoru ho Francouz zablokoval a vytlačil mimo trať; v prvním návalu zlosti dokonce po šéfovi týmu Teddy Mayerovi žádal, aby Patricka okamžitě vyhodil. Mayer odmítl a mezi oběma piloty panovalo až do konce sezóny značné napětí. Hunt na jejím sklonku tým opustil a Tambay se stal po dalším roce obětí klesající formy ještě nedávno mistrovského týmu…

Byl to závod poznamenaný doznívajícím bojem mezi FISA a FOCA (viz seriál na zdejších stránkách, první díl zde), takže na startu se místo obvyklého startovního pole sešlo jen 14 vozů, po sedmi kolech jich jelo už jen devět a cíl vidělo pouze šest pilotů. Ovšem o to zajímavější bylo drama na špici. Po odstoupení Arnouxe ve 45. kole se na čele usadil Gilles Villeneuve a předpokládal, že podle týmové dohody mu tato pozice bude patřit až do cíle. U Ferrari nechtěli zbytečně riskovat a vyhrát měl ten, kdo bude v čele závodu v jeho polovině – což Kanaďan prokazatelně v 30. kole byl. Místo toho Didier Pironi už v dalším okruhu zaútočil a převzal vedení. Gilles mu to oplatil o tři kola později, Francouz se do čela vrátil v 53. kole. Marně boxová ulička signalizovala SLOW, duo rudých vozů se bilo jak o život. Villeneuve ještě v předposledním kole znovu Pironiho předjel, ale z triumfu se radoval Didier. „Měli jsme jasnou dohodu, od tohoto dne je Pironi můj nepřítel,“ reagoval v cíli podrážděný Gilles, zatímco usměvavý Pironi všechno přešel pouhou větou: „Nevím, že by SLOW znamenalo nepředjíždět.“ Bohužel spor už se nijak nevyvíjel, protože Gilles Villeneuve po dvanácti dnech zahynul po tréninkové nehodě v belgickém Zolderu.

Stáj někdejšího obchodníka s dřevem se v roce 1985 nenacházela v komfortním postavení. Rok po vyloučení z šampionátu potřeboval Tyrrell získat znovu prestiž a každý výsledek byl dobrý. Jenže jeho piloti Stefan Bellof a Martin Brundle neměli k dispozici turbomotory, takže spíše bojovali na ztracených pozicích. V Detroitu tomu ale bylo jinak – německo-britské duo si razilo cestu polem a ve 29. kole se usadili za vedoucím triem. Brundle měl pocit, že může jet rychleji než týmový kolega a v 31. kole na něj podnikl dost neuvážený „nálet“. Kupodivu na něj doplatil nejvíc on a musel svůj vůz odstavit. Bellof sice také doznal úhony – přišel o kapotáž přídě s předním spoilerem – ale i s očesaným vozem dokázal senzační čtvrté místo obhájit. Ken Tyrrell sice soptil, ale nakonec mu dobrý výsledek náladu vylepšil. Bohužel i tady už byla na dohled zubatá s kosou – Bellofa dostihla 1. září téhož roku v závodě sportovních vozů ve Spa-Francorchamps.

V této sezóně se opět začal probouzet tým Ligier – v předchozích dvou letech pro něj byly stupně vítězů zakleté, teď se Laffite opět dostal nejen do jejich blízkosti, ale také na ně. V posledním závodě sezóny to dokonce vypadalo naprosto úžasně. Laffite obhajoval od 62. kola stříbrnou, Philippe Streiff (coby náhradník za „odejitého“ Andreu de Cesarise) s dotáhl do jeho těsné blízkosti. Na cílové rovince v nájezdu do posledního kola zvedl Laffite ruku, což si Streiff vysvětlil jako pokyn k předjetí, nejspíš se domníval, že jeho kolega má nějaké potíže. Pravda byla taková, že veterán startovního pole naznačoval „zelenáči“, aby se zařadil a netrojčil. Před zatáčkou Philippe najel levým předním na pravé zadní kolo druhého Ligieru, ale i přes fatálně vypadající poškození dokázal vůz dovézt do cíle – a dokonce vystoupil na bronzový stupínek (situace na záznamu v čase 6:42); samozřejmě poškozené auto odstavil hned po projetí cílem.

Věřím, že přijmete tento historický výlet a třeba vás přiměje zavzpomínat, jaké týmové konflikty si vybavujete vy sami. Určitě budeme rádi, když se o nich v diskuzi zmíníte. Rovněž prosíme, omluvte kvalitu doprovodných videí, mají už za sebou hodně času.