Nestor amerického motorsportu Roger Penske oslaví životní jubileum

Existenci týmu Penske fanoušci F1 určitě registrují, ale co víme o jeho aktivní kariéře? Tak tedy Roger Searle Penske přišel na svět 20. února 1937 v ohijském Shaker Heights. Od svého otce dostal dobré podnikatelské náklady, zaměřil se na koupě starších vozů, které po opravě a vylepšení ve svém podniku v Clevelandu se ziskem prodával. Přitom stihl vystudovat Leight University v Pensylvánii, což ho ale neodradilo od virózy zvané svět rychlých kol.

Jeho závodní kariéra nebyla dlouhá, poprvé se na start postavil v roce 1958 v Marylandu, ovšem svou přítomnost bral spíše z marketingového hlediska jako podporu prodeje vozů. Později už se dostal do povědomí veřejnosti a Americký automobilový klub (Sport Car Club of America) ho vyhlásil prostřednictvím periodika Sport Illustrated pilotem roku 1961. Na své konto si připsal i dvě účasti ve Formuli 1, na soukromém cooperu resp. lotusu startoval ve Watkins Glen (1961 a 1962). V prvním případě dojel osmý, v druhém  devátý, vždy se ztrátou čtyř kol na vítěze. Jedním z největších úspěchů bylo bezesporu vítězství v závodě NASCAR v Riverside (1963), ale například nikdy nezavítal jako pilot do "Staré cihelny" v Indianapolis, kde měly úspěchy sklízet až vozy v jeho týmových barvách. Penske svou kariéru ukončil v roce 1965 a rozhodl se odejít na druhou stranu boxové zídky.

Vzhůru k úspěchům

Jedním z blízkých Rogerových přátel byl pilot Mark Donohue. Penske hodnotil nejen jeho závodní schopnosti, ale i technickou erudovanost. Tihle dva se prostě nemohli minout. Ale start do nové role obstarali v proslulých 24 hodin Daytona jiní - konkrétně trojice Dick Guldstrand, Ben Moore a George Wintersteen. Jejich Chevrolet Corvette Sting Ray dojela na 12. místě, ale v třídě GT hned napoprvé vyhráli. To se psal 6. únor 1966 a Roger tak dostal milý předčasný dárek ke svým narozeninám.

S podporou olejářského koncernu Sunoco a už s Donohuem po boku pak Penske zkoušel dobýt seriál Can-Am, ovšem nikoli s vlastním vozem, měl k dispozici McLaren Chevrolet. Musel však čekat dlouhých osm let, než už v kokpitu Porsche 917/10 triumfoval George Follmer. Ten využil neštěstí Marka Donohue, který si léčil zlomeninu nohy, ale určitě jí až tak neželel, protože díky tomu poznal svou budoucí manželku. Follmerovi triumf umožnil v roce 1973 vstup do F1 a Penske v témže roce triumfoval v Penskeho barvách uzdravený Donohue v závodě Winston Western 500 v Riverside v závodě NASCAR (na voze AMC Matador).

Jeden z nejslavnějších závodů, 500 mil INDY, se pokoušel Penske Racing dobýt od roku 1969, ale zdařilo se to až v roce 1972. Za volantem McLarenu Offenhauser seděl - není třeba hádat - Mark Donohue. Ten se v následujícím roce rozhodl skončit se závodní kariérou, ale když přijal jeho přítel Penske další výzvu, sejmul opět přilbu z hřebíku a vydal se na další dobrodružství zvané Formule 1.

Tragédie a triumf ruku v ruce

Je třeba se vrátit do roku 1971, kdy se Penskeho tým objevil při Grand Prix Kanady a Donohue potvrdil své zkušenosti. Pod hlavičkou Penske-White Racing za podpory Sunoca dojel Mark v deštivém závodě na třetím místě. V následující GP USA ho s menším úspěchem nahradil David Hobbs, potom vábení královny motoristického sportu ustoupilo americkým kategoriím. Po triumfu v 500 mil INDY se ale Penske rozhodl dobýt F1, navíc s vlastním vozem. Aby měl jeho vstup nějaký náboj, mohl poměřit síly s další osobností amerického motorsportu, Parnelli Jonesem, který udělal totéž - v závěru roku 1974 v zámořských závodech tak vstoupily do světa F1 hned dvě americké konstrukce. 

Buďme shovívaví, toho amerického vlivu bylo jak u Parnelli, tak u Penske pomálu, Rogerův vůz konstruoval Brit Geoff Ferris, manažerem byl Švýcar Heinz Hofer. Donohue se ukázal jako ničitel vozů, takže zakrátko vyčerpal zásobu týmových šasi. Muselo se sáhnout k nouzovému řešení a zakoupit March 751, který tým podle svých představ upravil. Než se však mohlo zúročit snažení týmu, Donohue zemřel na následky zranění při havárii v tréninku na GP Rakouska 1975.

