Perla formule 1 - Monte Carlo má zvláštnosti, pro které bude vždy výjimečným

Přestože tradice závodu v ulicích miniaturního knížectví je hluboká, pořád musíme brát na vědomí, že se pohybujeme v prostředí aristokratickém. Ale i ctihodná hlava ministátečku může dostat na frak. Kníže Rainier III. (1923-2005), jehož plné jméno zní Rainier Louis Henri Maxence Bertrand Grimaldi, míval za úkol projet trať v nablýskaném voze a symbolicky ji tak uzavřít. Občas ale hlava ministátečku prožívala něco, co bychom nazvali trémou. V roce 1970, právě na nábřeží, neodhadl Rainier III. brzdný moment a opřel vládní mercedes o svodidla - naštěstí pro něj a jeho choť, americkou herečku Grace Kelly, bez jakéhokoli zranění. A pokud si můžeme dovolit drobný klípek z knížecí rodiny - svého času bývala princezna Stéphanie často vidět ve společnosti Paula Belmonda. Syn slavného herce Jean-Paula "Bebela" Belmonda absolvoval ve Formuli 1 celkem sedm Grand Prix, jednu z toho i v ulicích Monte Carla, kde však odstoupil pro poruchu řízení.

Pokud zavítáte do věhlasného kasina v Monte Carlu, kolem něhož piloti projíždějí, napadne vás leccos o štěstí. Je ho mít třeba u blackjacku, rulety nebo jiných hrách - Emerson Fittipaldi tu v roce 1974 prohrál blíže neurčený obnos (ostatně Grand Prix Monaka nikdy nevyhrál) a proto na jakékoli další lákání k troše hazardu byl hluchý. Šťastný určitě nebyl v roce 1973 ani Niki Lauda, který na skomírajícím BRM předvedl strhující jízdu. Patnáct kol na třetí pozici a "umravnění" Ickxe na Ferrari bylo jedním z rozhodujících momentů, proč se pro Rakušana nadchl Enzo Ferrari. Lauda na večerním banketu zazářil i poněkud jinak, podařilo se mu dostat do stavu blažené uvolněnosti zejména díky hojně nalévaným nápojům, takže když později večer podepisoval smlouvu, možná podcenil některá úskalí, takže jeho přestup k Ferrari pak měl téměř soudní pozadí.

Nedaleký přístav láká mnohé piloty rovněž k tomu, aby dali na odiv své jachty, ať řádně pronajaté nebo své vlastní. Takový Nelson Piquet sr. se při svém angažmá u Lotusu v letech 1988-1989 věnoval jachtě Pillar Rossi mnohem více než závodění, podle toho to také vypadalo. Ovšem do Monaka tohoto drobečka s dvěma motory MAN o celkovém objemu 20 000 kubíků nepřivezl. Narazil totiž na podobný problém jako při premiéře svého týmu v Monaku jistý lord Alexander Hesketh - jeho plavidlo by se do stísněných prostor nevešlo. Zato Jochen Rindt si pro monacký závodní víkend pronajímal jachtu Crest Cutter, protože prostě nechtěl do hotelu. Často zval své přátele na vyjížďky motorovým člunem a Piers Courage, Ken Tyrrell, Jack Brabham či novinář Heinz Prüller by mohli vyprávět. V roce 1970 dokonce při jedné takové plavbě najel člun na vysokou vlnu a soukromý řidič Bernie Eccestonea Paul Robinson spadl na sedadlo tak špatně, že odnesl zážitek zlomenou nohou.

Závod v Monte Carlu má své krále i rytíře, kteří marně usilovali o jeho pokoření. Fenomén jako Jim Clark ve své sbírce vítězství monacký vavřín neměl, stejně tak tu nikdy nevyhráli Mario Andretti, James Hunt, Alan Jones, Nelson Piquet, Nigel Mansell či Damon Hill. Zato se dařilo hrdinům menší záře a není bez zajímavosti, že to byli většinou Francouzi - Maurice Trintignant tu triumfoval dvakrát (1955, 1958) a byla to jediná vítězství v jeho kariéře. Podobná věc se povedla i Jean-Pierre Beltoiseovi (1972) či Olivieru Panisovi (1996). Také "věčně druhý" Patrick Depailler tu po dlouhém čekání vyhrál svůj první závod v roce 1978, ale do této skupiny ho nemůžeme pro druhý triumf v kariéře (Španělsko 1979) zařadit. 

Ale ztraťme ještě slovíčko o králích. Tím nejúspěšnějším zůstává Ayrton Senna, i když jeden jeho triumf (1992) byl na úkor suverénně vedoucího Mansella, jehož v závěru potkal defekt pneumatiky a přes strhující tlak v posledních kolech už nešťastný Nigel nezískal první příčku zpět. Pětkrát tu ovládl trať Graham Hill (a jeho syn ani jednou) a v roce 1965 tu vyhrál opravdu kuriózním způsobem. Po výjezdu z tunelu nezvládl ještě mírný nájezd na nábřeží, ale s klidem Angličana vylezl z vozu, odtlačil ho zpět a pokles na 4. příčku ještě do konce závodu stihl dohnat. Čtyřikrát získal vavříny Alain Prost - této trojici se zatím nikdo výrazně nepřiblížil. Nico Rosberg tu vyhrál třikrát, ale ten už si užívá závodního důchodu. Lewis Hamilton, rozladěný zejména událostí z předloňska, se pořád řadí do poměrně silné skupiny dvojnásobných vítězů, kam patří i Alonso, který ale Monako letos vynechá...

