Jak Eddie Cheever v duelu s Villeneuvem (ne)dostal Ferrari

Situace ve stáji Ferrari nebyla v závěru sezóny nijak jednoduchá. Niki Lauda práskl v Maranellu dveřmi a vyhlédnutá posila Gilles Villeneuve se v posledních dvou závodech nijak extra nepředvedl. Na domácí půdě se jeho Ferrari ocitlo pětkrát mimo trať; v Japonsku po kontaktu s Tyrrellem Ronnie Petersona skončil rudý monopost po dvou saltech mimo trať, kde zabil amatérského fotografa a člena traťové hlídky, kteří se však nacházeli v zakázané zóně.

Italský Američan

Eddie McKay Cheever jr. přišel na svět v Phoenixu (stát Arizona), ale jeho otec, úspěšný tvůrce sportovních a fitness center, putoval v roce 1961 s celou rodinou do Evropy. Tříletý Eddie tak trávil své dětství a dospívání v Římě, kde také postupně přes motokáry, britskou formuli Ford dospěl až do F3. Tady padl do oka jistému Ronu Dennisovi, jenž ho povolal do řad svého Project Four a nabídl mu po jednorázové šanci v F3 smlouvu na kompletní sezónu 1976 v kokpitu vozu Ralt formule 2.Eddie se rychle etabloval a po „seznamovacím“ ročníku už v následující sezóně atakoval příčky nejvyšší. Jenže Martini René Arnouxe bylo v té době nad jeho síly: Cheever vyhrál závod v Rouenu a administrativně na Nürburgringu (vítěz Jochen Mass jako pilot kategorie A nemohl bodovat), přidal další čtyři umístění na stupních vítězů, ale stačilo to jen na post vicemistra Evropy.

Vítej v Maranellu

Eddie měl za sebou zdařilé vystoupení v Grand Premio del Medterraneo, když v jeho bytě zazvonil telefon: „Po Enně se ozval někdo, kdo se představil jako Daniele Audetto. Myslel jsem, že si někdo z kamarádů dělá legraci a zavěsil jsem. Zavolal znovu a to už mě přesvědčil, že je manažerem Ferrari. Tlumočil mi přání Enza Ferrariho se se mnou setkat. Nebylo to jednoduché, protože se o tom setkání mělo dozvědět co nejméně lidí. Sešli jsme se v kavárně Il Cavallo a pak šli do nějaké budovy. Nakonec jsem skončil v jeho kanceláři. Stál jsem tam snad pět minut a on jenom přehazoval nějaké papíry na stole, aniž by se na mě podíval. Pak mi stručně oznámil, že pokud pojedu s nějakým jeho autem, nesmím jezdit přes obrubníky. Napadlo mě »To to hezky začíná« - ale pořád mluvil jen on. Vysvětloval mi, jak mám absolvovat testy, abych byl lepším pilotem,“ vzpomínal po třiceti letech Američan.

Testovací program trval od 15. do 21. září 1977 a tehdy devatenáctiletého Eddieho poté nahradil o osm let starší Gilles. Stejně jako Reutemann zkoušel Cheever pneumatiky Michelin, s nimiž měl tým příští sezónu jezdit. „Strávil jsem v autě spoustu času, bylo mi dost horko, tak jsem chtěl vylézt ven. Okamžitě jsem si vyslechl »To by Niki nikdy neudělal«. Celou dobu jsem poslouchal co Niki tohle a Niki tamhle. Nakonec jsem podepsal smlouvu - pro devatenáctiletého kluka za hromadu peněz!" pokračuje Cheever.O těch penězích se dlouze spekuluje. Několikrát byla zmíněna částka kolem 50 000 dolarů, což někomu může přijít směšné, ale tehdy byly sumy skutečně někde jinde a pro neznámého pilota to mohl být skutečně ,balík'. Pro srovnání: Jochen Mass měl v témže roce jako týmová dvojka mistrovského McLarenu gáži 250 000 marek, Jody Scheckter jako jednička u Wolfu jezdil za 120 000 liber...

