Čas, rodina, nálady, hudba, majetek... Hamiltonova velká a otevřená zpověď

Lewisi, od dětských let byl vaším největším soupeřem čas. Bojoval jste proti němu v oblasti desetin, setin a poté tisícin. Co znamená pro vás jako pro Lewise Hamiltona?

Lewis Hamilton: Čas je nejcennější komodita. Čas je tím, který všem utíká a my ho pořád marně stíháme. Využít nejlepší cesty ve snaze ho dostihnout považuji za velmi důležité. Jsme pořád v běhu, čekáme na let, pak padneme do postele a myslíme si, že máme ještě spoustu dní, až se probudíme - ale to nikdo neví. Pokud byste o tom měli přemýšlet, tak se brzy dostanete do deprese, každý by měl prožít den jako kdyby už žádný další neměl přijít. Vidím kolem sebe tolik lidí, kteří si myslí, že tu budou navěky.

Kdybyste měl možnost trávit život po svém, jak byste jednal? Bez velkého množství závazků, které provázejí většinu vašeho života?

LH: Ve skutečnosti mám čas pod svou kontrolou. Ale nejlepší je trávit čas s rodinou. Nejraději jezdím koncem roku do Colorada. Lyžování a sezení u krbu. Ráno se probudím, dám si palačinky a pak hurá do hor. Také trávím rád čas s dětmi, jsem kmotrem malého syna mého přítele Marca. Kamarádíme se nějakých 17 let - každé vánoce trávíme společně. Jeho přítelkyně je vlasová stylistka, vždycky mi udělá nějaký účes. Když něco natáčím nebo mě fotografují, postará se o mé vlasy a vždycky bere toho kluka s sebou. Mám ho moc rád, mám rád děti a zvířata - je v nich nezkrotný duch. Děti jsou v raném věku nezasažené všemi iPhony a iPady a televizním vysíláním - vyrůstají jako roztomilá malá monstra. Všichni jsme takoví!

Zvířata u vás zastupují psi Roscoe a Coco. Kdy budou děti?

LH: To je ještě daleko. Mám tolik cílů a věcí, které chci ještě udělat. Nemám čas. Už takhle mi ho hodně zaberou moji psy. Na založení rodiny nemám čas. Myslím, že to je hodně důležité rozhodnutí. Pokud uvažujete o rodinném kruhu, existuje jen určitý prostor. Abych se mohl rodině věnovat, musel bych vyčlenit mnoho věcí, které momentálně podnikám. A to zatím nechci. Mám svého kmotřence, s ním je to jednodušší než se psy (smích). Kvůli dětem se musíte setkat s tou pravou osobou - a to není vůbec jednoduché.

Je pro vás životním cílem mít jednou vlastní děti?

LH: Jak jsem řekl, děti miluji, ale momentálně je nemám v plánu. Mám toho tolik na práci, že by mě od toho rodina odváděla.

Jak vysoko je na vašem seznamu toho, co je třeba udělat, hudba?

LH: Mému seznamu povinností vévodí cíl v podobě výhry v letošním šampionátu. Hudba je mým koníčkem jako jiné zájmy, například móda.

Uslyšíme od vás už brzy nějakou nahrávku?

LH: Když jsem se začal hudbě věnovat, nebyl to nikdy můj cíl - proto jsem to poodsunul. Necítím v této oblasti žádný spěch. Až to přijde, tak to přijde. Zkouším nové možnosti, je to pořád lepší a lepší. A také já rostu. Ale ve skutečnosti jsem se teď hudbě nevěnoval několik měsíců.

Mnoho lidí má dojem, že váš život je mnohem více založen na momentální odvaze a instinktu než na nějakém velkém přemýšlení...

LH: ... ne, žiju svým srdcem! Nejvíc dělám to, co pro sebe považuji za správné než to, co mi napovídá můj rozum. Moje srdce často vítězí.

Pokud vám vaše srdce řekne, abyste přestal závodit, ale váš mozek bude toužit po dalším titulu - kdo vyhraje?

LH: Určitě srdce. Ví, kdy je čas odejít. Kdybych se rozhodl před nějakými sedmi nebo osmi letech skončit se závoděním, tak bych asi upadl do depresivního stavu, protože bych teď nic neměl. Teď mám pár úžasných věcí a všichni se s některými z nich v budoucích 18 měsících seznámíme. Až nastane den, kdy se rozhodnu přestat, budu mít za sebou plno vzrušujících momentů. Ale nesmíte mě chápat špatně: Závodění momentálně miluju víc než kdy předtím, zejména kvůli současné bitvě o titul, takže nemyslím, že můj odchod nastane v dohledné době.

Pro současnou "sdílenou" společnost jsi králem. Všichni vědí o vašem novém tetování, kdy jste na snowboardingu, o vašem času stráveném na jachtě, o vašich módních a obchodních přátelích... Ale navzdory těmto informacím o vás jako takovém nevíme téměř nic. Zkuste se oprostit od života reprezentovaného statisíci příspěvků na sociálních sítích. Je tu nějaký koncept?