Trať je vždy pečlivě střežena, aby se nikdo nepovolaný nedostal do bližšího kontaktu s monoposty - jestliže už se v několika případech na jiných okruzích různě motivovaní lidé k něčemu podobnému odhodlali, tady fungují maršálové na jedničku. Pochopitelně jako téměř vždy musí existovat výjimka - když zde v roce 1975 začal Niki Lauda svou vítěznou sérii a útok na první mistrovský titul, chtěl manažer Ferrari Luca di Montezemolo oslavit jeho triumf přímo na trati. Pořadatelé ho lapili ve chvíli, kdy u cílové čáry přelezl svodidla, takže následovala regulérní rvačka, kterou nadšený Luca prohrál a byl vtažen zpět.

Dovolme si i jednu velkou zvláštnost - když v roce 1970 nezvládl zatáčku Gazômetre Jack Brabham a Jochen Rindt díky jeho chybě volnou cestu k vítězství, nebyl na cílové čáře vůbec odmávnut. Muž se šachovnicovou vlajkou totiž očekával Brabhama a Rindtův lotus prostě ignoroval. Naštěstí pro Rakušana nechybovala jury a Jochenovi jeho monacký triumf zůstal.

Jak nebezpečné je Monako? Nulové únikové zóny, většina trati za svodidly nabízí kamenné zdi nebo naopak už zmíněnou vodu, od roku 1974 dokonce piloti musí projet 375 metrů dlouhý tunel - vzpomeňte si, kolikrát vyjíždíte z umělého osvětlení do plného slunce nebo ze suchého prostředí na mokrou vozovku, a teď si to všechno přetransponujte do rychlostí o nějakých 100 km/h vyšší. Je proto s podivem a do jisté míry nepochopitelné, že jedinou obětí tohoto závodu zůstává Ital Lorenzo Bandini, který tu v roce 1967 uhořel na dosah vodní hladiny kousek od Tabákové zatáčky.

Grand Prix Monaka se zapsala do historie F1 jako vůbec první závod, ve kterém diváci viděli hromadnou nehodu. Stačila trocha nepozornosti, podle dobových zpráv i nečekaně mokrá trať po vlně z přístavu a na nábřeží v zatáčce Bureau de Tabac devět vozů, mezi nimi i věhlasní Giuseppe "Nino" Farina a Luigi Fagioli na alfettách, skončilo závod v místě, kde se nacházel i lokální bar (existují svědectví, že to byl právě pozdější mistr světa, který se nechal touto skutečností "vylekat". Možná to poněkud vyděsilo pány na vysokých postech a proto se v Monaku další čtyři sezóny F1 bez závodu v ulicích Monte Carla musely obejít.

S ohledem na prostředí se na monacké trati neodehrálo tolik změn. Asi tu největší, kromě zmíněné stavby hotelu Loews a tím i vznik tunelu, znamenalo rozšíření přístavu v 70. letech a výstavba nového plaveckého bazénu. Ten smečka F1 objížděla poprvé v roce 1973, kdy to pořadatelé vzali z gruntu a bývalou začátku Gazômetre přebudovali na úsek tvořený soustavou dvou zatáček - Rascase a Anthony Noges. A poslední významnější změna nastala před závodem v roce 1986, kdy vznikla pověstná nábřežní šikana. Ostatně podívejme se, jak si v ulicích Monte Carla počínal muž, který se stále těší největšímu počtu vítězství.

Monako nabízí mnoho historek a prakticky každá podtrhuje jeho zvláštnost. Kde jinde byste museli řešit takovou situaci, že při hašení požáru v hotelu Loews protekla voda do tunelu a závod se tak o hodinu musel odložit? Kde jinde nemají klasické stupně vítězů a nejlepší trojice je dekorována na schodech, byť za přítomnosti knížecí rodiny? Kde jinde musí piloti brát v úvahu takové maličkosti jako hladkou zebru přechodu pro chodce, aby je nezaskočila při startu (John Watson v roce 1977 byl touto skutečností hodně rozladěn)? Hodně dlouho také neexistovalo, aby diváci sledovali závod z privátních bytů, které podnikaví obyvatelé Monte Carla pronajímali těm, kteří se nedostali na tribuny. I proto existují výroky, přirovnávající tento závod k jízdě s kolem v koupelně, ale mnohem výstižnější je výrok Jochena Rindta "Monako mi stačí jednou za rok!"

Kdysi někdo vyslovil otázku, proč ještě v Hollywoodu nerozpoznali potenciál a kouzlo této trati. Stačí se podívat na film Grand Prix režiséra Johna Frankenheimera, ve kterém tvůrci nadšeně rozpracovali let monopostu do moře a měli problémy s Yvesem Montandem. Ten pilotoval nadšeně závodní vozy a jeden pořádně otloukl o skálu za dnešním tunelem. Natáčela se tu i "neoficiální" bondovka Never Say Never Again, kde se Sean Connery vesele prohání nejen po nábřeží v Monte Carlu, ale i v proslulém tunelu. Zdejší Grand Prix publicitu nepotřebuje. Každým rokem přidává novou a novou kapitolu do své bohaté historie a stejně tak tomu bude i o tomto víkendu, kdy se kolem knížecího paláce, kasina, přístavu a další tradičních míst rozebzučí motory Formule 1.