Penske stál před těžkou volbou. Nejenže byl Donohue jeho přítel, tým vlastně ztratil jakoukoli motivaci pokračovat. Nakonec se ale dokázal sebrat a pro poslední závod angažovaný "nezaměstnaný" John Marshall Watson prokázal, že vyhlídky do budoucna nejsou beznadějné. Navíc bychom mohli hovořit i o patriotské cti, protože tým Parnelli na začátku roku 1976 stáhl plachty a F1 opustil.

Watson se skutečně ukázal jako rychlý a začal atakovat stupně vítězů. Poprvé to bylo s problémy, když byl ve Francii nejdřív diskvalifikován, aby mu pak bylo třetí místo vráceno. V Británii se k němu zase dostal až po dodatečném vyloučení Hunta. V Rakousku, právě tam, kde před rokem došlo k Donohueově fatální nehodě, pak vousatý Severoir vyhrál a Penske měl tehdy opravdu slzy na krajíčku. Páté místo v Poháru konstruktérů před mnohem zkušenějším týmem Shadow bylo určitě velkým zadostiučiněním.

Náhlý odchod s obvyklým důvodem

Čekalo se, že Penske bude černým koněm šampionátu, jenže opak byl pravdou. Jedním z důvodů byla ztráta hlavního sponzora, finančního ústavu First National City Bank, který přesunul své aktivity k Tyrrellu. Roger nebyl schopen zajistit adekvátní náhradu, protože v USA nebyl o Formuli 1 patřičný zájem, navíc začala být účast na více frontách personálně i organizačně stále hůře zvladatelná. Proto Roger prakticky ze dne na den tým rozpustil s tím, že se bude nadále věnovat více aktivitám v Severní Americe.

Pokud se v roce 1977 objevovaly na tratích vozy Penske, pak už s tímto týmem neměly nic společného. Veškerý materiál s výjimkou jednoho šasi odkoupil německý podnikatel Günther Schmidt, majitel výrobce disků ATS (Auto-Technik und Spezialzubehör) a v podstatné části sezóny nasazoval tyto vozy s Jean-Pierre Jarierem za volantem. Jeden vůz pak poskytl za finanční účasti týmu Mampe, díky němuž se ve čtyřech závodech do Grand Prix podívali Hans Heyer a Hans Binder. V zámořských závodech pak na zbylém voze pod hlavičkou týmu Interscope vstoupil do F1 Daniel "Danny" Ongais.

Dlouhá a bohatá historie

Jsme stránkou zabývající se Formulí 1, proto další závodní aktivity zmíníme jen stručně. Penskeho tým působil v IndyCar, NASCAR, CART a ALMS (American Le Mans Series). Sbíral mnoho úspěchů, jen ve slavné pětistovce Indianapolis má na kontě 16 triumfů. Rozhodně se řadí k těm bohatším Američanům, v září 2015 byl jeho majetek odhadován na 1,95 miliardy dolarů. Všechny své aktivity má "pod jednou střechou" v závodě o rozloze 39.400 m2, jeho sídlo najdeme v Mooresville. V jeho kariéře najdeme i kontroverzní chvíle, jako tu z roku 2013 v hlavní roli s pilotem Joey Loganem, kdy byl obviněn ze snahy ovlivnit závod. Roger dodnes jakoukoli vinu odmítá.

Vypočítat jen ty nejznámější piloty, kteří měli tu čest usednout do kokpitu týmu Penske - to by byl hodně dlouhý seznam. Bez snahy někoho diskriminovat si připomeňme skutečně jen několik jmen: Mario Andretti, Emerson Fittipaldi, Juan Pablo Montoya, Paul Tracy, bratři Unserové, Rick Mears, Danny Sullivan, Gil de Ferran, Hélio Castroneves, Gary Bettenhausen či Tom Sneva - ti všichni pro něj jezdili a v mnoha případech i vítězili.

Otec pěti dětí, nadšený sběratel automobilových skvostů (ve své sbírce má třeba Ferrari FXX, kterých bylo vyrobenou pouhých 30 kusů), chvíli koketující i s politickou kariérou a štědrý mecenáš, byl v roce 2015 v detroitském Renaissance Center slavnostně uveden do Automobilové síně slávy, ve stejném roce se jeho jméno objevilo na Wall of Fame (Zeď cti) na okruhu Sonoma Raceway. Popřejme tedy Rogeru Penskemu, jenž po dlouhá léta nosí přiléhavou přezdívku The Captain, k jeho 80. narozeninám vše nejlepší.