Dalších devatenáct závodů je minulostí, skončilo 64. mistrovství světa nejprestižnější formule. Je čas bilancování, ohlížení, hodnocení a otázek, na něž kolikrát nejsou adekvátní odpovědi. Můžeme nacházet tisíce souvislostí a stejný počet záhad, ale na konečném výsledku to jen máloco změní. Pojďme proto ještě jednou na procházku právě skončeným ročníkem a vezměme si za průvodce královnu čísel – statistiku.
Brazílie byla letos synonymem několika loučení. Daleko víc než pro Marka Webbera to platilo pro jednu éru, která ještě pořád držela formuli 1 určitý kredit. Bývalá bašta motoristického sportu už dlouho hájí barvy jihoamerického kontinentu osamocena a až příliš často má pověstný Damoklův meč hodně nízko nad hlavou.
Formule vstoupila do svého dvojfinále připadnuvšího na americký kontinent. A pokud chcete opět nějaký příměr, můžete si vybrat jakýkoli protiklad. Ne, že by o formuli 1 nebyl v USA zájem, plné tribuny to naznačují, leč má to jeden háček. Nová americká éra F1 je ještě příliš mladá na to, abychom mohli radostně konstatovat, že královna motoristického sportu zapustila pevně kořeny i v zemi hvězd, pruhů, neomezených možností a snad největších možných rozporů.
Od Grand Prix Indie už máme staronového mistra, který vstoupil do elitní společnosti šampionů F1. Další závod stvrdil jeho nadvládu. Asie se tak pro letošní rok definitivně rozloučila s Formulí 1 a bez snahy předjímat, dala s největší pravděpodobností vale i zemi bengálských tygrů, posvátným řekám a kravám, krajům prosyceným dobrodružstvím a neuvěřitelnými společenskými rozdíly.
Titul ještě svého téměř jistého majitele nemá, ale o tom, kdo jím bude, pochybuje snad jen hazardér sázející veškeré úspory na jediné číslo v ruletě. Ačkoliv nám závod v zemi vycházejícího slunce přinesl obvyklého vítěze, byl to jeden ze závodů, které nezapadnou pod nános šedi a nenechal nás časně ráno u obrazovek poklimbávat.
Teoretické naděje sice ještě existují, ale příznivci formule 1 už mají o letošním šampionovi jasno. Zázraky se možná dějí, ale většinou jen ve filmech nebo při financování politických stran prostřednictvím důchodců. A předpokládat, že by se opakoval rok 1976 nebo 1982, kdy největší adepti na mistrovský titul přišli o šanci díky fatálním nehodám, to v dnešní době není také nejpravděpodobnější. I proto se už svět F1 zaměřuje jiným směrem – buď do hloubi startovního pole nebo vyhlíží rok příští.
Najde se mnoho těch, kteří označí Grand Prix Singapuru jako Vettelovu osudovou trať. Předloni byl ve stejné pozici jako letos a nezklamal, loni tu nastartoval šňůru čtyř vítězství, která ho dovedla k třetímu titulu. Není proto divu, že po skončení letošního závodu už na jeho soupeře dopadla rezignace, ač se jí statečně bránili.
Recenze filmové novinky - Formule 1 v hraných filmech nepatřila mezi témata, která by nás vysloveně zaplavovala. Nelze sem samozřejmě počítat řadu dokumentů, mezi nimiž k nejlepším jednoznačně řadíme italský snímek Formula uno, febbre della velocitá, jehož průvodcem vedle italské herečky Sydney Rome, byl tehdy dvojnásobný mistr světa Niki Lauda. A právě Rakušan se – obrazně řečeno – opět vrací na scénu.
Itálie má v těchto dnech pro Českou republiku poněkud fatální nádech. Že naši mistři „follis pedibus iactandus“, jak se latinsky označuje „kůže strkaná nohama“, neuspěli v boji poslední záchrany právě s Italy, by ale nemělo pro fanoušky královny motoristického sportu přinášet jakoukoli averzi.
Belgie se vždy pyšnila okruhem ve Spa a kdyby se našel nakladatel, kdo by o této jedinečné trati chtěl vydat knihu, mohl by ji prezentovat jako plnohodnotný román. Historie trati v ardenském pohoří je plná lidských dramat a téměř každým rokem se rozrůstá a košatí.
Zmínka o chystané Velké ceně Ruska vyvolala vzpomínky na postoj socialistického tábora ke sportovnímu odvětví, které nebylo ignorováno, ale jinak byl postoj k němu jasně dán, takže by se spíš dalo říci, že Formule 1 tu byla "královsky trpěna." Materiálů bylo poměrně dost, praxe ale byla více než pouhým přeludem.
Právě uprostřed maďarské Grand Prix se nám sezóna překlopila do druhé poloviny. Závod v zemi dobrého uheráku, čardáše a bikavéru většinou patřil mezi ty, u kterých si člověk nehty napětím neokouše – letos bylo těch vypjatých okamžiků také pomálu, ale až do samého konce bylo o co bojovat. A po závodě se také oč dohadovat.
Jim Clark kdysi řekl, že kdo si neprojel naplno Severní smyčku legendárního okruhu Nürburgring, nemůže pochopit skutečné pohnutky závodníka. Najde se jistě dost těch, kteří budou s tímto názorem polemizovat, ale zůstává pravdou, že necelých 23 kilometrů „Zeleného pekla“ skutečně prověřilo pilotovy kvality na doraz.
Silverstone je pro fanoušky motoristického sportu totéž, co pro fotbalisty pražský Eden či madridský Santiago Bernabéu. Jméno se hodí na vývěsní štít tradic, ale jeho tvář se postupně mění a stírá ona místa, která z něj vytvořila legendu. To ale neznamená, že se tu nadále nejezdí rychle a že by tu chyběla patřičná divácká kulisa.
Každý závod, který se musí černě orámovat, se popisuje dost těžko. Zvláště, když je smrt svým způsobem stejně nesmyslná jako zbytečná. Formule 1 jí odolávala poměrně dlouho, Graham Beveridge byl doposud poslední obětí v době konání závodů. Teď se historie opět musí přepsat v jedné z nejsmutnější oblasti.
Léta se mluví o zlepšujících se bezpečnostních opatřeních, okruhy se stěhují na sterilní motodromy Tilkeho charakteru a vůbec, F1 dostává uniformní kabátek. Z něj pořád trčí perla Azurového pobřeží, okruh torpédující současná klišé a odolávající mnohdy oprávněným kritikám. Protože tradice mají mít tuhý kořínek, bez ohledu na to, zda je zdravý.
PADDOCK LINE - ŠPANĚLSKO; Druhá květnová neděle roku 2013 bude v historii Katalánska zapsána výrazným písmem. Fotbalová FC Barcelona s předstihem oslavila mistrovský titul a ještě jeho zisk stvrdila výhrou nad madridským rivalem, a nic na tom nemění fakt, že nešlo o Real, ale neméně silné Atlético. Euforii podpořil i Fernando Alonso na okruhu nedaleko Montmeló – po více než čtyřech sezónách se opět raduje z vítězství v Grand Prix domácí jezdec.
Formule 1 se v Bahrajnu pomyslně rozloučila s australsko-asijskou ouverturou šampionátu a zamíří na evropskou šňůru, přerušenou jedním odběhnutím do země javorového listu. Poslední závod se nesl v poněkud nervózním duchu a v oparu obav, zda se hvězdy F1 nemohou ocitnout v určitém nebezpečí; ostatně i kvůli tomu se v této zemi závod před dvěma lety nejel.
