Belgie 1981: Paddock Formule 1 tehdy navštívila smrt

Vracíme se tak do doby, kdy si mnozí mysleli, že byla úspěšně zaženána roztržka mezi FISA a FOCA, kterou jsme na F1NEWS.cz přiblížili v pětidílném seriálu Válka FISA-FOCA. Záhy se ukázalo, že kvůli mocenskému boji se poněkud pozapomnělo na jiné důležité aspekty, které právě v Belgii vypluly na povrch.

Všeobecně se tvrdilo, že místní boxy nejsou zrovna ukázkou dokonalosti, ovšem stejně tak se v zákulisí šuškalo, že Belgičané váhají do Zolderu investovat, protože v té době se už pět let pracovalo na velkorysé přestavbě někdejší legendy Spa-Francorchamps, která byla po roce 1970 označena za příliš nebezpečnou. K tomuto okruhu měl navíc hodně blízko i principál Bernie Ecclestone, takže se dalo čekat, že bezprostředně po dokončení se F1 přesune tam. 

Mechanici si na mnoha tratích stěžovali na stísněné prostory, v nichž se stává jejich práce komplikovanou až nebezpečnou. A tragédie na sebe nenechala dlouho čekat. V pátek 15. května 1981 mechanik týmu Osella Ital  Giovanni Amadeo nešťastnou náhodou sklouzl z boxové zídky přímo před williams Carlose Reutemanna. Argentinec neměl šanci zastavit ani se vyhnout, protože po jeho pravé ruce stály vozy dalších týmů a mechanici. Nešťastný mechanik utrpěl dvojnásobnou frakturu lebky; sice byl okamžitě transportován sanitním vozem do nemocnice a během jízdy se povedlo ho zresuscitovat, ale lékař už v pátek večer vyslovil ohledně pravděpodobnosti jeho přežití jen mizivou naději.

Nepovedený protest

Mechanici, kteří na svízelné podmínky stěžovali už dříve, se tentokrát rozhodli konat. Na společné schůzce odsouhlasili mírnou formu protestu, která spočívala v tom, že před zahřívacím kolem neopustí prostor startovního roštu a pozdrží o pět minut start Grand Prix. V danou dobu skutečně odmítli odejít za boxovou zídku, někteří piloti, seznámení s jejích záměry, solidárně neusedli do vozů a přidali se k nim.

V tuhle chvíli se začal odvíjet řetězec událostí, ve kterých belgičtí pořadatelé hned pětkrát vážně pochybili a jednoznačně se nedrželi litery pravidel, která jim umožňovala závod přerušit. Pak by nemuselo dojít k další politováníhodné události.

1. Než budou jezdci vysláni do zahřívacího kola, musí být startovní rošt kompletně vyklizen od personálu a mechaniků. Z tohoto hlediska je nepochopitelné, že pořadatelé v danou domu vyslali vozy do zahřívacího kola. Do toho však odjela jen ta část pilotů, kteří seděli ve vozech. Giacomelli, Laffite, Patrese, Pironi, Prost a Villeneuve, kteří se přidali k mechanikům, teprve usedali do kokpitů, ale nakonec se nevydali zbytek startovního pole stíhat, předpokládali, že až se první skupina monopostů ze zahřívacího kola vrátí, bude procedura opakována.

2. Pilot, který do zahřívacího kola neodjede na své pozici, musí vyčkat, až projete celé startovní pole a zařadí se na jeho konec. Za těchto okolností by se všichni ti, kteří zůstali v prostoru startu a cíle stát, museli zařadit za první skupinu. Což bylo vzhledem k tomu, že stáli nadále na svých místech, krajně komplikované. Pořadatel měl v tuto chvíli možnost buď start zrušit nebo opravdu nechat první várku vozů zaujmout své původní postavení a zahřívací kolo zopakovat. Přijíždějící piloti jen obtížně kličkovali mezi stojícími vozy, Piquet se na svou pozici vůbec nedostal a mechanici ho tam museli zatlačit.

3. Jakmile pilot naznačuje daným znamením, že není schopen odstartovat, startér musí proceduru přerušit a připravit opakovaný start. Vůz F1 té doby nebyl uzpůsoben k tomu, aby stál s běžícím motorem desítky vteřin. Během té doby nebezpečně naroste teplota chladící vody a to obvykle vedlo k "chcípnutí" pohonné jednotky. S vodou téměř na bodu varu bojoval Reutemann v první řadě, hůř na tom byl za ním stojící Riccardo Patrese. Jeho Ford Cosworth skutečně zhasl, což Ital podle pravidel mávajícími pažemi z kokpitu dával najevo. Přesto dal startér pokyn, aby vozy vyrazily na trať. V tu chvíli měli pořadatelé žlutými vlajkami upozornit zbytek startovního pole na stojící vůz. Jenže z boxové zídky za záď Patreseho vozy seskočil šéfmechanik Dave Luckett a tlakovzdušným startérem se pokusil motor nahodit. 