„Největší pitomost v motorsportu“

Eddie rovněž uvádí, že se měl poprvé v závodním režimu svézt v Imole na konci září 1977 - časopis Autosprint měl iniciovat závod, do nějž by nastoupili pouze piloti, kteří v F1 doposud nezískali ani bod. Nakonec celá věc vyšuměla do ztracena, takže Eddie coby člen juniorského týmu BMW odjel v závěru října do Vallelungy. Tady zažil dvě zásadní události: „Začal jsem chodit se svou budoucí ženou a v závodě jsem po průjezdu kolem boxů ve druhém kole havaroval. Zlomil jsem si tři záprstní kůstky, pochroumal loket a vykloubil rameno...“ připomíná Eddie události z 23. října. Není důležité, zda šlo o defekt předního kola či zlomený závěs - Američan byl v nemocnici, kam za ním dorazil telegram od commendatoreho s přáním brzkého uzdravení a jakmile bude po fyzické stránce připraven, může opět usednout do jeho auta. „Jenže ještě v nemocnici jsem se dočetl, že Villeneuve s Ferrari podepsal smlouvu. To mě naštvalo, takže jsem chtěl svůj kontrakt okamžitě zrušit. Jakmile mě propustili, zamířil jsem do Maranella, ale Enzo Ferrari mě přijal až napočtvrté. Ptal se, proč chci smlouvu zrušit a já na to, že chci příští rok závodit. Oponoval, že jsem ještě mladý a musím najet víc testovacích kilometrů, ale já byl paličatý a trval na svém. Byla to ta největší pitomost, jakou jsem kdy za svou kariéru udělal...“Další verze praví, že Ferrari hodlal angažovat Cheevera jako testpilota a zároveň ho využít k programu zavedení nového motoru na bázi Lancie pro F2. „Mnohokrát jsem se zamyslel, jestli by mi tohle uškodilo, kdybych jezdil F2 s Ferrariho motorem a přitom mohl testovat?“ zpytoval Cheever svědomí.

Už nikdy Ferrari

Další historie je známá. Cheever se chtěl dostat do F1 za každou cenu a kývl na nabídku Teddy Yipa. Jeho Theodore byl v podstatě větší Ralt TR z F2, ale byl hranatý a vydobyl si titul „tank“. Pneumatikářská politika navíc šance malého týmu zhatila - Cheever to komentoval po GP Brazílie, kde mu šéf GoodYearu Leo Mehl poskytl použité pneumatiky Jamese Hunta: „Měl jsem pocit jako chlap, co dostane použitý kondom - i tak jsem na nich byl o půldruhé vteřiny rychlejší. Ale ani to nestačilo.“Následné intermezzo u Heskethu ukončil sám Eddie, protože cítil vyhořelý potenciál kdysi slavného týmu. Navíc ho pořád limitovalo zranění ruky - jak sám vzpomínal, byl vlastně rád, že se na Raltu nekvalifikoval, protože by víc než deset závodních kol stejně nevydržel. Zdálo se, že pád na dno bude definitivní, ale před sezónou 1979 dostal prostřednictvím státem vlastněné tabákové firmy MS nabídku od Oselly pro F2: „Téhle kategorie jsem měl už plné zuby, ale nakonec byl dobrý nápad se vrátit. Rekrutoval z toho i návrat do F1, i když v podstatě dost náhodný“.Pro úplnost dodejme, že v ME F2 1979 bojoval Eddie až do posledního závodu o titul, ale nakonec byla klasifikace tak vyrovnaná, že se po neúspěchu propadl až na čtvrté místo. Ale to ho příliš netrápilo. Čekala ho Osella F1 a vědomí návratu do nejvyšší kategorie. Postupně pak prošel týmy Tyrrell, Ligier, Renault, Alfa Romeo a Arrows, absolvoval i záskok v ryze americkém Beatrice Haas. Kokpit Ferrari, v němž vlastně svůj příběh F1 začal, mu už ale nikdy neměl patřit.