Když se pilot vrací. Ohlédnutí za pěticí, která po odchodu z F1 zvládla úspěšný návrat

Nebudeme pochopitelně brát jako odloučení a návrat, pokud byl některý pilot z určitého týmu "odejit" nebo ho sám opustil a o dva tři závody později už seděl v jiném voze - i to historie F1 zná. Zrovna tak nelze považovat za odchod a návrat poměrně početnou galerii pilotů, kteří startovali jen příležitostně, což byl případ především prvých dvou desetiletech a pak éry, kdy se určití závodníci soustředili pouze na domácí závody. My se zaměříme se na odchody, mezi nimiž a novým angažmá utekla nějaká doba a šlo o závodníky, požívající výhody řádných angažmá.

 

1. Niki Lauda (pauza 1979 - 1981)

Případ trojnásobného mistra světa je jedním z těch nejznámějších. Při Grand Prix Kanady 1979 náhle opustil po tréninku kokpit Brabhamu, sbalil si tašku s proprietami a oznámil svému týmu, že ho "přestalo bavit ježdění dokolečka". Tenhle náhlý popud, bohatě medializovaný na všechny způsoby, byl ale nejspíš pečlivě připravený marketingový krok.

Lauda prožíval jednu z nejhorších sezón ve své kariéře (snad jen jeho první kompletní ročník u Marchu byl ještě katastrofálnější) a mohl si o sobě číst články ve stylu "hořký konec šampiona" či "Umí Lauda ještě šlápnout na plyn?" Jeho týmový kolega Nelson Piquet, tehdy začínající elév, mu postupně přestával dýchat na záda a posouval se před něj.  

Lauda možná působil, jako kdyby spontánně opustil kokpit, ale spíš se dá předpokládat, že už dopředu podobnou záležitost plánoval. Ostatně o tom mluví i rozhovor s jedním z novinářů před prvním tréninkem, kterému naznačil, že by mohl odejít. Dotyčný to vnímal jako žert, o pár hodin později už to byla skutečnost. 

Stejně jako se Lauda z F1 vytratil, tedy s pořádným mediálním hubmukem, se i vrátil. A jestliže v roce 1979 prohlašoval, že ho přestalo bavit jezdění dokolečka, před ročníkem 1981 zase horlil pro F1: "Zkoušel jsem, jestli mě to ještě baví a při testech s McLarenem jsem cítil »Ano, to je ono!«" K tomu je ještě třeba dodat jednu maličkost - Lauda tehdy dostal od McLarenu tři miliony dolarů, což v té době byl v oblasti gáže pilota absolutní rekord.

Niki v první sezóně překvapil a bojoval dokonce o titul (šance pro něj zhasla až před posledním závodem jen proto, že tým neuspěl s odvoláním za diskvalifikaci ze třetího místa z GP Belgie), ve druhé, kdy se McLaren sžíval s turbomotorem TAG Porsche skončil hluboko v poli poražených. Jeho šance tak přišla až v sezóně 1984, kdy zdolal týmového kolegu prosta až v posledním závodě, a to ještě díky odstoupení Nigela Mansella. Získal třetí titul a mohl si pak dopřát "farewell season". A definitivní odchod v pozici pilota.

 

2. Alain Prost (pauza rok 1992)

Francouz malý postavou ale velký výkony se přenesl přes neúspěch u Renaultu a dobyl své tři tituly mistra světa v McLarenu, kde mu však ale vyrostl zdatný soupeř v podobě Ayrtona Senny. Jejich vzájemná řevnivost ho přiměla přejít k Ferrari, kde se o dalším titulu rozhodlo po vzájemné kolizi v Suzuce 1990. Prost pak v následujícím roce u Ferrari nevyhrál ani jeden závod a na konci roku se s Maranellem rozhádal natolik, že ani nejel poslední závod. Všichni byli přesvědčeni, že se už do kokpitu nevrátí, zvláště když v roce 1992 začal námluvy s Guy Ligierem o prodeji jeho týmu. 

Jenže na sklonku téhož roku se nepohodl Frank Williams s Nigelem Mansellem a Prost se pro někoho možná nečekaně objevil po boku Damona Hilla v mistrovském týmu. Navzdory řečem o nepříliš dobré formě všem velice rychle dokázal, že šlápnout na plyn ještě umí. Vyhrál mistrovský titul a poté si klidně mohl vyslechnout několik dalších nabídek. Těm už odolal a do F1 se vrátil už jenom jako šéf vlastního týmu (to když se mu konečně podařilo převzít Ligier...)

 

3. Patrick Tambay (pauzy 1980, část 1982)

Bývalý vynikající lyžař načal kariéru v Ensignu v barvách Teddy Yipa a postoupil jako velký příslib do McLarenu. Bohužel tehdy zrovna tým sídlící ještě v Colnbrooku prožíval stagnaci a Tambay si navíc nesedl jak s Huntem, tak s Teddy Mayerem. Po dvou nevýrazných sezónách (v té druhé v roce 1979 nevyjel Patrick ani bod) zmizel Tambay z F1 a zdálo se, že se pro něj tato kategorie uzavřela.