LH: Je vždy těžké, co lze nabídnout. Když odkryjete svou slabou stránku, lidé toho využívají. Svět je sobecký, opravdu brutální. Pokud máte dobré srdce, lidé se ho pokusí zranit. Odkrývám jen tolik, abych ukázal, co se v mém životě děje. Mně blízcí lidé nemusí sledovat sociální média, aby o mě věděli. Vidím, že existuje spousta lásky - ale také závisti, nenávisti, je to jako nemoc. Nemyslím, že by jí lidé chtěli, ale roste v nich. Zažil jsem případ, kdy jsem byl předmětem závisti, ale nikdy jsem se nesnížil k tomu, abych vykřikoval" "Hej, chci to či ono!" Mnoha věcmi jsem nadšený, ale má to i svou negativní stránku. Lidé si myslí: "Zasloužím si víc než ostatní...!" Nechci příliš předvádět své letadlo, protože to lidi štve. A pak vidím Floyda Mayweathera s hromadou peněz na stole a lidé ho milují - na tom je něco divného. Možná si tím kompenzuje vnitřní prázdnotu, nevím. Proto se snažím propojit se s vnitřním štěstím.

Takže nejste typ, který sedí a dívá se, jak jeho prasátko tloustne?

LH: Ne, to ne. Ale chápu, že komplex snahy mít víc a víc je u mnoha lidí silný. 

Ale chtít víc může mít někdy pozitivní dopad.

LH: Jistě - chci víc poznat, víc vidět. Nabýt větší zkušenosti. Letos chci vystoupit na Macchu Picchu a potápět se.

Nudíte se někdy?

LH: Myslím, že občas ano. Když třeba natáčím nebo mám nějaké vystoupení. To je rychlost nula mil za hodinu (smích). Ale ano, jsou takové tmavé dny, které jsou duševně obtížné. Takový smutný den, kdy sám cítíte, že je vše na h**no. Když máte dojem, že jste ničeho nedosáhli. Jsou chvíle, kdy se mi zdá, že se nepohybuji vpřed. Někdy jdu do knihkupectví a přeji si, abych více četl - už od svých šestnácti si říkám pořád to samé. Rád bych pokračoval ve svých klavírních lekcích, učil se jazyky - je toho tolik. Pak vidíte nějaké hrozné události a přejete si, abyste mohli nějak pomoci, dosáhnout větších změn, než ve skutečnosti můžete.

Není pravdou, že jsou lidé přesvědčeni o nevyčerpatelnosti zdrojů naší planety?

LH: Podívejme se, jak s touto fantastickou planetou zacházíme, jak se chováme ke zvířatům. Nemusíme jíst maso. Musíme se naučit více respektovat životní prostředí. Všechno to znečišťování ovzduší, zabíjení moří - vše se musí zastavit. Hurikán Irma byl znamením - jediné, co se stane, je ztráta šesti miliard nebo tak nějak a jede se dál, jako by se nic nestalo. Žádná změna.

Co děláte, když vás zastihne psychicky náročná chvíle?

LH: Jdu si zatrénovat. To je jasné. A poslouchám hudbu, to mě zaujme. Mám s sebou telefon a když běhám, hledám nové písně. Zabrousím do Apple nebo Spotify, podívám se na playlist a vidím ty nejnovější věci. Vyrostl jsem na reggae, pak jsem se soustředil na hip hop, nic jiného jsem neznal. Ale pak jsem začal hrát na kytaru a uvědomil si, že na ní nelze žádný hip hop zahrát. To byl důvod, proč jsem začal poslouchat Beatles, Rolling Stones - hodně rock'n'roll. Dnes mám v telefonu Luciana Pavarottiho, ale také Jimi Hendrixe - ten nejširší záběr, jaký si lze představit.

Vaše tělo je tak trochu "vývěsním štítem", všechna ta tetování. Známe lví hlavu, kompass, Michelangelovu Pietu, kříž s andělskými křídly - vše je velké a mocné. Které tetování je pro vás nejdůležitější?

LH: "Bůj je láska". Ta tři slova říkají vše.

Jste privilegovaná persona na samém vrcholu své slávy. Zdá se, že si toho opravdu vážíte a neberete to jako samozřejmost...

LH: Každý den beru jako požehnání. Setkávám se s mnoha lidmi, kteří mají těžký úděl. Chodím do nemocnic, kde děti a jejich rodiče procházejí obtížnými situacemi. Snažím se nebrat všechno jako samozřejmost. Ve Formuli 1 je pouze dvacet míst a já jsem docela vpředu. Mám šanci prožívat úžasný život, vidět skvělé věci - někdy nevím, proč se mi takové věci stávají a proč má šestileté dítě nádor na mozku. Nevím proč, proto si chci být vždy jist, že mohu být vděčný. Bez toho bych byl ztracen.

Kdy se začala formovat tato filozofie? Když jste začal uvažovat tak, jak myslíte dnes?

LH: To přichází nejspíš s věkem, ne? Ale pořád prožívám i hodně divoké časy. A to je dobře. Znám lidi mého věku, mají vztah, jsou ženatí, mají děti a nějak všechno vzdali. Myslím, že je nutné mít pořád volného ducha. Mám pocit, že se pořád vyvíjím. Když jsem byl kluk, hodně jsem ve škole chyběl a ve dvaadvaceti jsem byl pořád kluk hozený do studené vody. Na přelomu dvaceti a třiceti let jsem si uvědomil, že dělám pokroky...

... a učíte se hodně rychle. Možná jste ve vývinu, ale učíte se hodně rychle.

LH: Asi ano, ale snažím se. Proces růstu ale nelze urychlit. Po celou dobu se učím poznávat hlavně sebe.