4. Od zahřívacího kola po celou dobu startovního pole nesmí nikdo vstoupit na dráhu, pokud jeho činnost není řádně prezentována vlajkami, upozorňující piloty na překážku na trati. Luckett se sehnul za zádí arrowsu, takže prakticky nebyl vidět. Pořadatelé nejspíš sledovali jeho počínání, asi proto vůbec nic nesignalizovali. Piloti v dalších řadách buď toto počínání viděli, zaregistrovali stojící arrows nebo s ohledem na chování svých kolegů pochopili, že Patrese má potíže. Paradoxně jeho týmový kolega Siegfried Stohr zahlédl volný pravý pruh u svodidel a zamířil tam. Bez jakékoli signalizace došlo k nevyhnutelnému - Stohr přes zoufalou snahu v poslední chvíli brzdit přirazil Lucketta na Patreseho záď. Na roštu tak zůstaly oba arrowsy a mezi nimi zraněný Lucket. Na to, jak dramaticky nehoda vypadala, měl šéfmechanik vlastně obrovské štěstí: utrpěl jen zlomeniny obou nohou a bezpočet oděrek. Původce nehody, mimochodem jeden z posledních amatérů, protože v "civilu" pracoval jako dětský psycholog, nebyl dalek zhroucení, ze startovního roštu od nehody ho museli nakonec členové týmu takřka násilím odtáhnout. 

5. V případě trvalé překážky na trati musí být závod přerušen. Nikdo netušil, jak zle na tom Luckett je, přes boxovou zídku přeskákali zdravotníci a pořadatelé, posléze vyjela na trať sanitka. Komisaři však jenom signalizovali neadresně žlutými vlajkami nebezpečí na trati, takže když do tohoto prostoru dorazilo startovní pole, došlo málem k další tragédii. Někteří piloti měli tendenci předjíždět a osoby u Lucketta míjeli jen o pár metrů - ovšem v plné rychlosti. Už v tomto směru došlo k provinění, protože se evidentně - jak dokládá televizní záznam - předjíždělo v režimu žlutých vlajek. Kdo ví, jak by to skončilo, kdyby v nájezdu do třetího kola Didier Pironi a Alan Jones prostě na cílové čáře bok po boku nezastavili a de facto tím ucpali trať. Dvojice Piquet-Reutemann v čele zcela ignorovala, že se v prostoru startu a cíle něco děje a hodlala závodit dál.

Prokletý závod i trať

Zajímavé je svědectví Nigela Mansella, který odstartoval z 10. místa, tedy tři řady za Patresem: "Celá ta hrůza se odehrála přímo přede mnou. Byl jsem přesvědčen, že ten člověk je mrtvý, roztržený na dvě poloviny. První kolo jsem jel naprosto otupělý, nohy ani ruce mi nefungovaly, cítil jsem, že tuhnu strachem. Do očí se mi draly slzy, bylo mi vysloveně špatně, vůbec jsem nevěděl, co dělám. Jen jsem si myslel »pilotujeme stroje, které zabíjejí lidi. Tohle už je druhý v tomto víkendu«."

 

Mechanikům se tak jejich záměr nechtěně povedl s takovou publicitou, že se o něm mluvilo ještě několik let. A nezapomněl na něj ani monsieur Balestre, který při dramatických událostech při GP JAR neopomněl šestici sympatizantů s mechaniky napařit pokutu navíc. O tom se dočtete na jiném místě.

Samotný závod pak provázelo ještě několik ožehavých momentů - Alan Jones nejdřív neomaleně poslal z trati Piqueta, aby krátce na to sám po školácké chybě v zatáčce Lucien Bianchi zamířil do svodidel. S ohledem na téměř čtyřicetiminutové zpoždění nakonec doputoval nad trať déšť (kdyby se jelo podle protokolu, tak už by závod dávno skončil), takže pořadatelé tentokrát nic neriskovali a Grand Prix odmávli o 16 kol dříve. Co se týče bodového zisku, bylo to jedno, protože povinných 75 % délky závodu bylo odjeto.

K nedobré atmosféře závodního víkendu přispěl i René Arnoux. V pátek mu praskl hnací řemen motoru, v sobotu během tréninku pršelo, takže se jeden z favoritů závodu nekvalifikoval. Značně rozčilený René při návratu do hotelu nechtěl čekat a jal se předjíždět kolonu aut. Když se mu postavil do cesty policista, odmítl ho vzít na vědomí a neučinil tak ani ve chvíli, kdy mu ochránce zákona vyskočil na kapotu vozu. Francouz ho prostě dovezl až na místo svého přechodného bydliště, ovšem už během večeře si pro něj přišli kolegové postiženého a Arnoux místo v hotelovém pokoji strávil noc ze soboty na neděli v cele.

Bohužel Grand Prix Belgie byla završena smutnou zprávou, že Amadeo svá těžká zranění skutečně nepřežil. S ohledem na zmíněné nedostatky není nijak překvapivé, že se pod Zolderem coby pořadatelem F1 vážně zakývala židle. Jakoby prokletí této trati dostalo trvalý charakter, o rok později tu při tréninku zahynul Gilles Villeneuve, takže okruh situovaný do hnědouhelného revíru pomalu, ale jistě začal pět svou labutí píseň.