Vlastně potvrzení tohoto stavu nastalo po jeho návratu v roce 1981, kdy své síly opět spojil s Yipem. Sice získal hned prvním závodě na nepříliš povedené konstrukci Theodore bod, ale když po odstoupení Jaboillea zamířil k Ligieru, bylo opět zle nedobře. Laffite na typu JS 17 bojoval do posledního závodu o titul, Patrick se ani jednou nedostal na bodované místo. Vše nasvědčovalo tomu, že je po šancích...

Když Ferrari po Grand Prix Belgie přišlo o Gillese Villeneuva, vzpomněl si manažer Marco Piccinnini na Tambaye. A do té doby nepříliš výrazný Pařížan jako by omládl. Nejenže dokázal ještě v roce 1982 vyhrát svou první Grand Prix, ale o rok později dokonce do předposledního závodu bojoval o titul. Pak musel udělat místo Alboretovi a bojovat se slábnoucím Renaultem, ale v F1 se udržel až do roku 1986. Několik let pak ještě dokazoval své jezdecké umění ve dálkových rallye, zejména ve slavné Paříž - Dakar.

 

4. Martin Brundle (pauza 1988, 1990)

Dnešní expert stanice Sky si odbyl první a nepříliš úspěšnou éru v nejvyšší kategorii v letech 1984-1987. Do jisté míry se na něm podepsala Tyrrellova aféra v roce 1984, kdy mu byly jeho výsledky, hlavně druhé místo v Detroitu, anulovány. Chyby se pak dopustil před sezónou 1987, kdy přes spokojenost s Tyrrellem podlehl vábení Zakspeedu, kde se výsledkově hodně propadl. Proto nedostal angažmá na rok 1988 a epizodní start v GP Belgie, kde zaskočil u Williamsu za nemocného Mansella byl jen záznamem do statistik.

Pro rok 1989 dostal nabídku od Brabhamu, ale ukázalo se, že tým je spíš předmětem obchodních spekulací než aby měl někdo větší snahu se s ním prezentovat na závodní dráze. Po roce tedy Martin opět z F1 vypadl a nevypadalo to s jeho kariérou bůhvíjak.

Nakonec byl v roce 1991 u posledního slušného vzepětí Brabhamu a slušné výsledky ho nakonec dovedly po bok Michaela Schumachera k Benettonu, kde prožil svou nejlepší sezónu v F1, navíc okořenenou jedním dílčím rekordem. V tomto ročníku devětkrát po sobě dojel na bodované příčce, což se tehdy nikomu jinému nepovedlo.

Martin pak ještě působil v týmech Ligier, McLaren a Jordan, ale už se mu svůj výkon u Benettonu nepovedlo vylepšit ani dosáhnout velkého snu - vyhrát aspoň jednu Grand Prix.

 

5. Johnny Herbert (pauza 1989 / 1990)

Obrovský talent přišel do F1 z F3000, bohužel s nedoléčeným zraněním, takže i když hned v prvním závodě dojel čtvrtý, v polovině sezóny musel doléčit svou poraněnou nohu a přišel o místo v Benettonu. Záskok v Tyrrellu, kde po sponzorské šarádě nahradil Alboreta další velký příslib Jean Alesi představoval pouze sporadické šance, když Francouz plnil své povinnosti v nižších kategoriích. Johnny neuspěl a před sezónou 1990 bylo zřejmé, že o něj nikdo nestojí.

Štěstí jednoho ale roste ze smůly druhého. Když se v tréninku na Grand Prix Španělska těžce zranil pilot Lotusu Martin Donelly, byl Herbert po ruce. Ale ještě neměl vyhráno, v příštím roce alternoval u Lotusu s Julianem Baileyem a Michaelem Bartelsem, smlouvy se dočkal až v roce 1992 a setrval u něj až do hořkého konce legendární značky v závěru sezóny 1994, kdy v krátkém sledu přes Ligier dospěl do Benettonu.

Tím se vlastně uzavřel kruh, protože ve stejném týmu Johnny začínal. Vedle Schumachera dokázal dvakrát vyhrát, ale ani to mu nezajistilo setrvání v týmu. Následovala angažmá u Sauberu, se Stewartem dokázal překvapivě vyhrát dramatickou Grand Prix Evropy 1999 a zažil i proměnu týmu exmistra světa v Jaguar. 

 

Takové byly příběhy pilotů, kteří se dokázali minimálně po roční pauze vrátit a jejich výsledky po návratu byly lepší než před odchodem. Pokud vás toto téma zaujalo, určitě se k němu vrátíme, protože to zdaleka nejsou všechny případy, jen ty comebacky u dalších jedinců nebyly tak veselé.